10 let

Včera v 0:13 |  Já+mé proslovy
Skoro mi to letos vůbec nedošlo. Letošní rok je již desátým rokem, kdy píšu blog. No páni. Opravdu je to síla, když se nad tím tak zamyslím, co všechno se za tu dobu událo, od školních (ne)úspěchů, pokusu o nový blog až po nynější aktivní fázi. Skoro tomu nemůžu uvěřit, tolik projektů, psaných slov, motivačních citátů, obrázků a spoustu a spoustu dalšího, co tahle stránka snesla. Sice to asi vyzní jako klišé, ale je vážně moc fajn mít nějaký prostor, kde můžu říkat to, co se mi chce, o čem a o kom se mi chce. Ale hlavně, jakým způsobem se mi chce. A za to jsem ráda, fakt, doopravdy, třeskutě vážně ráda. Tak třeba jsem odstartovala další dekádu :)

 

Prokletí Králíkodlaka 2

Sobota v 18:46 |  z pera...
Stalo se to jednoho večera, kdy se každý podíval směrem ke starému domu, aby se ujistil, že věci jsou tak, jak by měly být. Ale tento večer ne. Z komína nestoupal žádný kouř. Lehce znepokojeni odebrali se všichni ke stolu k večeři. Když se už blížila hodina, kdy se stmívalo a žádný kouř nebyl stále vidět, rozhodli se lidé, že se raději přesvědčí, že je se starým pánem vše v pořádku. Což se ještě nikdy, co paměť sahá, nestalo. Čím více lidí se přidávalo k zástupu a čím blíže už byli, tím pomaleji šli. Nakonec se ale dostali až k prahu. Po několika nesmělých zaťukáních na vstupní dveře, téměř najednou rozrazili dveře. Opatrně našlapovali, až došli do velkého salonu s velkým krbem. Před krbem stálo staré a velmi opotřebované křeslo, přesně takové, o kterém se říká ošoupané. Protože bylo obráceno ke krbu, viděli všichni pouze nehybnou ruku visící přes opěradlo. Nejstarší farmář z vesnice se odvážil a přišel ke křeslu. V něm nalezl starého, velmi starého, muže. Po několika dobrý den, zatřeseními hlavou a rukou se stále neprobral. A tak došlo na nejhorší - zkontrolovat tep. Na krku, na ruce. Nic, žádné chvění. Farmář se otočil k ostatním a řekl tu památnou větu - starý pán je mrtvý, umřel, ať je mu země lehká.

Následujícího rána ho pohřbili na hřbitově za vesnicí, kousek od lesa. Hned po pohřbu vyvstala velmi důležitá otázka, co s domem a polem? Každý na něj měl zálusk. Po právu však náležel nejstaršímu farmáři. A protože nebyl nikdo, kdo by byl příbuzný zesnulého nebo o tom aspoň věděl, byla tato věc pokládána za vyřízenou. Ještě ten večer se farmář odstěhoval do nového domu. A ještě téže noci se vrátil do své staré postele. Prý je mu doma dobře. I ostatní se pokoušeli činit si na dům nárok. Zkoušeli se do něj nastěhovat od toho úplně nejstaršího až po toho nejmladšího, který ještě ani neměl ženu. Ale ani jeden z nich nevydržel v domě do rána. Mnoho se o tom mezi sebou nebavili, jen tu a tam, obvykle při přemíře tuřínového piva, se objevily zvěsti, že každého, kdo vstoupí dovnitř pozoruje neviditelný pár očí. A tak se nakonec ani na pole neodvážili. Ani za bílého dne.

Jak již bylo řečeno, pole bylo veliké, a protože na něm nebylo dlouho nic pěstováno, určitě by bylo i výnosné. Potřebovalo jenom trochu více pozornosti a práce. A možná, kdyby se místní více věnovali tomu, co by i na té zanedbané zemi našli, nemusely by se věci udát tak, jak se udály. Na druhou stranu, kdo by si všiml těch malých zčernalých mrkví ukrytých pod plevelem.

Mabon

Pátek v 14:15 |  Svátky a spol.
Mabon je další z pohanských /keltských/ svátků Kola roku. Slaví se v druhé polovině září ( obvykle mezi 21. a 23. 9.). je ot období, kdy léto končí a přichází podzim. Jeho vláda začíná podzimní rovnodenností a končí o Samhainu (u nás dušičky), kdy přichází Morena a vlády se začíná ujímat samotná zima.

Symbolem toho svátku jsou barvy země (hnědá, oranžová, červená..), jablka, jakožto výraz hojnosti sklizně. Zapalují se ohně. Je to čas na očištěni těla, mysli i svého obydlí.

