Osvětim

Dnes v 7:17 |  z cest
Osvětim je polské město známé hlavně kvůli své historii - koncentračnímu táboru. Letos jsem měla konečně možnost toto nedobře proslulé město navštívit.

První dojmy z příjezdu do města jsou dost špatné. Celé město dýchá zvláštní, nepříjemnou a polomrtvou atmosférou. Tento dojem ještě umocňuje skutečnost, že mnoho budov ve městě je v části rozpadu, domy jsou neomítnuté a ty , které jsou, z těch omítka z nich opadavá. Super depresivní bonus je pak fakt, že si leckterou továrnu spletete s koncentračním táborem, protože jsou obehnané ostnatým drátem a se strážní (?) věží.

Chcete-li si město, mimo tábor, opravdu prohlédnout, je nejlepší se ubytovat v nějakém menším penzionu (já byla v 7th room) blízko centra. Centrum města je nové, náměstí tvoří fontána a duch novosti z něj stále nevyprchal. Při cestě k němu po levé straně budete míjet kostel, do kterého musíte aspoň nahlédnout, výzdoba je neuvěřitelně krásná. A hned naproti němu najdete pozůstatky bývalé synagogy - dnes přestavěné na obytné domy. Cestou také minete několik run z bývalých domů a pozůstatky po tom, co bývalo velkou synagogou. Když dostanete hlad, doporučuji navštívit obchod Žabka, který je v Polsku dosti rozšířený a vypadá jinak než u nás. V nabídce má hodně jídel na zapékací gril, jako nejlepší se jeví megapajda - zapečená placka s masem, rajčaty, cibulí a kořením za 5 zlotých (bez akce stojí 6,50=cca 39 Kč). Ale pozor v neděli, Polsko je velmi zbožný národ, v neděli ráno se konají mše, takže otevírací doba je nejdříve v 8:00.

A když se takto pěkně projdete, je čas navštívit tu horší část historie - tábor Auschwitz. Je dobré vědět, že pokud jedete autem, vyplatí se zaparkovat u hotelu, který se nalézá asi o 200 m dále, než hlavní parkoviště u tábora, je totiž levnější. Po příchodu namísto nepropadejte panice, organizace průvodců a skupin naprosto chaotická. Jděte tedy rovnou k informační bílé budce a zeptejte se pána u ní, kde je vlez pro vaši skupinu. Tím ale trable nekončí. Než se dostanete dovnitř, musíte projít skrz bezpečnostní rámy a běda vám, jestli vaše taška či batoh byť jen o 1 cm překročí jejich nakreslený papír. Musíte se potom vrátit zpět, najít si úložnu a ještě jim zaplatit poplatek za nedobrovolné uložení. V této části dochází k rozdělování, je proto lepší rovnou na dotyčného počkat hned za rámem. Až se zase všichni najdete, dostanete nálepku s časem a jazykem vaší skupiny, kterou musíte nosit na oblečení (říkám si, jak "reálné"), sluchátka a jakousi záhadnou krabičku. Krabičku a sluchátka spojíte a měli byste slyšet průvodce. Velmi často se stalo, že krabička nefungovala, průvodce, o kterém se pomalu ani neví, že je průvodce, jakože vyzkouší něco říct, zaleze do budovy, vyběhne a musíte utíkat, abyste ho stihli.

Průvodce pro český jazyk je prostě katastrofa. Tento tábor není nic, co by nevyžadovalo pozornost a prohlídka v něm není běh na čas, ale prohlídka, což milý pán průvodce jaksi nepochopil, i přes nejedny stížnosti. Takže ve finále, když prostě utekl a jedna část se ztratila, bylo to to nejlepší, co se mohlo stát. V klidu jsme si tábor prošli, podívali se všude, přečetli si příběhy vězňů a celkově strávili čas 4 hodin plných poznávání - nechápu, jak průvodce říkal, že v něm strávíme 2 hodiny, ani ne. A přišlo mi zvláštní, že když se z 20 lidí pětina ztratí, že ho to nijak netrápí. Ovšem tento "problém" se netýkal jen české skupiny, ale i všech ostatních (italské, německé, francouzské...), které jsme po táboře potkávali opuštěné. Když skončíte s prohlídkou je další částí Auschwitz - Birkenau. Tam nedoporučuji chodit, je tam sice spousta baráků, ale jsou zavřené, nikam se tam nedostanete. Jediné, co stojí opravdu za vidění je ta pověstná brána s kolejemi.

Celkově se jedná o dost smutné a depresivní místo, i když jsem čekala, že mě to hodně "dostane", jaksi se nic takového nestalo. Ale jsou tam lidé, kteří brečí, jen co projdou kontrolou. Atmosféra tam je prostě cítit. Prostě Auschwitz je strašné místo a ještě strašlivější památník dějin, které se nesmí opakovat a nesmíme na ně nikdy zapomenout.

