Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky

Pondělí v 15:23 |  Téma týdne
Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky ať už dobré či zlé, jsou nezbytnou součástí našich životů. Nejčastěji to bývají malé upomínkové předměty jako je mušlička z dovolené u moře, kamínek, pohled, fotka s našimi blízkými, dárek od milované osoby. Takovéto maličkosti s námi žijí a provází nás po celý život. Vždycky si něco přivezeme z dovolené, dostaneme milou pozornost od blízkých nebo si ji jen tak koupíme pro radost.

Ne vždy ale nám takovéto maličkosti a pohled na ně přináší úsměv na tváři. Někdy přináší naopak smutek, zlost, lítost. Dárce už tady není, opustil nás, odešel. Nebo se drobný suvenýr stal naším majetkem zrovna v den, který nebyl vůbec šťastný. Anebo se dokonce dostaneme do stavu, kdy je cíleně shromažďujeme, aniž by nám samy o sobě takové maličkosti přinášely radost. A potom vyvstává otázka Co s nimi teď? Sama osobně jsem tak trochu sběratel a některé kousky mi opravdu nepřináší veselé vzpomínky ani šťastné zasnění se. Takže přináším menší návod, co s nimi dělat:

  1. Uvědomit si, že je načase se dané věci zbavit - ne kvůli cizímu nátlaku ani emočnímu, ale ze svého vlastního rozhodnutí
  2. Přetřídit je v klidu a vynahradit si dost času - pod vlivem emocí a nedostatku času často nevyřadíme nic, nebo naopak to, k čemu máme velmi silný vztah
  3. Co s nimi - určité věci se můžou použít jako putovní dárky (pozor na kvalitu a na obdarovanou osobu), věnovat je do tomboly např. na charitativní akci, prodat na netu nebo v bazaru, nejde-li ani jedna možnost - v tašce odnést k popelnicím, někdo si je může rozebrat a uděláte tím někomu třeba velkou radost
  4. Nelitovat, že něco odešlo

Musím uznat, že s posledním bodem mám ještě trochu (i po letech) problém. Na druhou stranu si říkám, že když už ty maličkosti nepotřebuji a netěší mne, někomu můžou ještě udělat velkou radost. A tak se snažím přistupovat i k třídění oblečení, starých hraček či knih. Ale vzpomínky, které mi dané věcičky přinesly mám v sobě pořád, i když už je fyzicky nevlastním a to mi nikdo nevezme :)
 

Kapitola 6

Čtvrtek v 14:25 |  Cesta domů
"To jsem ráda, že ses taky ukázala. Už jsem myslela, žes na mě zapomněla," přivítala mě Jossie ve dveřích. Po ujišťování, že se tak rozhodně nestalo, mě zavedla do kuchyně ke stolu, kde byly jenom dvě židle. "Máš to tu hezké," pochválila jsem jí byt. "Jo díky. Není to úplně největší, ale jsme tu doma. A až si najde Tom nějakou stálou práci, tak si to tu i lépe vybavíme," "Tom nemá práci?" vyhrkla jsem, možná až moc rychle. "Ne, to ne. Tom má práci, ale ne stálou. To víš, teď je situace s auty taková zvláštní a těžká, takže Tom pracuje v jedné garáži tak napůl. Teda díky kamarádovi," "Tak to je dobře, určitě se něco brzy najde," chlácholila jsem jí a doufala, že mám vážně pravdu. "Jojo, peníze by se teď hodily. To víš, já teď moc pracovat nemůžu, v obchodě vypomáhám a jenom občas, s malým je to docela těžké. A ještě potřebuji toho tolik koupit. Výbavičku ještě nemám celou. Kromě pár oblečků a lahviček od jedné známé nemám nic, kočárek si teda koupím až bude malý na světě, já vím, hloupá pověra, ale nechci nic riskovat. Ale postýlku bych už ráda měla. Počkej, musím ti ukázat ten krásný katalog, nemůžu si vybrat," odběhla rychle pryč a zapomněla i na konvici, která teď už neskutečně otravným způsobem pískala.

