Květen 2010

Sad...

26. května 2010 v 15:13 obrázky









Dánsko

24. května 2010 v 14:26 z cest

Rozloha - 43 077 km2
Počet obavatel - 5 milionů
Hlavní město - Kodaň

Dánsko leží zhruba na 470 ostrovech a ostrůvcích a jeho největší část leží na Jutském poloostrově. Dánsko je konstituční monarchií. Země je velmi rovinatá, nejvyšší bod má nadmořskou výšku 170 m. n. m.
V Kodani se nachází zábavní park Tivoli a také Legoland ( lego je dánská firma). Symbolem hlavního města je socha malé mořské víly, kterou napsal Hans Christian Andersen. Nebyl ovšem jediný spisovatel, který o Dánsku psal. Najdeme zde i zámek Kronborg, který byl Shakespearem označen jako Hamletův hrad.





Angels...

24. května 2010 v 14:15 obrázky





Zombies

23. května 2010 v 9:38 filmy
V Pensylvanii roku 1903 zemře několik dětí v dolech. O několik let později se do téhož místa nastěhuje Karen se svými dcerami. V domě zjišťují strašlivou minulost místa. Jenže minulost se vrací v podobě zombies dětí, které hladovějí po vlastní spáse. Ze začátku si nechtějí žádne nebezpečí připustit, ale když se setkají se soudem, vše se zdá být mnohem víc skutečné, než by mělo být....



Zkurvenejch 14

21. května 2010 v 17:49 filmy
Emma se na jednom večírku opije a přestává vnímat okolní svět, této situace využije kamarád jejího bratra a znásilní ji. Emma nikomu nic neřekne a stahuje se do sebe. V té době ale poznává Arona, kluka, který je do ní tajně zamilovaný. Aron se Emmě snaží pomoct. Přijme ho?


Moje setkání s upírem V

18. května 2010 v 20:08 z pera...
Tak tu máme poslední kapitolku povídku. Je trochu delší, vlastně až moc. Přesto doufám, že ji dočtete až do konce :)


