Kapitola 10

Pátek v 16:09 |  Cesta domů
"Páni, vypadáme jak vánoční stromeček na výletě. Neříkej, že tohle všechno vážně potřebuješ a využiješ," pronesla jsem nevěřícně, když jsem viděla, co všechno jsme během jednoho dopoledne stihly nakoupit. Mini tričko sem, mini tričko tam, roláček, bodíčko, x dudlíků, lahviček atd. Teď bychom si opravdu mohly založit vlastní obchod s dětským zbožím.

"Ale prosímtě, vždyť nemám ještě všechno. Pořád nemám tu postýlku, kočárek - ten ale až se malý narodí, kvůli té pověře, potom potřebuji ještě pár ručníčků, osušek, chrastítko a to by tak do začátku mohlo být opravdu vše," odvětila mi spokojeně Jossie. "Žertuješ? Kam to všechno chceš dát, teď už musíte být doma zavaleni věcmi až po krk," "No ani ne. Ale když o tom tak mluvíš, napadlo mě, že moc zimních věcí nemám a ty jsi na škole háčkovala ne?" zeptala se bezelstně a mě přepadlo takové tušení.

"Noo, možná bych si i teď něco uháčkovala," dodala jsem, ale v tu chvíli mě trklo, cože to po mně bude chtít. "To je prima, protože jsem si říkala, že bys mi pro malého uháčkovala nějakou čepičku. Radši dvě, abych je mohla střídat, co?" "Uff, no. No pokusím se něco vytvořit, když budeš mít radost. Ale radši udělám nějakou bílou, aby se hodila pro něj i pro ni," pozlobila jsem ji, načež se mi dostalo šťouchnutí do žeber. Ještě chvíli jsme se vesele dobíraly a došly k názoru, že nákupům bylo učiněno za dost a že je nejvyšší čas zajít si na oběd. Do našeho oblíbeného občerstvení to bylo daleko, takže jsme nakonec skončily v kavárně, která patřila k nákupnímu centru. Nad šálkem voňavé kávy a kuřecího sandwiche jsem pocítila zvláštní klid. Jossie také vypadala spokojeně, i když u ní byl tento stav vyvolán pohledem na plné tašky.

"A co doma, co dělá Tom?" zeptala jsem se nenuceně, ale výraz na její tváři mě zneklidnil. "No víš, Tom to má teď fakt hodně hodně těžký v práci, chodí pozdě domů a navíc unavený, tak je to takové…zvláštní. Občas se i pohádáme kvůli práci, penězům, rodině. No zkrátka je toho moc na nás oba teď, ale věřím, že se všechno zlepší, až tu bude malý s námi," pohladila si břicho, které opravdu už dávalo tušit, co se v něm ukrývá za poklad.

"Hele Jossie, kdybys kdykoliv cokoliv potřebovala, jsem tady pro tebe," "Já vím, díky, ale opravdu je všechno v pohodě. Fakt," odvětila a rychle začala cucat bezkofeinové capuccino, čímž mi dala jasně najevo, že tenhle rozhovor je u konce. Namísto toho jsem teda začala povídat o tom, jak jsem si našla super "práci" a jak to "skvěle" vyšlo už první den. Nevypadala překvapeně, jen podotkla, že se to dalo tušit, protože se po městě povídá, že obchod brzy zkrachuje. Paráda. Jako by mi to nemohla říct dřív. Ale to je jedno, když se na to dívám z té lepší stránky, je to zkrátka zkušenost k nezaplacení. Po tom, co jsme dopily a zaplatily, vydaly jsme se na zpáteční cestu.

Naštěstí byl autobus celkem prázdný, takže jsme se mohly rozložit na sedačkách se všemi taškami s těmi roztomilými věcmi pro mimino. Když jsme se blížily k zastávce, kde Jossie vystupovala, nabídla jsem se jí, že vystoupím také a pomůžu jí odnést věci nahoru, aby se s nimi ve svém stavu nemusela tahat. Ovšem její rázné ne mě usadilo."Promiň, já jen že bych ti tím komplikovala cestu a nechci otravovat. Dáme si potom vědět ne? Tak zatím ahoj a díky," pelášila ověšená taškami domů. Uff, tohle mi vůbec nepřipadá jako normální chování. Snad se neděje nic vážného, pomyslela jsem si, zatímco za oknem ubíhala cesta k mému domovu.
 