"Jejda, zapomněla jsem na ten čaj, počkej, ukážu ti, kde je," zadržela mě Jossie, jakmile mě spatřila, jak hledám čaj a hrnky. Když už jsme měly konečně čaj na stole a já vstřebávala, jaké jsou výhody a nevýhody zelené houpavé kolébky oproti modré stojací, všimla jsem si, že modřina na jejím zápěstí pořád nezmizela. Spíš se zvětšila. Když Jossie zpozorovala, jak koukám na její ruku, rychle si přetahovala svetr přes zápěstí. "To nic. Jenom jsem se praštila, když jsem montovala skříň do ložnice. A ne, nemohl to udělat Tom, protože byl v práci," ohradila se.

Zůstala jsem na ni nechápavě koukat. Co to do ní vjelo? Asi se nad mým výrazem zastavila, protože se mi hned začala omlouvat. Chápu, prostě s ní mávají hormony. Ale to nic neměnilo na skutečnosti, že se mi ta modřina vůbec nelíbila. Ani to, že ve svém stavu tady pobíhá a dělá mužské práce, zatímco její takzvaný muž se údajně dře v práci.

"No já osobně jsem pro tu houpavou kolébku. Zelená je fajn pro kluka i pro holku, kdyby to náhodou holka byla," ušklíbla jsem se na ni. "To určitě, bude to kluk, já to vím a víš, že já to vím nejlíp," oplatila mi a veškerá zlá nálada byla rázem pryč. A během našeho povídání se venku setmělo. Podzim o sobě dával opravdu vědět. Když jsem podotkla, že už musím jít, akorát zazvonil zvonek od dveří. Jossie vstala a zvědavě šla ke dveřím. "No to je dost, že se dostanu domů. Jsem totál vyčerpanej, hroznej den," uslyšela jsem mužský hlas. "No dneska máme návštěvu, Ellis, jak jsem ti o ní vyprávěla," "Hmm, to je fajn, doufám, že se nezdrží dlouho, nemám na žádnou otravu náladu," zahuhlal. Mám pocit, že jsem slyšela, jak ho praštila do zad. Buran jeden, pomyslela jsem si. Ale kvůli mé nejlepší kamarádce jsem se rozhodla, že se překonám. Nasadila jsem příjemný úsměv, jaký nejvíc v dané chvíli šel. "Já jsem Ellis, jsem ráda, že poznávám Jossiina rytíře na bílém koni," natáhla jsem k němu ruku, jakmile se dovrávoral do kuchyně. Ano, opravdu dovrávoral.

"Čus, já jsem Tom. A nic ve zlým, ale řekl bych, že je docela pozdě ne?" dostalo se mi "milého" uvítání. Perplex. Totálně perplex jsem zůstala s nataženou rukou ve vzduchu. Uff, tak to jsem vážně nečekala. Ne, drž se, musíš, kvůli ní, nabádala jsem se v duchu.

"Myslím, že je to fakt. Už je docela tma, tak ať nejdu domů úplně za tmy. Děkuji moc za čaj," loučila jsem se s Jossie v chodbě, zatímco jsem pozorovala jejího manžela, jak do sebe v kuchyni nalívá pivo z plechovky. Ach bože, do čeho ses to holka dostala. "Díky, že ses stavila. Prosím omluv Toma, takový není, jenom měl dnes špatný den. Uvidíš, že až se potkáte příště, padnete si do oka," objala mě naposled a vyprovodila před dům.


No doufám, že máš pravdu, protože tenhle typ se mi ani trochu nelíbí. Musím na Jossie dávat mnohem větší pozor. Možná jenom přeháním, ale zlé tušení se dnešní návštěvou pouze posílilo. Ale teď mě čekala pořádně dlouhá a náročná cesta domů.

Tábor

15. října 2018 v 17:28 |  z cest
Tábor je město ležící na řece Lužnici a po Českých Budějovicích je druhým největším městem Jihočeského kraje. Významným prvkem města je jeho náměstí se sochou Jana Žižky, za kterou se rozkládá kostel. Náměstí samotné je upravené a najdete na něm několik možností k občerstvení. O víkendu zde probíhal i charitativní bazar, kde bylo možné sehnat pěkné věci za velmi příznivé ceny - dobrá zpráva pro kocoury, koupila jsem jim mističku. Když se podíváte zblízka i na kašnu, doporučuji vydat se druhou ulicí po pravé straně. V ní potkáte občerstvení (není úplně levné, ale celkem chutné) a když sejdete první odbočkou v pravo, dostanete se až k hradbám. Nevýhodou je skutečnost, že musíte přejít ještě frekventovanou cestu. Ale výhled z hradeb na řeku a přilehlé domečky stojí za to.