Kapitola pátá - V


        Ale čím víc jsem se snažila na tu otázku nemyslet, tím víc mě to pomalu nahlodávalo. Hlavně tehdy, když jsem byla sama. Možná to byl ten důvod, proč jsem se snažila pořád být s Danielou nebo něco dělat. Jenže
jak se ukázalo, ani to nepomáhalo. A tak mě to pomalu užíralo víc a víc. Často taky díky Daniele.
            Jedno odpoledne jsem byla s Danielou nakupovat a povídali jsme si o víkendu. Daniela ale na mě nečekaně vytasila otázku, ke které ani nevím, jak se dostala. ,,A kolik si říkala, že Borisovi vlastně je?" Čímž mi naprosto vyrazila dech. Věděla jsem, že pár stovek let už určitě jo, ale nějaký normální lidský věk ne. Ptala jsem se ho vůbec na to? ,,Haloooooooooo, Ty mě ZASE vůbec nevnímáš!" ,,Nene, vnímám, já jen jsem počítala a víš jak jsem na tom s matikou ne? Hele koukej, zmrzlina. Dáme si ne?" převedla jsem rozhovor někam jinam. Vím, že když jde o zmrzlinu, je Daniele všechno ostatní jedno. Dokonce i Marek. Ta otázka mě vedla k zamyšlení. Kolik tajemství o Borisovi ještě nevím a kolik se nikdy nedozvím? Pak ale vidím svou nejlepší kamarádka, jak běží mým směrem s dvěma kelímky čokoládové zmrzliny. Je to až neuvěřitelné, jak mi vždycky dokáže zvednout náladu, ikdyž si ani neuvědomí, že bych to vůbec potřebovala. Projdeme pár obchůdků a rozcházíme se. Daniela za Markem a já za Borisem. Už se na něj moc těším, ale vím, že se musím nutně dozvědět více detailů o jeho životě. A možná i o budoucnosti.
            A je tu večer a jako vždy naše schůzka na hřbitově. Vše probíhá normálně, jenže potom už to nevydržím a zeptám se. ,, A kolik Ti vůbec je nebo bylo když ses, Ty víš co. A jak se to stalo? A co budoucnost? A….."
možná jsem to trochu přehnala. Koukáme mlčky na sebe a čekáme, jestli jeden z nás začne něco dělat. Po chvíli mi povolí nervy a začnu brečet. Boris mě obejme a utěšuje mě. ,,No tak, malá…."
,,Nech toho. A neříkej mi malá!" vykřiknu a brečím ještě víc.
,,Nechtěla bys u mě o víkendu přespat? Mohli bychom v klidu vyřešit všechno," zeptá se a podívá se na mě těma okouzlujícíma očima. Přemýšlím. Vím určitě jednu věc. Když u něj přespím, určitě nezůstaneme jen u polibků, ale zase by mě velmi zajímalo, jak takový upír vlastně žije. Jenže, jsem na tohle už připravená? Boris mi určitě čte myšlenky. Nevadí mi to. Aspoň to nemusím vyslovovat nahlas. ,,Nemusíš se bát. Neudělám nic, co by se Tě nějak dotklo," Věřím mu. Stejnak nemám na vybranou. Domlouváme se, že mě zítra vyzvedne. Potom mě doprovodí domů. Hned sebou praštím do postele.
            Jen co se za rodičema
ráno zavřou dveře, volám Daniele. Nejdřív je v šoku, ale když jí slíbím, že dostane čokoládovou zmrzlinu, velmi ochotně slíbí, že mě bude u našich krýt. Super. Takže to bych měla z krku. Napustím si vanu. No jo, jenže ono se lehce řekne, přespi u mě, ale co si mám všechno vzít s sebou? Jaké oblečení, kterou kosmetiku? Páni. Nikdy by mě nenapadlo, že
budu jednou řešit takový věci. Sotva na sebe ale natáhnu župan, někdo zvoní u dveří. Že by si rodiče něco zapomněli? Spíš to bude sousedka, která něco nutně potřebuje, jako vždy. To jsem ale vedle. Ani nestihnu říct ahoj a už si to do mého pokoje razí Daniela vyzbrojená na můj vkus až moc velkou kabelkou. ,,Co tam tak stojíš? Zavři a rychle poď sem. Nemám na to celej den a máme na práci spoustu věcí!" skoro vykřikne. Pořád ale nechápu, co má na mysli. Jaký věci? Dyť dneska nikam nejdeme. A určitě jsem na nic nezapomněla. Že by měla problémy s Markem? Rozhodně ne. Na to má až nějak moc elánu, což mě děsí. Pomalu za ní cupitám. ,,Můžeš být v klidu. Rodiče se vrátí až v noci, takže na ty tvoje věci máme času moře. A
