Sakra, kde je rovnost?

Pondělí v 16:21 |  Téma týdne
Sakra, kde je rovnost? Výborná otázka. Kde by tak mohla být? Pod postelí? Za gaučem? Zapadlá ve skříni? Nene, zkrátka a jednoduše není. Žádná rovnost, i přes extrémní snahu lecjakých skupin prostě není.

Můžeme začít třeba u rovnosti peněžní. Někdo je bohatý, někdo je chudý. V tomto ohledu je nerovnováha opravdu veliká. Někdo může šampaňským plnit bazén a další nemá ani na chleba. Tohle je velmi nespravedlivé. Ale jak takový stav napravit?

Nerovnost je i po fyzické stránce. Žijí ve společnosti lidé, co jsou postižení, nemohou chodit, chybí jim končetina, jsou ochrnutí. A musí se denodenně dívat na ostatní, jak si mohou chodit a pohybovat se, jak je jim libo.

Pohlavní nerovnost, dnes velmi živé téma. A tady ani nemůže být rovnost, žena je žena, má nahoře něco navíc, muž má zase naopak něco navíc dole a nechci se dožít dne, až to bude opravdu rovnoprávné o_o.

Rovnost prostě ve světě jen tak nenajdete, jsou tu různé další nerovnosti v rase, iq, způsobech chování, v bydlení, v rodinných vztazích, v životních možnostech... Neříkám, že si občas sama nepostěžuji, ale prostě určité věci jsou jak jsou a některé nelze změnit. Ale je opravdu touha po rovnosti omluvou proto, abychom si navzájem odporně a nepřejícně záviděli?

 

Poslední zrnka...

Čtvrtek v 18:39 |  Téma týdne
Poslední zrnko padá a padá. To mě obvykle napadne, poslední zrnko písku už padá. A jaké je to, které mě napadá teď? Není jen jedno, jsou to poslední zrnka písku, které se odsypávají z nádobky nazvané léto. Ano, je to tak, pomaličku se nám léto blíží ke konci. A jaké z toho máme obvykle pocity? Nic moc, teplo pryč, konec výletům, sbohem dovolená, už se blíží škola atd....

A jak to mám já? Přesně naopak, na podzim se těším. Není přeci až taková zima, výlety jdou dělat, můžete jet levněji na dovolenou, ale hlavně žádné tropy, na to se těším nejvíc. Ale ať už bychom chtěli zrnka popohnat nebo jejich pád zastavit, měli bychom si každé z nich, i to úplně poslední, pořádně užít.



Z pohledu malého človíčka

7. srpna 2017 v 18:45 |  Téma týdne
Jaký pohled na dění kolem sebe, život má malý človíček? Kdo to vlastně je, ten malý človíček? Malý človíček nemusí být nutně jen někdo, kdo je v méně výhodné situaci a nesmí ani štěknout (např. šéfxzaměstnanec; učitelxžák). Pro mě je to hlavně ta malá bytůstka, osobnost, která se vyvíjí a vstřebává vše jako houba vodu. Ano, jsou to ti nejmenší, děti.

A co je tedy pro svět malého človíčka a to podstatné v něm? Určitě láska a harmonie. Přeci jen, harmonická rodina, která svede dávat lásku a pocit bezpečí je něco skvělého, a nejen pro maličké. Určitě objevování světa a poznávání všeho nového, získávání zkušeností, nadšení pro vše nové. Kamarádi - mít je a trávit s nimi čas, hrát si, vytvářet první mimorodinné vztahy. A co je důležité, je fantazie, tolik snů a víra, že se splní. Není to obdivuhodné, tak bezmezně věřit i věcem nereálným?

Ale teď se koukněme na ten svět z pohledu velkého. Co je pro nás důležité? Peníze, vztahy (mnohdy komplikované), honění se za cíli. Máme vůbec čas snít a přemýšlet o tom, co je pro nás opravdu důležité? Ani moc ne, že? Nebylo by na škodu vzít si ze světa malého človíčka trochu inspirace. Život není jen růžový a existují v něm těžké chvíle, ale měli bychom vyčlenit i my dospělí v něm trochu místa pro pohled našeho vnitřního malého človíčka.