Co opravdu nemiňte je Café Budík - hned naproti Muzeu Čokolády a marcipánu. Kromě originální budíkové výzdoby si zde můžete dát lahodnou čokoládu, dortík nebo čaj a na chvíli si dát pohodu. Nevýhodou Tábora je ne úplně přehledné značení, kde se co nachází. Především centrum je odděleno od běžné části města, takže se Vám může stát, že chvíli bloudíte. A jste-li autem, doporučuji parkovat u hradeb, kde parkovné stojí 10 Kč na hodinu (což není asi úplně profláklá informace), na náměstí můžete také parkovat, ovšem za cenu 30 Kč na hodinu. Navíc od parkoviště u hradeb se k náměstí dostanete skrz změť krásných historických uliček a restaurací :)

 


Kapitola 5

11. října 2018 v 14:11 |  Cesta domů
Další ráno začalo jako obvykle v "příjemné" atmosféře. Od mého příjezdu z Prahy vstávám hodně brzo, což je u mě docela nezvyk. A díky němu se můžu s mou stále "dobře" naladěnou maminkou setkávat u snídaně. "Dobré ráno," pozdravím ji. "Hmm," odvětí napůl pusy. A to je všechno. Celá konverzace. U večeře se už nedočkám ani toho hmm. Bože, to je naprosto nesnesitelné. Jak dlouho to ještě vydrží? Protože já už moc dlouho asi ne. "Dobré ráno, jak se má moje holčička? A copak máme dobrého k snídani?" vnese táta trochu dobré energie do napjatého ticha. "Vajíčka. A k obědu si něco uvař. Když jste doma, můžete si něco udělat sami," sjela mě pohledem, praštila s hrnkem od kafe o stůl a práskla dveřmi. "Fajn, už nemám ani hlad," "Fakt skvělej den!" praští táta dveřmi od lednice. A tak se všichni rozejdeme do svých pokojů naštvaní. Prostě skvělý začátek nového dne. Ach jo, něco už se musí doopravdy změnit. Jsem doma už skoro dva týdny a máma se mnou pořád nemluví, táta je kvůli naší tiché domácnosti také rozčílený a mě už tenhle stav začíná pomalu ale jistě lézt na mozek. Asi nejvyšší čas zajít do pracovní kanceláře a najít si práci. Jo, to je dobrý nápad, pochválím se v duchu. A při té příležitosti se můžu stavit za Jossie a podívat se, jak se ve svém hnízdečku lásky má.

Do pracovní kanceláře jsem šla docela natěšená. Představovala jsem si, že si najdu nějakou práci v administrativě, tenhle rok se v práci pořádně zaučím, na jaře bych si mohla podat přihlášku na školu a při práci studovat a titul si prostě dodělat. Sice fuška, ale bude stát za to. No tohle nadšení mi vydrželo přesně do chvíle, než si můj vyplněný formulář s dosavadními pracovními zkušenostmi a získaným vzděláním přečetla paní za přepážkou. Na tváři jí ztuhl úsměv, chvíli ťukala do počítače a potom se na mě podívala. V tuhle chvíli už jsem začínala tušit, že je něco špatně. "No víte, jazykově jste vybavené dobře, ale máte pouze středoškolské vzdělání a k tomu žádné pracovní zkušenosti. Momentálně pro vás v systému nemám žádnou práci. Ale zkuste přijít třeba za měsíc a mezitím si procházet inzeráty, třeba se něco najde," udělala mi čáru přes rozpočet co nejslušněji to jenom šlo. S hraným úsměvem jsem jí poděkovala a šla pryč. Nepočítala jsem, že se práce hned najde, ale že bych neměla žádnou šanci? To není možné.