Letos vychází na 22. 9. = dnes, takže přeji všem šťastný Mabon a díky za úrodu

 


Prokletí Králíkodlaka 1

Pátek v 11:23 |  z pera...
Ten dům byl na rozdíl od ostatních ve vesnici velký. A když říkáme velký, byl opravdu velký. Měl dvě patra, podkroví, kde se dalo bydlet, sklep, který by vydal na další aspoň dva pokoje a několik koupelen. A těch oken, co měl. Pravda, dnes už málokteré mělo svou skleněnou výplň. Ale nejdůležitější byl velký krb, který byl umístěn v hlavním salonu a ze kterého každý večer stoupal kouř nehledě na roční období. Dalším nezvyklým úkazem bylo pole, které celý dům obklopovalo. Ale jaké pole. Naprosto nevyužívané, podobně jako většina tohoto velkolepého domu. A to nedávalo ostatním obyvatelům vesnice spát, stejně jako jeho majitel.


Byl to starší pán, jehož jméno si už nikdo nepamatoval. Jeho bytí ve vesnici všichni brali už jako samozřejmost. A když se někdo zeptal, jak dlouho už tu pán je, dostalo se každému odpovědi: od nepaměti. Byl zkrátka takovým stálým vybavením a nedílnou součástí. Co ale žádnému farmáři nedali spát, bylo to veliké pole. Hmm, tam by se dalo pěstovat věcí, a kolik. Podobné myšlenky nejméně jednou proběhly každému hlavou. A jak už to tak bývá, běžely vesnicí povídačky, že na poli má skrytý poklad, že tam potají pěstuje kouzelnou zeleninu, že každé zvíře, které ukousne něco z jeho pole umře, nebo naopak že se stane nepolapitelným a nesmrtelným a tak dále a tak dále. Povídačky, pohádky, vesnické drby. Nebo ne?

Prokletí Králíkodlaka - prolog

Pátek v 7:59 |  z pera...
Kdysi dávno byla jedna vesnička. Nebyla ani velká ani malá. Prostě taková obyčejná vesnička plná obyčejných lidí, převážně farmářů, kteří pěstovali zeleninu. Někteří měli dokonce ovocné stromy. A skoro každý měl svou rodinu, manželku, děti, bratry, sestry, staré rodiče a tak dále. A každý z nich žil v domečku, který nebyl ani velký ani malý, zkrátka tak akorát. Až na jednoho starého farmáře, který žil v trochu jiném domě…

Představení

Čtvrtek v 6:49 |  Sylvanian
Sylvanian, kdo že to vlastně jsou? Jsou to postavičky/rodiny zvířátek, která žijí v míru a lásce ve vesničce Sylvanii. A proč jsou tak úžasní? Protože jsou rozkošní, heboučcí a mají mnoho kamarádů. Každý si může vybrat toho svého - veverku, králíčka, medvědy, kočky a spoustu dalších. A kde se vzali? Od roku 1985 v Japonsku se vyrábí v mnoha provedeních a k nalezení jsou téměř po celém světě. A nejsou to jen obyčejné hračky, může z nich být skvělá sběratelská záliba, takže si honem pořiďte toho svého ;)



Motivace

Úterý v 9:30 |  Téma týdne
Motivace to je dáma,
která by nás měla doprovázet už z rána.
Bez jejího působení
není pořádného dění.
Ale co dělat, když tu schází?
Možná někdo na štěstěnu vsází,
jiný zase prosí, na kolena padá,
ať se vrátí pomocnice drahá.
Nic naplat, pomoc není,
motivace to je dáma, která všechno změní.
A když ji nelze nalézt, když se schovává,
co naplat, motivace je dáma svéhlavá...

Dead beautiful

14. září 2017 v 6:14 |  Knížky
Pro ty z Vás, kteří už mají dost přeslazených románků s mrtvolkami a umí anglicky, doporučuji tuto knížku. I když ze začátku se může jevit jako slaďácká tuctovka, po rozečtení tento dojem přejde. A o čem, že je vlastně příběh?

Renée Winters žije jako normální studentka, má fajn rodiče, přátele, kluka. Vše ale změní jeden den, kdy najde své vlastní rodiče mrtvé v lese. A celý její svět se otočí vzhůru nohama. Rozhodující slovo v jejím životě má její dědeček. Najednou se musí odstěhovat na internátní školu a opustit vše, co znala... Ale přeci jen není vše tak strašné, když potká Danteho. Ovšem věci ohledně smrti jejích rodičů začínají se školním rokem o sobě dávat více a více vědět a samotný Dante? To je záhada sama o sobě, především když najde mrtvého studenta...