Je vais avec futur

Středa v 19:03 |  Já+mé proslovy
Je vais avec futur aneb jdu s budoucností (trošku jsem oprášila fráninu) aneb, už mám také instagram. Do mého života vstoupila nová barevná ikonka. Takže kdo chce (a budu ráda), může mě kontaktovat tady .


Studna lží

12. listopadu 2018 v 19:13 |  Téma týdne
Studna lží,
to je to místo,
které zná celé město.

Je to místo, kde pravda halí tvář,
místo, kde lež má silnou zář.
O tom místě každý ví,
každý si v něm svou kapku vyloví.

Kapka lži na rtu,
falešný smích,
chuť imaginárního dezertu
teď leží na dlaních.

Každý říká, ne já nikdy,
nebudu tu sladkou vodu pít,
radši se v hořké pravdě utopit.

Jak falešné tóny harfy lež zní,
kapka její vody není nikdy poslední.
A tak stále stojí studna na svém místě,
dokud nikdy nezaroste.
 


Kapitola 9

10. listopadu 2018 v 7:40 |  Cesta domů
"Ach jo, to není fér, proč já? Vždyť to vypadalo dobře, ta práce a nakonec to bylo úplně o něčem jiném, než slibovali. Bůůů," pofňukávala jsem doma na gauči.

"To bude dobrý, najdeš si lepší, pořádnou práci. Na tuhle se vykašli," snažil se mě utěšit táta, zatímco se potýkal s plechovkou piva. A k mému velkému údivu, ani máma nezůstávala pozadu. "Tak to prostě teď nevyšlo, vyjde příště. Navíc by sis měla najít spíše něco pořádného," tak tuhle větu bych od ní nečekala. Ale stejně moc nezabírala, s pocitem zklamání sama ze sebe jsem se nemohla sžít. Nakonec jsem šla spát relativně brzo, dnešní den mi dal opravdu zabrat. Vůbec jsem si nepředstavovala, že to může být až tak špatné. Asi jsem si vše představovala moc jednoduše.

Ráno jsem se cítila o něco lépe a velmi jsem si cenila toho, že se rodiče o ničem nezmínili a dělali, že se nic nestalo. Trochu to pomáhalo, ale jen trochu. Sotva jsem dojedla poslední kousek toastu, zazvonil mi telefon. Jossie. Ta si opravu umí vybrat chvilku, pomyslela jsem si.

"Ahoj, jak se máš? Dneska si chci jít vyzvednout oblečky pro miminko. Nakonec jsem se rozhodla, že si vezmu zelené i modré a potom se rozhodnu, jakou barvu postýlky. Zelená i modrá k sobě navzájem jdou," spustila hnedka nadšeně. "Hmm, to nezní špatně," zamručela jsem. "Stalo se něco? Zníš fakt divně," "Jo já vím, promiň. Prostě to nevyšlo tak, jak jsem chtěla. Ráda s tebou půjdu a všechno ti povyprávím," dodala jsem smířlivě. "Prima, tak v deset u mě?" "Jasný, v deset, ahoj," zavěsila jsem.

"To je dobře, že je tu Jossie, aspoň nebudeš celý den sedět zavřená doma. Tady máš na autobus a něco k jídlu, asi se zdržíš. Tak se bav a netrap se," podala mi máma bankovku a odešla do práce. Prima, tak teď mi ještě budou rodiče podstrkovat peníze. Jak hluboko jsem klesla. "Jen jdi, dnes budu ještě něco dodělávat na zahradě a ty mi stejně asi nepomůžeš že?" zeptal se táta s nadějí v hlase, ale odpověď už znal. Raději jsem se šla nahoru převléct z pyžama. Než se namaluju a dám dohromady tak, abych nevypadala jako zombie, bude akorát tak čas na odchod na autobus. Na jednu stranu jsem se těšila, že Jossie uvidím, už jsem ji neviděla celý týden a je to jediná osoba, se kterou si tady doma můžu popovídat. Na druhou stranu jsem se před ní styděla, že nejsem schopná vydržet v práci.