Se smutnými myšlenkami jsem šla kudy mě nohy nesly. Kolem se začaly objevovat skupinky lidí. Blížil se čas oběda a každý kdo mohl, si šel někam sednout nebo běžel pro jídlo. No mě se to asi jen tak nepodaří mít oběd s kolegy. "Ach ne, já zapomněla na Jossie," okřikla jsem se a prudce změnila směr chůze. Pracovní kancelář byla kousek od Pana Timmyho, ale Jossie bydlela v zástavbě z 90. let dvě zastávky autobusu od ní. No jaksi jsem zapomněla, že jsem si nevzala peníze. Takže k tomu všemu ještě musím jít pěšky a ne zrovna kousíček. Takže když jsem skoro po 40 minutách dorazila k zástavbě, byla jsem naprosto zadýchaná. Ale další problém byl, že jsem si nepamatovala, který z těch domů to vlastně je. A ne, inteligentně jsem si nevzala telefon. Naštěstí domů tu stálo jenom pět a na druhý pokus a pátý vchod jsem se trefila. "Hmm, jakže se to jen teď jmenuje? Něco od s. Sssss. Smithová, tady je," potěšeně jsem zavýskla. No jestli mě někdo pozoruje, musí si myslet, že jsem blázen. "Haló?" ozvalo se z reproduktoru. "Ahoj Jossie, to jsem já, Ellis,"

Králičí mamka

8. října 2018 v 8:14 |  Postavičky
Tak konečně jsem králičí rodince sehnala mamku. A měla jsem velké štěstí, na posvícení, kde je spousta stánků byla i jedna paní, která kromě vlastnoručně dělaných věcí na panenky a hračky, prodávala i jednotlivé figurky Sylvanian - každou za 180 Kč, což je příjemná cena pouze za figurku. U nás se totiž velmi těžko shání figurka mamky samostatně - musíte si ji koupit v setu s něčím, což výslednou cenu navýší aspoň na 350 Kč. Takže radost veliká a tady je:


A taťkovi králíkovi nebude už smutno a nebude na králičí "rošťáky" sám :)

Kapitola 4-II

4. října 2018 v 7:21 |  Cesta domů
Čajovna a občerstvení U Pana Timmyho se nachází kousek od centra a nabízí výhled na starý architektonický most, kterým se York proslavil. Čajovna tu stojí od doby, kdy jsem chodila ještě na základní školu. A vlastně tady jsem se s Jossie seznámila. Bylo to jednoho odpoledne, kdy jsem šla ze školy a s penězi od mámy jsem mířila k Panu Timmymu koupit si lososový sandwich, což byla tehdy novinka a jako jeden z mála obchodů ji nabízel právě Pan Timmy. Bohužel když jsem dorazila, zbýval jeden úplně poslední a Jossie si jej koupila přede mnou. Rozbrečela jsem se (dnes se tomu směji, ale tehdy to byla fakt závažná věc). Jossie se otočila a místo toho, aby se mi smála, nabídla mi, že se se mnou o něj rozdělí. Od té doby jsme nerozlučné kamarádky, šly jsme spolu na střední školu a po ní jsem já zamířila zkusit štěstí (takový paradox) v Praze, zatímco ona si našla práci v obchodě a začala si budovat vlastní život.

A teď, po těch letech, jsme tu seděly opět, opět u lososového sandwiche s čajem. Jossie se vlastně moc nezměnila za tu dobu, co se známe. Kulatý obličej jí lemují kaštanově hnědé vlasy a na tváři má vždy ten nejlaskavější úsměv, co jsem kdy viděla. "No a takhle to vlastně celé bylo," strčila si do pusy kus sandwiche a zapila ho čajem. S pusou pomalu až na kolenou jsem na ní zírala. Právě mi totiž vylíčila, jak potkala svého "pana božského" - Toma.

"Takže já si odjedu sotva na necelý rok a ty se už stihneš vdát a ještě mi o tom ani neříct?" pořád nechápu, jak se to mohlo stát. "Ale počkej, já jsem pryč cca deset měsíců, na tu party, kde jste se poznali, si šla měsíc potom, co jsem odjela a teď seš ve třetím měsíci? Takže sis ho vzala a za další půl rok jste si pořídili dítě?" "Tak nějak, akorát vzali jsme před necelými třemi měsíci, Tom říkal, že bude lepší, teď, když máme dítě, abychom byli vážně rodina. Takže teď jsem vlastně paní Smithová," usmála se a nastrčila mi až pod nos levou ruku. "Pěkný prsten," utrousila jsem. Stále jsem nějak mimo. Jak se mohla moje nejlepší kamarádka vdát, nic mi o tom neříct a ještě si vybrat za manžela někoho, koho zná tak krátce? A nemluvě o tom bonusu v jejím břiše.