 


Kdybych tak mohla změnit svůj život

1. srpna 2017 v 14:16 |  Téma týdne
Kdybych tak mohla změnit svůj život. Na toto téma mě napadá jedno krásné úsloví: "Kdyby nebylo kdyby, nebyly by chyby." Tak něco na tom je. Kdyby šlo se vyvarovat všech situací, jednání a rozhodnutí, která označujeme s odstupem času za chyby, život by byl zkrátka fajn. A kdyby šel život jen tak, lusknutím prstu změnit, jak se nám zachce a zlíbí, byl by opravdu perfektní. Jenže to nejde. Ale proč?

Na jednu stranu je třeba se zamyslet nad tím, jestli bych byla opravdu šťastná, kdybych bez jakéhokoliv přičinění a snahy dostala vše, na co si jen pomyslím. Hmm, chci teď hned žít ve velkém domě. Puff. Mám ho, sedím v krásném křesle, u dřevěného sekretáře z 19. století a na něm nejlepší notebook. Fajn, baví mě to, ale jak dlouho? Za pár let chci být v malém domečku někde u moře, ideálně na ostrově. Puff. Vychutnávám si pohled na vlny. A pak chci být třeba v Americe, na Sahaře, v džungli atd. atd. Ale co z toho mám? O ničem bych nemohla říct, že jsem se přičinila, nemůžu být pyšná na to, že jsem toho dosáhla vlastní prací. A navíc ta věčná nestálost, neochota sžít se v jednom prostředí (kdykoliv můžu napovel změnit) by mi asi celkem rychle začala lézt na nervy (nebo i na mozek).

Kdybych mohla změnit určitá rozhodnutí a neudělat žádnou chybu, byla bych pořád v klidu. Život by možná byl až tak strašně perfektní. Děs. Kdybychom nedělali chyby, třeba bychom se nikdy nedostali v životě tam, kde jsme. Třeba by se nám nenaskytla možnost dobré práce, poznání toho, co nás doopravdy baví, nepoznali bychom další fajn lidi, budoucí partnery.

Jsou chvíle, kdy skutečně toužím změnit svůj život, ale ta změna stejně musí vyjít ode mě, ne odněkud shůry. Takže věřím, že i přes určité chyby v "Metrixu" a nesplněné představy, jsem na dobré cestě ;)



Rok s turistickým deníkem

24. července 2017 v 15:06 |  Já+mé proslovy
Tak už je to rok, co jsem si pořídila svůj první turistický deník a rok, co do něj přibyla první vizitka a razítko. A od té chvíle jsem tomu zcela propadla. Je opravdu fajn, když máte z výletu mini fotku, kterou si můžete nalepit a navíc mít i razítko z daného místa.

Kdysi jsem hodně sbírala turistické známky, ale vzhledem k nárokům na jejich uskladnění jsem toho zanechala. Turistická vizitka nezabírá tolik místa, lepí se do deníku, a navíc cenově je o něco více dostupnější. A jako bonus za odeslání kódů můžete vyhrát ceny a za minimálně 100 zaslaných kódů dostanete nový deník. Turistice zdar:)



Night of the Lepus

13. července 2017 v 11:24 |  filmy
Night of the Lepus neboli Noc králíků. Představme si malé poklidné městečko s nedalekým rančem a bývalými šachtami. Téměř idyla až na jednu skutečnost, králíky. Králíci se přemnožili a tak se vydává jeden zoolog (věděc? či co to je) na dané místo, aby věc vyřešil. Jenže zahrávat si s matkou přírodou není sranda. A když jeden infikovaný králík uteče zpět do kolonie, začnou se dít věci. Nehezké věci.









U tohohle filmu se prostě musíte smát, detailní záběry XXXXXL králíků nemají chybu a když je vidíte v akci, je to fakt nářez :D

Králičí dovolená

10. července 2017 v 10:01 |  Já+mé proslovy
Letošní dovolená (byť "jen"chatová) byla ve znamení králíka. A protože by se rád podělil o zážitky, byl vytvořen tento článek:

Den první

Frrky, frk. Nejdřív jsem byl ráno donucen vzít si kšírky a potom jsem byl nacpán do cestovního postroje, abych následně strávil dvě hodiny cestou v autě. Aspoň, že nebylo příliš horko. Panička mi navíc vzala cestovní flaštičku s pitím a mrkev, hmm, ještě, že na mě tak myslí. Jsme na místě. Aklimatizace? Ne, nepotřebuji chci ven, dup, dup, dup! Ven! Konečně, večer jdu ven, předtím ale zase postrojek, fuj. Ale ta travička...

Den druhý

Samá travička, travička zelená, to je moje potěšení (aspoň tak to zpívá panička). Mám rád travičku a celý obrovský trávník plný šťavnaté travičky pouze pro mě. Jsem nejšťastnější králík na světě.

