Kaplanka

Pondělí v 8:21 |  z cest
Když už byl ten prodloužený víkend, udělala jsem si výlet do Protivína - malého městečka v jižních Čechách. Nalézá se v něm několik zajímavostí, které stojí za návštěvu. Asi nejznámější atrakcí je krokodýlí zoo. Naprosto senzační zoo s mnoha krokouši, která pořádá i krmení, a to stojí za to vidět. Dále pak nepřehlédněte Muzeum Exotické přírody, zámek či platanovou alej. Ale nyní k tomu, co bylo středem mého zájmu - Kaplanka se zoologickým muzeem.

Tato budova, před pár lety nově rekonstruovaná, stojí na náměstí. Název má i podle toho, že v ní přebýval kaplan naproti stojícího kostela. Celý objekt sloužil kdysi jako špitál. Dnes v si v ní můžete prohlédnout černou kuchyň, štukovou výzdobu, výstavu fotografií a umělekých děl, v horním patře modely hradů a zámků ze špejlí a to nejdůležitější - zoo muzeum. Nejedná se o zoo muzeum v pravém slova smyslu, přeci jen je trochu malé, ale zato velmi zajímavé. Jsou v něm k vidění kostry zvířat (žádná ulovená, jen ta, co dožila v zoo zahradách) nosorožců, žirafy, geparda a dalších. Nosorožčí příběh lásky dojme každého milovníka zvířat. Pozoruhodnou částí je také výstava zvířecích lebek, především ptáků. A v ceně vstupného se nalézá také možnost prohlédnout si kostel, který ohromí svou nekýčovostí a klidem. A pro fanoušky turistického deníku je skvělá zpráva, že se zde dají pořídit turistické vizitky a krásná razítka :)

 

Youtube a blog?

13. listopadu 2017 v 17:17 |  Téma týdne
Youtube a blog? No pro mě určitě ne. Abych pravdu přiznala, nejsem velký příznivec těchto médií?. Nepoužívám horečnatě facebook, nevisím pořád na twitteru, instagramu, skype a další, které ani neznám. Ve skutečnosti občas kouknu na fb, co nového je u mých oblíbených obchodů a jiných, kam chodím pravidelně (jako by nemohli mít vše v novinkách na webu). Sem tam kouknu na twitter a tím končím.

Youtube používám akorát k přehrání videí s hudbou, extra zřídka si pustím i nějaké to video. Blog využívám často a ráda. Ale ptám se, proč by se měl blog propagovat skrz jiné sociální cosi? Není to spíš vyloženě činění nátlaku, aby návštěvnost byla co největší, protože jen přes psané a jiné články ho nikdo nezaregistruje? Nejsem příznivec tohoto způsobu propagace. Přijde mi, že autor blogu se prostě musí vnucovat čtenářům (a leckdy jde i o nevkusné záležitosti). Kdyby se třeba na tomto kanálu objevila sem tam upoutávka na stránku blog.cz, dobrá, chápu využití. Ale jestli se čtenáři jinak nedostanou k psaným stránkám, je mi z toho smutno.

Na druhou stranu se obávám, že postupem času a generací už ani jiná cesta, jak zaujmout nějakého případného čtenáře nebude. Jen tak číst už nebude vůbec in, bude staromodní, prostě nevkusné. Pofrčí akorát mluvené slovo, které budeme pasivně přijímat. A z toho je mi teprve ouvej.

Navždy

10. listopadu 2017 v 7:24 |  Téma týdne
Navždy, slovo, které bývá vyslovováno docela často. A někdy je míněno vážně, jindy jen tak, v meziřeči, pouze jako toužebné přání, které ale nikdy nechceme, aby se splnilo.

Nejvíce používáme navždy ve spojitosti s něčím příjemným, kéž bych tu mohl ležet navždy, takhle se flákat už navždy, navždy být u moře. Hezké a příjemné, ale tato přání obvykle ve skryu duše nechceme. Protože jedna činnost dlouho člověka nebaví, a také proto, že u těchto činností jsme sami.

Ale jedno navždy může být i trochu děsivé. A při tom se říká ve velmi krásných chvílích. Chci (budu) s Tebou být navždy. A proč děsivé? Protože se ne vždy stane skutečností a o to více zraňuje. Tohle navždy chceme slyšet, ale chceme, aby to byla pravda. Aby nás ten druhý nikdy neopustil, aby se navždy stalo realitou. Ale kolikrát se tak stalo? Kolik takových případů jeden zná? Zažil to vůbec člověk sám? Odpověď bude nejspíše znít ne a ve skutečnosti, to ani nejde. Náš život je ohraničený a navždy je za naší smrtelnou hranicí. Proto místo navždy, na tak dlouho a tak nejlépe, jak to svedu...

 


Sovičky

6. listopadu 2017 v 7:41 |  moje výtvory
Tak jsem po trochu delší době vzala do ruky jehlu a lepicí pistoli, trochu filcu a dle předlohy vytvořila tyto sovičky, které se k monetálnímu ročnímu období velmi hodí.


Halloween

3. listopadu 2017 v 13:28 |  Postavičky
Bububu, já jsem duch s velkou dýní a v dnešní den budu strašit.


Aaa, další duch. A na koni? Hmm, že by...