Cestou autobusem jsem si říkala, že teď to nevyšlo, ale příště to vyjít musí. Přeci nejsem nemehlo, které nikdo nechce. Nebo snad ano? Ach jo, opravdu bych potřebovala vypadnout někam pryč, od všeho a všech. Z pochmurných myšlenek mě vytrhlo zatroubení autobusu ohlašující příjezd na zastávku. Honem jsem se zvedla a utíkala ke dveřím, abych nepřejela. Na zastávce na mě už čekala Jossie s neutuchajícím úsměvem na tváři.


"Ahoj", pozdravila mě. "Připravená na nákupní den?" "Já? Že se vůbec ptáš," zavěsily jsme se do sebe a šly pěšky do svatostánku konzumu.

The true cost

6. listopadu 2018 v 5:42 |  filmy
Už jste se někdy zamýšleli nad tím, kde se bere veškeré oblečení v obchodech jako je hamko, zara apod? Dumali jste nad tím, kdo ho asi vyrábí? A případně jaké dopady na svět má zrovna tričko, které máte na sobě? Ne? Potom je tenhle film přesně pro Vás. Dokument The true cost nám ukáže, kde se a za jakých podmínek vyrábí oblečení, které moderní svět konzumuje. Ano, nenosí, ale konzumuje. A jak ta naše touha po konzumu ovlivňuje planetu.

Dokument Skutečná cena nás zavede do velmi chudých oblastí třetího světa, kde se všechno to obchoďákové zboží vyrábí, ukáže, kdo ho vyrábí a za jakou cenu. Také nám ale ukáže dnešní návrháře a jejich pohled na danou problematiku. A ne, nebude nikoho nutit chodit v pytli od brambor, jenom předvede, co dovede nesmyslné hromadění a kupování módních hadříků...


Kapitola 8

3. listopadu 2018 v 6:19 |  Cesta domů
"Tak už mám práci a dneska do ní nastupuji," zvolala jsem vesele u snídaně. Ten pocit, když jsem viděla mámu stát s otevřenou pusou, byl opravdu k nezaplacení. Chvíli na mě mlčky zírala a přemýšlela, co mi má říct. "No to je fajn, a kde že to budeš pracovat?" zeptala se nakonec. "V obchodě ve skladu jako pomocná administrativní pracovnice," odvětila jsem, hrdá sama na sebe, že jsem si práci našla. "No jen aby tě to tam bavilo, už musím jít, pa. Uvidíme se teda večer," vzala si kabát a šla.

Táta naopak měl celkem radost, i když vyjadřoval pochybnosti o tom, že se jedná doopravdy o práci, o jaké mi řekli. Snažila jsem se ho přesvědčit, že určitě ano, ale svojí poznámkou ve mně zasel semínko pochybnosti. Že by věděl něco, co já ne? "Ale neboj, já to zvládnu, už jsem velká holka, ale už musím jít, abych nepřišla hned první den pozdě," dala jsem mu pusu na tvář, popadla kabát a vyrazila vstříc nové budoucnosti. Mnohem lepší budoucnosti, jak jsem doufala. Bohužel, jak se říká člověk míní, život mění. A bohužel to platilo i v mém případě.

Když jsem dorazila do obchodu, měla jsem vůbec první pracovní problém - dostat se na místo práce, protože ochranka nevěděla, že má dneska někdo nastoupit a nechtěla mě pustit dovnitř. Nakonec po dlouhém přemlouvání mě teda pán, jakože má dobré srdce, pustil. A díky tomuto zdržení se mi podařilo dorazit o deset minut později. "No kde jste?" začala na mě vedoucí. Uff, to mi ještě scházelo. "Já se omlouvám, ale ochranka mě nechtěla pustit dovnitř," odvětila jsem a doufala, že to pochopí. "No jo, to je ten nový blbeček, by mě zajímalo, kde ho vyhrabali," postěžovala si. Jako vážně přede mnou může takhle mluvit o ostatních zaměstnancích? "No dobrý, tak jděte tamhle za Margaretou," ukázala za sebe umělým nehtem.