 

Televize je zbytečná?

Čtvrtek v 7:01 |  Téma týdne
Televize je zbytečná? Ano, je. Ale jak pro koho. Pro mě osobně je TV celkem zbytečnou věcí, je sice pravda, že třeba v neděli odpoledne je seriál, na který se dívám, ale má jen 7 epizod, takže po konci pápá. Je pravda, že i jiné stanice dávají zajímavé filmy či seriály, ale vzhledem k počtu reklam a celkovému času je lepší, když se na ně podívám jinak než z televize. Ano, v televizi dávají seriály, filmy, dokumenty, na které se někdy chci podívat, ale většinou v tak hloupém čase, že mi stejně nic jiného, než se podívat z netu či archivu stejně nezbývá. No pro mě opravdu není televize moc potřebná. A už vůbec není alfou a omegou mého života. Měla by se proto zrušit? Ne. Protože jsou lidé, kterým televize je společník (byť ne moc dobrý) a forma zábavy.

Mluvím zde především o starších spoluobčanech, kteří se rádi podívají na své oblíbené seriály, kriminálky, zprávy. A pak o nich mohou vřele diskutovat se sousedem. Televize svým způsobem může být i pojítko se světem pro ty, kteří nezvládnou vyjít ven z bytu, díky TV nejsou tak úplně odříznutí od venkovního dění. A podobné funkce plní TV v nemocnicích, věznicích, azylových domovech...

Ať se nám to líbí, nebo ne, televize je součástí našich životů a zřejmě ještě nějakou dobu bude. Ale každý by měl mít na paměti přísloví: "dobrý sluha, ale zlý pán."



Kapitola 1

Úterý v 7:23 |  Cesta domů
Jmenuji se Elis Toolová. Je mi 22 let a pocházím z Yorku - menšího města v Anglii. Momentálně se nacházím v České republice, v hlavním městě v Praze. Příběh o tom, jak se obyčejná holka jako já dostane až do zlatého srdce Evropy, není nijak zajímavý ani neobvyklý. Doma jsem studovala na škole, které se tady říká gymnázium. Na univerzitu jsem vždycky chtěla jít. Nebyla jsem sice nikdy ten 100% premiant třídy, to ne, ale učení mě celkem bavilo. Navíc jsem moc toužila cestovat po Evropě. A tak když jsem se dostala na Státní a zjistila, že je možné vycestovat na jeden rok na jednu z (údajně) nejprestižnějších univerzit Evropy, stačilo rodiče přemluvit k tomu, aby mě finančně podpořili. Nebylo to úplně jednoduché, nejsme nijak bohatí, ale nakonec se mi to podařilo, a tak když jsem konečně vystoupila na letišti, úplně sama v úplně cizí zemi, byla jsem neskutečně šťastná. Mé štěstí trvalo přesně do doby, než jsem se snažila ubytovat na kolejích. Skoro všichni byli dost nepříjemní a neochotní mi pomoct, asi kvůli jazykové bariéře. A o moc jiné to nebylo ani u studijní referentky, která měla na starosti "cizí" studenty. Pořád jsem si říkala, že se to zlepší ve škole, až budu chodit na přednášky. Anglickou literaturu jsem milovala, a jaké bylo mé štěstí, když jsem zjistila, že ten samý obor můžu studovat i na této historické univerzitě. Nadšení mě ale stihlo opustit ještě ten samý měsíc, spousta předmětů, které nijak nesouvisely s mým oborem, anglické literatury pramálo a jako bonus jsem musela absolvovat středověkou literaturu, ovšem vyučující profesor neuměl anglicky a mé znalosti českého jazyka nebyly tak dobré, abych stačila. Ani spolužáci, či kolegové, jak bychom se měli navzájem oslovovat, nebyli úplně přátelští i přes mé snahy o seznámení se s nimi. Často mi kvůli tomu bylo do pláče. A když jsem to jednoho dne už nevydržela a pofňukávala u automatu na kávu před knihovnou, promluvil na mě on - Erik.