A letíme strašit dál

Dýně

2. listopadu 2017 v 20:03 |  moje výtvory
Takže po roce je tu Halloween či Samhain (později i Dušičky) a tak nastává čas vydlabat si dýni.


Boj

31. října 2017 v 7:34 |  Téma týdne
Boj, boj!
Křičí hlas ve tvé hlavě,
boj, boj!
poddáváš se mu hravě.

Vždyť máš tu s kým bojovat,
s otravy na ulici,
co mají otravný úsměv na líci.

Bojuj, bojuj,
ale s kým?
Třeba sám se sebou,
se strachem svým.

Se svým strachem svedu boj,
nebojím se ho více,
boj, boj,
dám mu po paprice.

S otravy je lepší být bez boje,
on ten úsměv rychle schází,
ale strach, s tím bojovat,
to se vážně vyplácí.

Boj, boj!
Naposled zní v mé hlavě,
boj, boj!
Se strachem poradím si hravě.

Strach sama ze sebe

25. října 2017 v 17:03 |  Téma týdne
Strach sám ze sebe? Úplně ideální téma pro mě v této době. Mám strach sama ze sebe a ne zrovna malý. A opravdu se o tom mluví dosti těžko, přeci jen, přiznat si strach z něčeho je docela ostuda. Aspoň tedy pro mě. Ale co mě na sobě nyní děsí nejvíc? Že to (zase) vzdám.

Konečně jsem se dostala na školu, kterou jsem chtěla studovat už delší dobu. Předtím jsem studovala jinde, úspěšně dostudovala, mezitím se snažila vydělávat na školné, a teď můžu pokračovat v oboru na vyšší úrovni. A strašně moc jsem se na to těšila. Ale na to, že mám za sebou první dva týdny, necítím se vůbec fajn. Ta potvora jménem strach do mě kousá kde se jen dá.

Opravdu mám strach, že mě nakonec ta "neskutečně dobrá" zdejší organizace, nezájem a naprostý ignor profesorů a nepovedený rozvrh totálně odradí. Mám strach, že to vzdám. Podobnou situací už jsem si jednou prošla, na škole, kde se toto všechno odehrálo plus mě daný obor absolutně vůbec nebavil. A jak jsem se snažila dřít čím dál tím víc, tím víc se mi vše protivilo. Až jsem to nakonec s ohledem na obé stránky zdraví ukončila. Nebo prostě jen vzdala? Štěstím jsem pak skončila na úplně jiném, mnohem těžším, oboru a díky němu můžu pokračovat dál.

Ale už je to tu zase, obava, že mě ten chaos zase složí a donutí vzdát se něčeho, co jsem moc chtěla. Nevím, jestli si tímhle prochází i ostatní, nebo jenom já. Ale i když se snažím strachu postavit, výsledek je velmi nejistý, což mě snad děsí ještě víc...

Nový kamarád - mini miminko

21. října 2017 v 9:55 |  Postavičky
Takže do singl rodiny Sylvanian králíčků přibyl další člen, takže už se můžu chlubit mini domácností. A tady je králičí mini miminko:

Hurá, mám nového kamaráda. A jakou má hezkou hračku.

Tak musíme jít ven a hrát si, dokud je hezky.

Můj nový kamarád je hodný a půjčilmi svou hračku, houpy houp.

Mám tě rád, ale...

18. října 2017 v 9:29 |  Téma týdne
Mám tě rád, ale... Tahle věta je na seznamu těch, které nechci slyšet, protože je to jedna z těch, co nejvíce raní, a i kdyby neranila, nenásleduje za ní nic dobrého ani pěkného. Tahle věta je totiž taková, které říkám podmínková. Podmínková s velkým P. I když "ale" by se dalo vyložit na více způsobů. A jaké že to ale rozeznávám?

Ale podmínkové

To je ale, které napadne asi hned každého. Mám tě rád, ale musíš se změnit v tom a tom. Mám tě rád, ale nesmíš dělat tohle; ale neměla by ses vídat s tím a tím... a tak se dá pokračovat téměř do nekonečna. Prostě tohle ale je nátlakové, manipulátorské (a nemluvíme-li o závislostech, nevěrách...) dosti sprosté. Nátlakem si něco vynucovat, především ve vztahu dvou osob, a podmiňovat to láskou, je přinejmenším divné...

Ale alibistické

Mám tě rád, ale zůstaneme jenom kamarádi jo? No tak tahle věta je opravdu skoro na úhoz. A ne jeden. Jedná se totiž o pouhou zástěrku vlastní neschopnosti se rozejít pořádně, popřípadně slouží k zakrytí skutečnosti, že se objevil někdo další a stávající se nehodí.

Ale pokrytecké

Mám tě rád, ale ty si zasloužíš někoho mnohem lepšího. Uff. Tohle svědčí o jednom. Ne jen o neschopnosti normálního upřímného rozchodu, ale o tom, že se druhý snaží přehodit vinu na partnera. On je přeci tak skvělý, že mu nelze stačit a vlastně může za to, že ho opouštím, protože je taaaak dobrý. Zkrátka já nic já muzikant.

No mám-li být upřímná, nechci slyšet ani jedno ale. Prostě ne. Když už, tak ať se vše řeší narovinu, nesnáším vodění za nos. A sama se vyhýbám tomu, abych žádné takové ale nepoužila. A každému přeji, aby takovou větu nikdy neslyšel a nevypustil z pusy.

Kam dál