Za ní se nacházel druhý stůl v místnosti, zavalený hromadou papírů, mezi kterými bylo možné sem tam vidět stříbrnou hlavu. Musím říci, že paní Margareta byla docela milá, ukázala mi, co se dalo, ale jen tak kroutila hlavou, že jsem zrovna tady. "No nestůjte tam jak madony a pomozte s těma krabicema ne?" řvala vedoucí a nervózně převalovala žvýkačku v puse. S otázkou na rtech jsem se podívala na kolegyni, ale ta jen zavrtěla hlavou, podala mi modrý plášť bůh ví z čeho, abych se neumazala a vzala mě dozadu do skladu, kde stály 3 velké palety jogurtů, ovoce a zeleniny. Nejdřív jsem si myslela, že je musíme zkontrolovat podle váhy, kvality atd. Ale byla jsem záhy vyvedena z omylu.

"Tobě nikdo neřekl, co je to doopravdy za práci viď?" zeptala se Margareta, když viděla, jak se tvářím.

"Ne, neřekl mi nikdo nic o tom, že budu muset tahat zboží a vybalovat ho do regálů v obchodě. Na to by měl být skladník ne?"
"No ono to tak kdysi bylo. Tahle pozice byla hlavně o vedení evidence, kontrole zboží a administraci a ty věci kolem, ale s novou vedoucí… Skladník tu také býval, ale od té doby, co máme novou vedoucí, raději odešel jinam a tak tohle všechno plus vybalování zboží musím dělat já sama už tři měsíce, protože s ní nikdo nevychází a tak se nemůžu věnovat svojí práci, faktury stojí a nikdo už ani neví, čeho kolik máme. Kdybych už brzo nešla do důchodu, už tady dávno nejsem," povzdechla si a začala sundávat ochrannou fólii z palety.

Už jsem to začínala chápat, proč mě vzali tak rychle a že můj špatný pocit měl opodstatnění. Věci byly neuvěřitelně těžké, určitě těžší, než co jako žena můžu nést, ale milá paní vedoucí se ani neobtěžovala zvednout zadek a sama začít něco dělat. Po druhé paletě jsem se rozhodla, že s tím končím. Vyhlídky na zlepšení nulové a spíše ještě horší. A když jsem si dovolila po 4 hodinách jít na toaletu, dostala jsem vynadáno, že se ulívám. Po tomhle jsem definitivně ztratila chuť se na pracovní smlouvu vůbec ptát.

Když odzvonilo šest, byla jsem nesmírně šťastná. Hodila jsem na zem svůj plášť, rozloučila se s Margaretou, která mě ještě politovala a utíkala, co mi nohy stačily. Ještě jsem slyšela za zády vedoucí, jak se ptá, co se děje: "Jako tohle je co?"

To je trhni si nohou náno. Bylo mi hrozně, nechala jsem se nachytat a žádná práce z toho utrpení ani nevzešla. Cestou domů jsem brečela zklamáním a děsila se, až to všechno budu vysvětlovat rodičům.

Dýňák

31. října 2018 v 19:26 |  moje výtvory
31. 10. znamená pro mě jedinou věc - dlabání dýně a dole najdete můj letošní výtvor. Takže ať už slavíte Halloween či Samhein, dnešek si užijte a využijte jej :)


Terezín

30. října 2018 v 5:54 |  z cest
Terezín je malé město tvořené převážně pevností nedaleko řeky Ohře. Do historie se zapsal především jako místo židovského ghetta, kterým prošlo na deseti tisíce lidí, z nichž mnozí zde zahynuli. Terezín jako věznice a ghetto fungoval od roku 1942 až do roku 1945. V roce 1947 byl prohlášen za Památník Terezín, čímž je dodnes.