Erik byl student na výměnném pobytu z Itálie. Studoval doma evropské právo a tady si právě již třetím semestrem porovnával znalosti evropského a římského práva. Byl to fakt kus. Tmavé vlasy, hnědé oči, červené rty a v posilovně vypracovaná postava. Navíc ten jeho typicky italský šarm. A uměl naprosto perfektně anglicky - díky jeho matce, která pocházela z Anglie a v Itálii na služební cestě se zamilovala do jeho otce, kterého si vzala a nakonec zůstala v Itálii s ním. Jak romantické. Erik mi prostě v tu pravou chvíli nabídnul rameno k vybrečení se. A během mého prvního semestru se to stalo, klasika - kafe, večeře, zamilování, sbližování se. Na Vánoce jsem domů odjížděla naprosto bláznivě zamilovaná. Trochu jsem se bála příjezdu zpátky, ale odloučení se na našem vztahu nijak nepodepsalo. Aspoň jsem si to tehdy myslela. Mělo mi být už tehdy jasné, proč se někdo, komu se holky doslova vrhají pod nohy, zajímá zrovna o mě. Malou, hnědovlasou a trochu oplácanější. Pravda, mé oči jsou zvláštní, hnědé s nádechem zeleně, ale pochybuji, že by se kvůli nim o mě někdo zajímal. Ale když mě v březnu požádal o ruku při procházce v parku, nemohla jsem říct ne. Byla jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Radost mi nekazila ani ta strašná zkouška ze středověké literatury, kterou budu muset v létě opakovat po čtvrté, pokud mi tedy povolí opravný termín.


A pak se to všechno sesypalo jako domeček z karet. Nejdříve následovaly tiché posměšky, když jsme spolu šli po chodbě a hlasitější, když jsme se potají navštěvovali na kolejních pokojích. Když jsem Erika toho osudného rána chtěla překvapit a vlezla k němu do pokoje, našla jsem ho tam v posteli s jinou - také studentkou na výměnný pobyt a překvapivě také z Itálie. Ten večer jsem celý probrečela na lavičce v parku. Když jsem se vzbudila následujícího rána, rozhodla jsem se. Mám tady toho všeho a všech po krk. Toho mizery Erika, hloupých spolužáků, neschopných profesorů i ohavného města. Jedu domů. Ten den jsem měla velké štěstí, po dlouhé době poprvé, někdo odřekl letenku, takže ještě ten večer jsem mohla letět domů. Sbalila jsem si svůj kufr, notebook, zlomené srdce a s hlavou co nejvíce vztyčenou co to šlo, jsem odkráčela na autobus směr letiště. Nebrečela jsem celou cestu, během letu, ani když jsem vyšla z letiště. První slza mi ukápla, když jsem seděla o mnoho hodin později v taxíku na cestě domů…
 


Cesta domů - úvod

10. srpna 2018 v 8:10 |  Cesta domů
"Ne! Ne! To nemůže být pravda!"
Křičela jsem ze všech sil a slzy mi stékaly po tvářích. "Jak jsi mohl? Jak?"
"Já ti to vysvětlím, to není tak jak to vypadá… To je jenom nedorozumění," skoro že tu větu nevykoktal.

Nevěřícně jsem koukala na svého snoubence. Na svého snoubence v posteli s jinou. Jak mohl? Copak pro něj ten prsten nic neznamená? Tohle mi létalo hlavou. Ano, prsten.
"Víš co, možná budeš tohle pro NI potřebovat!" zařvala jsem, až mě muselo být slyšet i tři patra pode mnou.
"Ne, zlato. Tohle fakt ne, to je jen ne…" neměl možnost dokončit. Rázným pohybem jsem si strhnula prsten a mrskla jsem jím po něm. Trefa. A přímo mezi oči.

"Buďte spolu šťastni, Eriku," vyplivla jsem jeho jméno, otočila se na podpatku a v slzách běžela ze schodů ven. Hlavně musím ven, na vzduch. Běžím, běžím, ani si neuvědomím, že jsem dávno venku a běžím už parkem. Lavička. Potřebuji si sednout. Bolest. Bolí to. Moc to bolí. Jak mohl? Jak jen mohl?
Nádech, výdech. Bolest nepřestává. Nádech, výdech. Slzy a řev. Lidi se otáčí. No a co. Nádech, výdech. Slzy a řev. Lidi se otáčí. A tak stále dokola.


Je večer. Stmívá se rychleji, léto, poslední období, kdy jsem byla opravdu šťastná. Listí už pomalu opadává ze stromů, vše se připravuje na zimu, na delší odpočinek. A já zatím sedím na lavičce, v cizí zemi, totálně opuštěná a sama a k ničemu. A tak vlastně začíná má cesta domů…

Bleskovka

9. srpna 2018 v 6:55 |  diplom
Diplom pro mě za bleskovku :)


Román na pokračování

8. srpna 2018 v 6:47 |  Já+mé proslovy
Po veeeeelmi dlouhé době chci pravidelně přidávat na blog nějakou psanou tvorbu. A protože už delší dobu nosím v hlavě nápad na jeden takový román, rozhodla jsem se, že jej bude zveřejňovat formou románu na pokračování - každý týden přibude jedna kapitola.