"Ale co na to říkala tvoje máma? A co táta? A to jim vůbec nevadilo, že jste se nebrali v kostele? Pořád si o svatbě v kostele básnila," "No víš, my se vzali tak trochu tajně. Rodičům se Tom moc nelíbí, a když jsem se zmínila o tom, že bychom se možná chtěli vzít, ale ne v kostele, Tom není na tyhle věci, tak akorát práskla talířem o zem a táta se se mnou vůbec nebaví. Vlastně ani máma a o vnouče nemají zájem," povzdechla si a zároveň se jí oči zalily slzami. Chytla jsem si za ruku. No to, že se mi ten chlap nelíbí, aniž bych ho znala, a že se nelíbí ani jejím rodičům není podstatné. Důležité je, že ho má ráda Jossie. "Ale to nic, ono se všechno uklidní, chce to jenom čas. A až vaši uvidí svého vnuka, potom teprve roztajou. Nebo vnučku, uvidíš," snažila jsem se ji povzbudit a ještě víc jsem jí zmáčkla ruku.

"Au!" vykřikla najednou. "Promiň, promiň, neublížila jsem ti nějak, nechtěla jsem, já…" zpanikařila jsem, když jsem si všimla, že má na zápěstí modřinu. "To nic, jenom jsem se bouchla," odvětila a začala si stahovat rychle rukáv svetru. Ozvala se ve mně zlá předtucha, ale rychle jsem ji zahnala. Jossie vypadá přeci tak šťastně. Kdybych ale v tu chvíli více věřila svým pocitům, mohlo se spoustě věcem předejít, možná…
"No a co máš teď v plánu ty?" vyzvídala pro změnu ona něco o mně. "No nejdřív si musím najít práci a asi je i jedno jakou, pak něco našetřit a když to půjde, tak vypadnout z domu. A když bude mít ten nahoře jo dobrou náladu, tak si najít svého pana božského," obě jsme se zasmály a s chutí se daly konečně do jídla. Hmm, aspoň některé věci zůstávají stále stejné a dobré. "Tak na nové a lepší zítřky," připily jsme si čajem a opravdu v tu chvíli věřily, že přijdou.

Coco

2. října 2018 v 7:37 |  filmy
Coco je animovaný film z mexického prostředí, což se pozná podle barev. Příběh je o chlapci jménem Miguel, který se navzdory své antihudební rodině rozhodne, že na den svátku zemřelých vystoupí veřejně na náměstí. Má to ale háček - nevlastní kytaru. A tak se rozhodne si ji vypůjčit z hrobu slavného zpěváka Ernesta de la Cruze, který se stal hudební ikonou nejen města, ale i samotného Miguela. Jenže když se dotkne jejích strun, začnou se dít věci. Miguel se ocitá ve světě mrtvých a potkává se se svou již zemřelou rodinou a zjišťuje, že ne všechny věci jsou takové, jak si je vysnil a že pravda je někdy velmi překvapivá. A na cestě za poznáním mu dělá průvodce Dante - pouliční pes (nebo něco víc?).

Tento film vřele doporučuji všem milovníkům animovaných filmů, zábavy, vtipu, hudby a barev. Provedení filmu je naprosto úžasné a doprovodné písně si také rádi zanotujete. Velkým plusem je i myšlenka, kterou příběh nese a tak není Coco jen pro děti, ale i pro dospělé. Jediným otazníkem pro mě je název, jeho podstatu jsem jaksi přehlédla (s ohledem na hlavní postavu).






Karavan

27. září 2018 v 16:47 |  Vybavení
Vrrr,vrrr. Co to slyším za vraty? Někdo k nám jede. A není to jen tak někdo. Je to babička a dědeček. Ale v čempak to jedou? Ve svém novém karavanu.

Ten je ale veliký. A také pěkně rychlý, všichni jsme zvědaví, co se uvnitř něho najde.

Je v něm hodně místa na hry. Zdá se, že maličcí jsou ve velké převaze.

A babička mi ukazuje kuchyň. Pěkně vybavená. Hmm, a copak to tu tak hezky voní?

Ale to není vše, v karavanu je i koupelna se sprchou. To je super.

Ale to nejsou ještě všechna tajemství, ta se odhalí až na výletě.