Už při příjezdu do Terezína je možné cítit ne úplně příjemnou atmosféru, kterou podtrhuje ještě více špatné počasí. Samotný památník se nenachází na jednom místě, ale jedná se o soubor několika budov/míst, které jsou rozesety po celém městě uvnitř hradeb. Na různých místech vně hradeb tak najdete kasárna, krematorium, hřbitov, kolumbárium atd... Nevýhodou je, pokud prostor neznáte aspoň z vyprávění. I přes značné množství map, jen tak nezjistíte, kde se který objekt nachází. První kloudná mapa je až u infocentra - tedy na opačném konci, než je např. hřbitov a krematorium s parkovištěm. Budete-li mít ale štěstí, v kolumbáriu Vám hodná paní dá pořádnou mapku a ukáže, kde co je. Výhodou památníku je, že ke všem objektům se dá dojít pěšky téměř z každého místa, kde zaparkujete. Menší záludnost může zaskočit při návštěvě krematoria, kde cedule upozorňuje pánské návštěvy, že musí mít pokrývku hlavy (lze si zapůjčit), ale nikdo to neřeší a ani nikdo během mé návštěvy ji na hlavě neměl.

Dobré je sledovat web památníku, během pár dní v roce mají na určitá místa (popř. všechna) vstup zdarma, ale pozor, ne vždy o těchto dnech ví ostraha objektu, tak se připravte na přesvědčování. Jinak Terezín není místo (z mého pohledu), na které by bylo nutné se vracet, ale aspoň jednou v životě by se sem měl podívat každý.

Hřbitov u krematoria

Dívka za zrcadlem

27. října 2018 v 7:28 |  Knížky
Každý z nás se něčeho bojí, někdo pavouků, někdo tmy. A pak jsou lidé, kteří mají naprostou hrůzu ze zrcadel. Dokonce až takovou, že i přes jejich slepotu musí každí zrcadlo v domě být zahalené. Přesně taková je Bellie - babička Lily. Od doby, co si Lila pamatuje, je každé zrcadlo v domě zakryté a především to v zakázaném pokoji. Lila respektuje babiččin zákaz. Jenže o mnoho let později přijde den, na který se těší snad každá dívka už od dětství. A přesně v ten den Lila poruší zákaz a podívá se do zakázaného pokoje a do jeho zrcadla...

Kniha Dívka za zrcadlem má opravdu originální námět a vyprávění má spád. Žádné zbytečné a rozvleklé popisy zde nenajdete. Pouze vypovídající příběh o příjemných (cca) 50 stránkách. Kromě této povídky obsahuje kniha ještě druhou povídku - Stroj na vzpomínky. Druhá povídka je takté celkem nápaditá, ale už jí chybí spád a styl té první. Ale také stojí za přečtení, i když s Dívkou se nedá vůbec srovnávat. Kniha potěší každého čtenáře, který má rád neotřelé nápady a propojení neuvěřitelného s realitou.

Celkové hodnocení: ****


Kapitola 7

25. října 2018 v 6:29 |  Cesta domů
"Dobré ráno. V kolik hodin jsi prosím tě přišla domů? Bylo už dost pozdě!" pozdravila mě ráno máma. Šokem mi málem vypadnul hrnek s kávou z ruky. To není možné, konečně na mě moje vlastní máma po x dnech promluvila. Asi ještě pořád sním. "No nevím, bylo nějak kolem jedenácté, pěšky to zabere docela hodně času," odvětila jsem jí co nejmilejším tónem jsem mohla. "Nevím, proč sis neřekla o nějaké peníze mě, nebo tátovi. Nemysli si, že chodit takhle pozdě v noci je nějak bezpečné," "Máš pravdu, mami," pořád jsem ve střehu. "No nic. Tady máš deset liber a ať tě takovéto hloupé nápady už nenapadají. Nemáš mobil? Mohla jsi aspoň zavolat. A jak se vůbec má Jossie?" "Promiň," pípla jsem a vděčně si strčila bankovku do kapsy kalhot. "Má se dobře, těší se na nový přírůstek, vlastně se oba těší," proč se vlastně o ni tolik zajímá? "Hmm, ještě aby ne. Ale stejně není v pořádku, že se nebrali v kostele a ještě tohle. A navíc ten její manžel - hrůza. Ne aby ses dostala do stejného problému," dodala na odchodu. Stále ještě v mírném šoku jsem koukala na zavřené dveře. Nesním. Snad. Štípnu se do ruky. Au, opravdu jsem vzhůru.