Ve zkratce: děj se bude odehrávat částečně v zemi v Evropě a částečně na ostrově (a jaké to jsou, se nechte překvapit). Bude se jednat o příběh jedné studentky Elis Toolové o tom, jak život jde ne vždy tak, jak bychom si představovali a jak je těžké, se postavit výzvám, které nám život předkládá, ale bez kterých bychom se nemohli posunout dál.

Dopředu upozorňuji, že se bude jednat o moderní červenější knihovnu, takže kdo nemá rád, nechť zanechá čtení a bude jednotlivé kapitoly přeskakovat. Jestli se někomu zalíbí, budu ráda za každého čtenáře a případné ohlasy.

Ještě tento týden očekávejte úvod a příští úterý první kapitolu, au revoir u čtení x)

"Co na Blog.cz chybí?"

6. srpna 2018 v 16:36 |  Téma týdne
"Co na Blog.cz chybí?" Dobrá otázka. Je něco takového? Hmm, přemýšlím... Ano, je. Možná je to jen taková drobnost, vlastně dvě:

1) Chybí mi tady více fungující věci. Ne, že by nefungovalo nic, to se říct nedá, ale stává se, že prostě nejdou například statistiky. Minulý rok se mi přihodilo celkem asi třikrát, že mi více jak týden nefungovaly statistiky. Smutné je to pro mě hlavně z důvodu, že ne všichni zanechají komentář (málokdo) a tak člověk ani neví, jestli na jeho stránky aspoň někdo chodí :/

2) Srozumitelnější spravování blogu. Blog.cz nabízí spoustu možností, jak si vylepšit a upravit design stránek, menu atd... Ale přijde mi, že aby se daly změny provést, je nutné prokousat se nastavením, které mi ne vždy dává smysl - například proč je třeba tvorba rubrik a oblíbené odkazy v nastavení a profil má vlastní záložku?

No tak to je asi vše, co mi opravdu vadí. Jinak mám Blog.cz moc ráda, jsem ráda a vděčná, že existuje místo, které si mohu vytvořit jak chci a psát si na něj, co chci. Existence této platformy(?) dává možnost všem vyjádřit se a ukázat, tak, jak chceme my. Proto Blogu pokračuj ve své existenci Mrkající

Mimoni

3. srpna 2018 v 8:48 |  postavy z plátna
Roztomilé? žluté postavičky známé především z filmů Já, padouch. Chytří i popletové zároveň s Banana! jdou na scénu a milují je lidé po celém světě.






Místo v sdrci

1. srpna 2018 v 6:40 |  Téma týdne
Ptáme-li se, komu dát místo v srdci, napadne nás asi, že by to měla být rodina, nejbližší přátelé, partneři. Nebo také nikdo. Ale málokoho napadne jedna jediná, unikátní osoba - já.

Místo v srdci by si zasloužilo a určitě i zaslouží více osob, ale pro sebe bychom si měli ve svém srdíčku udělat zvláštní místo. Existuje-li tam, máme se rádi a tím spíš budeme mít rádi i druhé a ty ostatní. Protože místo pro něj tam máme a jestliže je prázdné, odráží se tato skutečnost navenek. Mějme se rádi a nezapomeňme si do vlastního srdce dát i sebe sama...

Sultáni a diplomati

29. července 2018 v 16:20 |  Knížky
Ocitáme se v 15. století v příběhu, který se odehrává v islámském světě a v křesťanské Evropě. Hlavními postavami jsou zde dva bratři - Bayazid a Džem - synové mocného Dobyvatele a postrachu Evropy. Po smrti Dobyvatele ovšem nastane nehezká situace, na trůn může usednout a pravým sultánem se stát starší syn a mladší - holt musí na onen svět. Džem - mladší ze dvou synů, po porážce vojska utíká do Evropy, aby posbíral síly a mohl si trůn přisvojit. Ovšem cesta ho zavede na Rhodos k jezuitskému řádu a tím začíná jeho nedobrovolné dlouholeté putování po starém kontinentě, kdy postupně přichází o všechny své věrné a nakonec i o svého nejvěrnějšího - básníka Saadiho. A konec se zatím přibližuje...

Kniha je dobře napsaná prostřednictvím svědectví jednotlivých postav, díky tomu se s nimi čtenář dobře seznámí a pochopí jejich pohnutky. Celkem má 397 stran textu, který se nečte úplně sám, ale za to odmění čtenáře svou kvalitou. Kniha je navíc místy ilustrovaná portréty, díky kterým si svět sultána svedete lépe přiblížit. Celkové hodnocení: ****




Kam dál