Pozitiva: kniha podává několikrát opakovaný příběh z jiného směru; hlavní postava je celkem sympatická a má kolem sebe nehloupé kamarády; hezký obal knihy; dobré na procvičení angličtiny; srozumitelný text.

Negativa: některé postavy mají zvláštně vykreslený charakter; možná až moc zbytečně dlouhý začátek; rychlý konec.

Celkové hodnocení: ***,5 (doporučuji k četbě :))


A proč vlastně ne?

12. září 2017 v 15:44 |  Téma týdne
A proč vlastně nezkusit něco nového?

A proč vlastně ano? Je to náročné, třaba to nepůjde, nebude mě to bavit atd. atd. Je to namáhavé a začínat s něčím novým, když nevím, co všechno ta nová věc bude obnášet? Hmm, radši ne. Tak tohle je obvykle přístup (a přiznám se, že někdy i můj), když je před námi něco zcela nového, co se dá, popřípadě musí, vyzkoušet. A z čeho ale takový negativní postoj vyplývá? Především ze strachu. Ze strachu, že to nepůjde, nezvládneme. Ale přeci není hlavní něco muset dělat hned na 100 %. Hlavně by mělo jít o to říct si, zkusil jsem něco nového, byla to sranda, i když mi to nešlo.

A proč vlastně ne? Takhle bych chtěla přistoupit ke všemu, co je nové, zkusit věci, aniž bych si v duchu neříkala předcházející mantru, proč vlastně jo? Jít zkusit dělat nové věci, objevit něco nového je vlastně fajn. Můžeme se přitom něco naučit, poznat někoho nového, získat spoustu zážitků a legračních příhod. Takovýto přístup by měl být (mou/naší) novou mantrou.

Ale proč to vlastně píšu. Jako malá jsem vždycky chtěla hrát na klavír a učit se francouzsky. No ani jedno v té době nešlo. Střih o několik let. Za cestou k diplomu se objevila překážka jménem francouzština. Opravdu nic lehkého, zvláště pod taktovkou nervózy obecné. Ale řekla jsem si, proč se ji vlastně nenaučit kvůli sobě? A hned to šlo lépe. Jednoho zimního večera se u mě zjevily klávesy. No řekla bych, že oplývám spíše hudebním hluchem než sluchem, ale proč vlastně to hraní nezkusit? Proč se nezkusit něco naučit? Ne že by ze mě kdy byl mistr s velkým M či hudebník s velkým H, ale za tu srandu to stojí. A tak si říkám i dál, proč vlastně ne něčemu novému? Buď něco získám a když se mi to nebude líbit, budu pořád o zkušenost bohatší.

Letní shakespearovské slavnosti 2017

8. září 2017 v 13:54 |  z cest
Letos jsem měla možnost navštívit letní shakespearovské slavnosti. Vlastně lístky se ke mně dostaly úplnou náhodou, známá nemohla jít. A proč bych nešla, výlet do večerní Prahy nemusí být špatný, navíc se hraje Hamlet. Tak jsem celá natěšená pozorovala krásnou scenérii města v blížícím se večeru a těšila se na představení.

Při vstupu mě uvítal velmi milý uvaděč a ještě milejší slečna rozdávala pláštěnky. Velmi praktické, zvláště při nynějším počasí. Poté následovalo nasměrování k občerstvení. Musím říct, že co se cateringu a obsluhy týká, bylo vše na 1*. A po celé uvítací ceremonii následovalo představení.


Velmi mě nadchlo, že na každé židli byla k dispozici deka. A tím asi končí výčet toho pozitivního. Když dorazil Hamlet na scénu, nemohla jsem uvěřit. Jako vážně? Tohle má být hlavní postava? A jeho přednes mě v pochybách jen utvrdil. Ovšem vrchol nastal, když se Hamletovi měl zjevit duch jeho otce. Dnes už jsou duchové asi moderní a na zjevení se nehraje. Stačí, když svému synovi nahraje zprávu na mobil. (Ano, mobil v Shakespearovi). Následovala další cca hodina plná "vtipu" a čehosi, co mělo být hraní. Celkovému dojmu přispěly také kostýmy (či spíše hadry), které měli herci na sobě.
No naštěstí brzo byla pauza. K mému údivu, někteří utekli již během představení, já až o pauze. A nebyla jsem sama, bohužel.

Shrnutí: organizace skvělá, obsluha vynikající, představení strašné, vůbec to nebyl Shakespeare, výkony herců plytké, žádné kostýmy, zabitý večer. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem zjistila, co se na těchto slavnostech odehrává.

Kam dál