"Co máš dneska v plánu? Potřebuju pomoc na zahradě," houkne na mě pro změnu táta. "Nevím, půjdu se podívat do města, jestli někde neshání výpomoc, kvůli práci," ne, nechce se mi nic dělat na zahradě. Ticho, žádná odpověď, no snad mě slyšel. Ale je to pravda, dnes musím jít do města se podívat, jestli někde nenabízí práci, třeba v obchodě. Práci potřebuji. Takže si beru kabát a vyrážím. Jdu pěšky, je ještě docela pěkně, na říjen. Míjím pracovní agenturu, kde mi vnukli tolik "idejí". A najednou to uvidím, na skle obchodu s potravinami je nápis Přijmeme pomocníka/ici do skladu na administrativní a jiné práce. Ohoho, paráda. Přesně tohle by byla práce pro mě. Ale vzali by mě vůbec? Ne, nesmím to vzdát. Ale určitě mě nebudou chtít. Chvíli jsem tedy dělala kolečko a nakonec, po velkém sebezapření, jsem vešla dovnitř a nechala si zavolat vedoucí. Po několika minutách přišla paní tak středního věku, umělé řasy, umělé nehty a vonící na sto honů. Fjúú. Vzala mě dozadu do skladu. Tam byl mezi všemi krabicemi jeden větší stůl, který určitě pamatoval lepší časy.

"No takže mi teda povězte něco o sobě, když nemáte životopis se sebou," začala a nešlo přitom přehlédnout žvýkačku v její puse. Tak jsem začala popisovat mé vzdělání, maličkou školní praxi a skončila u toho, jak jsem narazila na jejich nabídku práce. Chvíli převalovala žvýkačku v puse a potom se rozhodla. "No sice máte nula zkušenosti, ale. Práce tady probíhá ve skladu, je potřeba dělat co je potřeba a pracuje se od pondělí do pátku plus nějaký víkend, jak vyjdou zrovna směny. Směna je normálně 11 hodin plus půl hodina na oběd. Já jsem vedoucí a paní, která odchází za dva týdny vás zatím zaučí. Takže jestli chcete, přijďte zítra v osm," prásk, bublina praskla. Chvíli jsem přemýšlela. Sice má hrozné vystupování a jsou to směny, ale to také znamená každý druhý týden pět dní volna. A aspoň si udělám nějakou praxi, než si najdu něco lepšího. "Dobře, já to beru, tak zítra v osm," potřásla jsem paní pravicí, vlastně ani nevím, jak se jmenuje, protože se nepředstavila, ale to je fuk. Zítra se všechno dozvím.

Ve velmi dobré náladě jsem se vracela domů. Musím to říct Jossie, určitě bude mít radost, že jsem si už našla práci. "Ahoj Jossie, mám skvělou novinku, našla jsem si práci. V místním marketu ve skladu jako administrativní pomoc, není to super?" "Ahoj, jo to je," řekla po chvíli mlčení. "Snad se ti tam bude líbit, ale teď nemám moc čas, pak si to řekneme osobně, ahoj," píp. Hovor se ukončil. Hmm, to je zvláštní, že by mi to Jossie takhle vytípla. Ale asi opravdu neměla čas. Jen co jsem přišla domů, pověděla jsem to tátovi. Sice se moc netvářil, ale popřál mi, ať se mi tam líbí. Ano, ano, nebude to jednoduché, ale ze začátku si prostě nemůžu vybírat. A už se nemůžu dočkat, až to řeknu mámě, ten její výraz, haha, to bude překvapení.

Kam dál