Kapitola 4-I

25. září 2018 v 7:49 |  Cesta domů
To snad není možné. Je to vůbec ona? "Elis, konečně. Tak ty seš doma už pár dnů a ani mi nedáš vědět?" objímá mě, zatímco já se dostávám z šoku. Ale jo, je to ona. Její způsob chování mi to jasně potvrdil. Je to Jossie. Jossie Smithová. Moje nejlepší a zároveň jediná kamarádka.

"Páni, co ty tady?" vracím jí objetí. Vypadá šťastně jako skoro vždy. "Jak ses vůbec dozvěděla, že jsem doma a kde mě máš hledat?" vyptávám se zvědavě. Přeci jen by člověka jen tak nenapadlo jít se projít zrovna teď, zrovna na tohle místo a zrovna jen tak náhodně. "No úplná náhoda to nebyla, ale nesedneme si? Stání mě docela vysiluje," navrhne a s úsměvem si pohladí rýsující se břicho. Uff. To jsou teda věci.

"Vlastně jsem ráno cestou do obchodu potkala tvou mámu, která mi řekla, že ses tady najednou objevila. Tak jsem si řekla, že v tom něco bude. A když jsem tě nezastihla doma, domyslela jsem si, že chceš být někde sama a kde jinde to v tuhle dobu jde lépe?" zamrkala na mě. To jsem si mohla myslet, že v tom má prsty máma. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že ji vidím. Konečně někdo, kdo je doopravdy rád, že jsem zpátky doma. Sice jsem ji nechtěla zatěžovat svými starostmi, přeci jen s tím bubnem jich bude mít sama dost, ale už jsem cítila, že bych se někomu potřebovala svěřit. A tak jsem jí během následující hodiny vyklopila všechno o Erikovi, o studiu, o tom, jak jsem vlastně utekla zpátky domů a také o tom, jak "rádi" jsou rodiče, že jsem doma.

"Páni," vydechla, když jsem skončila. Nastalo ticho. Nevěděla, co by jiného dodala, ale to jsem nevěděla ani já. Prostě takhle to je a jak to bude dál, to je ve hvězdách. "Víš co, jsem ráda, že jsi zase doma. A myslím, že tady nějakou chvíli pobudeš viď? Vzhledem k té škole. Ale co, nemáš hlad? Já bych teď mohla jíst pořád. Taky na to už vypadám že? A to jsem teprve ve třetím měsíci," zahihňala se.

"Také bych si něco dala. Ale řekni mi jedno, jak jsi k tomu devíti měsíčnímu úrazu přišla? A vůbec, co to máš na prsteníčku?" koukala jsem nevěřícně. Na levém prsteníčku se jí leskl prsten. A ne jen tak ledajaký. Byl to snubní prsten. Energicky vstala, chytla mě pod rukou a táhla mě pryč od klidného prostředí kostelíka rovnou do centra.

"Všechno ti řeknu. Stalo se to tak rychle, že jsem ti ani nemohla dát vědět. A potom přišel mrňous, tak jsem měla, a pořád mám, strašný fofr s pořizováním výbavičky a tak. Ale pojďme si pro sandwich a nad šálkem dobrého čaje ti všechno povyprávím, budeš koukat," smála se a skoro násilně mě vedla ulicí. "A neboj, zvu tě. Konečně se po dloooooouhé době vidíme a to se musí oslavit!" dodala, když viděla jak šátrám v kapse po drobných. Ach. To byla moje Jossie. Přesně taková, jak jsem si ji pamatovala.

10 nejhorších...

22. září 2018 v 7:33 |  Téma týdne
Je zajímavé, jak mě při tomto tématu týdne napadne hned 10 nejhorších věcí, co se dá zažít ve škole. No možná také proto, že ji mám čerstvě za sebou. A možná proto mám také v živé paměti, jaké hrůzy se tam dějí a co vše je potřebné, aby člověk přežil. Připraveni? Tak jde se na to:

1) arogantní chování
Tohle mě neskutečně štve. A nejen, že k němu dochází ze strany profesorů či učitelů, ale také ze strany studentů. Opravdu jsem se musela kolikrát až stydět za jiné, jakým způsobem se chovali k profesorům a jiným studentům. Opravdu mizí veškerá slušnost?