Den třetí

Chacha, svoboda. Ovládnul jsem celou chatu, jen si zkuste mě chytit. Po čtyřech hodinách... příště se musím lépe schovat.

Den čtvrtý

Miluji večerní procházky na travnatém dvorku, kde jsem zahnal kočku (jsem to ale pašák).

Den šestý

Nemám rád horko a moje panička také ne. A velmi těžko se před ním schovám, fujfuj. Koutek se stínem je mé útočiště, travičku si nechám na později (nebo na zítra: hm,hm?). Chlazená mrkvička je nejlepší osvěžení.

Den sedmý

Tss, jede se na výlet a já mám zůstat hlídat? Dupy dup, to se mi nelíbí. Horko nepolevuje, takže ven se zase podívám až večer. Ale jako úplatek na oduraženou jsem venku dlouho, aspoń něco.

Poslední den

Nee, už zase mě cpou do postrojku a cestovních kšír. Dup, dup, dup. Nechci, uteču..... tak mě stejně dostali. A teď zase jízda autem domů. No alespoň mám zase mrkvičku.

A tímto článkem chci pozdravit všechny ušaté a chlupaté kamarády a popřát jim hezkou dovolenou, dupy, dup.


Co to hergot je?

4. července 2017 v 19:51 |  Téma týdne
Co to hergot je aneb komentář k letní dopravě.

Hurá, jsou prázdniny, děti už mají vysvědčení doma v šuplíku, postarší děti diplomy a dospělí řeší letní dovolenou. No prostě léto je o plánování a oddechu. Plánování dovolené o samotě, v cizině, v tuzemsku, s rodinou, patnery atd. Oddechu od věčného stresu v práci, ve škole, od ruchu velkoměsta. Fajn. Jak si ale má člověk naplánovat, hergot, nějakou dovolenou, výlet, popřípadě jinou aktivitu, když ty jízdní řády, které se ne vždy (a některé i dost často) nedodržují.

Přijdu k zastávce a první věc, která mi vylétne z pusy je: hergot, co to je?! Jízdní řád je z důvodu léta a letního provozu dosti seškrtán. Spoje jedou méně často, což je dopoledne a k večeru dost velký problém. Navíc byla odšoupnuta zastávka jinam, takže zacházka cca 300 metrů ke zdraví. Grr. Že každé léto je doprava MHD na vlastní nebezpečí vím, ale tohle?

No a kdybych náhodou měla cestu či dovolenou jištěnou autem, tak také smůla. Samé zúžení, práce na silnici, kde nepotkáte ani živáčka, objížďky a zácpy. A o výlukách vlakových či autobusových spojů mezi městy ani nemluvě.

Tak mi neříkejte, že tohle je naprosto normální stav ve chvíli, kdy se všude pohybuje nespočet lidí a zvyšuje se ještě navíc o turisty, kteří k překvapení všech také cestují. Léto je přece o pohodě a užívání si, ne o stresování se tím, že ten autobus v létě opět nejede.




Nikdy se toho nevzdám

20. června 2017 v 14:54 |  Téma týdne
Nikdy se toho nevzdám. To je věta, která v mém případě pasuje na celkem hodně věcí. Nikdy se nevzdám jedení čokolády, čtení knih, svého milovaného králíčka, hromadění knížek a medvědů a tak by se dalo pokračovat skoro do nekonečna. No, jsou to opravdu všechno věci a činnosti, které miluji, ale jedno, to asi úplně nejpodstatnější tam chybí. Nikdy se nevzdám (nemůžu vzdát) sama sebe.

I když jsou třeba chvíle, kdy bych se raději poupravila, pořád jsem to já. Mé jedinečné já, které nikde nemá svou kopii. Tvoří mě mé názory, mé sny, mé myšlenky a také mé city a pocity. A to jsou doopravdy podstaty, kterých se nikdy nevzdám, protože bez nich, už to nejsem já. A svého já by se neměl vzdávat nikdo.



Je to tam

17. června 2017 v 18:07 |  Já+mé proslovy
Hurá, jupí ju, volejte sláva a třikrát se radujte, muhehe. Tak konečně po tříletém mučení (a to ještě dálkovou formou) jsem doběhla do cílové rovinky a zařadila se mezi ty titulované. Ale to nejlepší je, že teď si můžu konečně užívat léta :) Merci všem, kdo na mě mysleli a drželi mi palečky.



Kam dál