2) neschopnost
Chápu, že ne všichni všechno vědí, ale když jde jeden např. na studijní oddělení, tak by čekal, že tam o škole aspoň něco ví.

3) nevybavenost
Netýká se pouze knihoven na VŠ, ale třeba i tzv. laboratoří na základních a středních školách, učebny nemají fungující pomůcky, nebo vůbec nejsou, studijní systémy nepracují...

4) přihlouplé poznámky
Jak ze strany studentů, tak úplně nepochopitelně ze strany učitelů či profesorů.

5) špatný kolektiv
Opravdu se špatně studuje tam, kde není dobrý kolektiv, ze kterého nemáte šanci odejít a když ani "třídní" to nezajímá.

6) jídlo
Školní jidelny jsou katastrofou samy o sobě (i když zlepšení se již dá pozorovat), ale co v případě, že si nemáte vůbec kde koupit něco k jídlu?

7) doprava a studium
Opravdu nechci, aby každý měl střední či vysokou 10 minut od domu, to opravdu ne. Ale nechápu, že když na škole je jasná převaha dojíždějících hodinu a více, tak proč je nutné natahovat studium až do sedmi či osmi večer, kdy se už skoro nemáte jak dostat domů.

8) rozvržení studia
Ráda bych někdy zjistila, kdo má na starosti rozvrhy, protože to, co tam ti lidé vymýšlí, je neuvěřitelné. Je jasné, že ve vyšších ročnících musíte mít nějakou odpolední hodinu. Ale proč by po škole měly být více jak dvě hodiny volna a potom ještě dalších 45-90 minut učení? Nebo jak je možné, že podle rozvrhu je přednáška a seminář v totožný čas? Nebo 4hodinové pauzy mezi přednáškami stylem jedna přednáška-4 hodiny volna-přednášky až do šesti.

9) 100 let za opicemi
I přes to, že nejsem úplný fanda moderních technologií, když jsem tlačena k tomu, aby se více používal PC, musí k tomu být také zdroje elektřiny ve třídách a pokrytí wifi v celé budově. Jinak se jedná jen o mlácení prázdné slámy.

10) praxe
Praxe jsou velmi dobrým doplňkem teoretických znalostí. To, co jsme poznali během školního roku, můžeme vidět na vlastní oči. Když to funguje. Jenže mé osobní zkušenosti (a bohužel, nejen mé) mi ukázaly přesný opak. To, že máte jít někam na praxi znamená, že Vás prostě firma využije jako neplacenou pracovní sílu. Já chápu, a ani by mě nenapadlo, že by se za praxe mělo něco dostat, když nic neumím. Ale od praxe jsem čekala, že uvidím, jak doopravdy firma funguje, jak se jedná se zákazníkem atd... Ne, že se bude jednat o to, že když kamarádka studuje gastronomii, tak akorát čistí záchody a zametá podlahu - je to součást, to ano, ale proč jí neukážou, jak se přijímá objednávka atd.? Proč když studujete práva, tak můžete max. vařit kafe? Praxe nejsou o tom, že studenty nechají dělat nějakou práci samostatně, to by ani nešlo, ale jde o to, seznámit se s daným prostředím v reálu, pozorovat, jak věci chodí, co se kolem děje a k tomu dělat nějaké přidružené (i "podřadné") úkoly. Ale opravdu nemá cenu dělat praxe, když elektrikář zametá celých 14 dní podlahy a nemůže se nikomu ani takříkajíc dívat pod ruce.
K tomuhle bodu mě vlastně přivedl tento článek, a tak jsem si mohla zavzpomínat na vlastní praxe, které považuji s odstupem času za absolutní ztrátu času. Ve škole bych se toho naučila za tu dobu mnohem více. A ne, opravdu tím, že vaříte kafe se nenaučíte, jak se chovat k zákazníkům nebo jak funguje např. CK.

Uff, tak teď to vypadá, že školu považuji za naprostou a tyranizující zbytečnost. Možná. Ale pokud máte štěstí, tak si ze školního prostředí můžete odnést kromě znalostí a zkušeností také dobré přátele a pocit, že jste pro sebe udělali dobrou věc, potažmo pro svou kariéru. A když se to třeba nezdá, i v těch zlých věcech se dá nalézt aspoň něco pozitivního. Takže pevné nervy a mnoho úspěchů v novém školním roce :)



Kam dál