já jim aspoň nemusím vysvětlovat, kde hodlám celej víkend být," odvětím jí. ,,To je bezva. Jen pořád nechápu, že Ty to nechápeš. Počkej! Tys to vašim ještě neřekla?
Nevadí. Řekneš jim to potom. Kde máš připravenou tašku? Jaký oblečení si bereš se sebou? Nezapomeň na šminky," začíná mi diktovat Daniela. Pomalounku mi všechno dochází. Musím si sbalit nějaký věci. A proto je tu moje nej kmoška. Všechno udělá za mě. Hehe. Ještě, že ji mám. A tak začíná den plný příprav a dohadování se, co všechno potřebuji a co ne. Místy se musím smát. Ale musím v tomhle směru Daniel věřit. Přeci jen je zkušenější a u Marka už spala. Nakonec jsme se prokousaly až k odpoledni. ,,A jaký má vůbec auto?" vypadlo z ní. ,,Nevím, to je překvapení, prý," odpovím a zároveň si uvědomím, že nai nevím, jestli má vůbec řidičák. ,,Ok, všechno máš nachystaný a oblečení ti visí na skříni. Tak si to užijte a moc nezlobte," pošle mi pusu na rozloučenou a utíká domů. Čím víc se blíží večer, začínám být nervóznější a nervóznější. Vykouknu z okna a vidím. To nemůže být pravda. Z černého mercedesu vystoupí Boris. Stojím s nevěřícným výrazem. Zamávám mu. Za chviličku už sedím vedle něj. ,,Kam jedeme?"
,,Tajemství, ale myslím, že se Ti bude líbit,"
Měl pravdu. Tím tajemstvím myslel starší domek za městem. Musím vydechnout úžasem. Je jako z mým snů. Malý starý domeček s velkou zahradou a cestička lemovaná černými růžemi.
,,Koukám, že se Ti líbí. To jsem rád. Vezmu Ti věci." Kráčím jak ve snu. Snažím se pamatovat každý detail. Dveře trochu skřípou, ale na hřbitovní bránu to opravdu nemá. Boris mě přenese pře práh, přesně jako ve filmu. Cítím se tak šťastná. Domeček je zařízený převážně starožitnostmi. Nejkrásnější ale je velký krb v salonku. Boris rozdělá oheň, otevře červené víno a přitulíme se k sobě. Chvíli po půlnoci začínám cítit únavu a zívat. ,,Nechceš si jít lehnout?" ani nečeká na odpověď a už mě v náručí nese po schodech do ložnice. Jestli jsem si před tím myslela, že to bylo romantický, tak tohle se nedá popsat slovy. Nad velikou postelí visela nebesa a postel byla plná růží. Boris mě položí jemně na postel a zapálí svíčky. Wow. To musí být sen. ,,Neboj, není," A na důkaz mě políbí.
Mazlíme se a potom nějak podvědomě vycítím, co přijde.
,,Jsi si jistá?"
Neodpovím mu. Ví, co chci říct. Něžně mě políbí a pak už jen cítím jeho doteky.
            Ráno neslyším žádný budík, jaká úleva. Proč je ale všude tma? Večer ani noc určitě není. Kouknu na mobil. Jsou tři hodiny odpoledne. Neuvěřitelný, jak dlouho jsme spali. A pak si toho všimnu. Světlo sem ani nemůže přes ta začerněná okna. Kouknu na Borise. Spí. Přitulím se k němu a najednou začnu brečet. Nevím proč. To už ale na tváři cítím ten chladný dotek stírající mé slzy. Chci přestat ale nejde to. ,,Klidně plač, to je normální," ,,Promiň, nechci aby sis myslel, že jsem malý dítě," utírám si poslední slzy. ,, Já vím, že nejsi. Jestli jsem Ti ublížil, promiň. Nechtěl jsem," ,,Ne. Neublížil. Já jen. Prostě mám v sobě zmatek," Chvíli ještě ležíme v posteli. Potom následuje koupel. Musím uznat, že takhle velkou koupelnu sem neviděla. A ta vana. Ani Daniela nemá tak velkou. Žaludek mi však nedovolí obdivovat koupelnu s vanou moc dlouho. Když seběhnu dolů a to doslova. Čeká na mě Boris v salonku s pizzou. Hawai, Tvá oblíbená. ,,To je!" vykřiknu a dám se do jídla. Na stole
stojí sklenice červené tekutiny. Není to ale víno. ,,To je má večeře,"

Po jídle, aspoň v mém případě, přijde to, čeho jsem se tak moc bála. Čeká nás rozhovor. K mému překvapení je až moc krátký. ,,Jestli chceš věčnost poznat na vlastní kůži je tu jediná cesta, jak se přiblížit k mému světu ještě mnohem víc"
,,Vím co myslíš. Chci to!" vpadnu mu do řeči. Následuje další chvíle ticha. Dlouhého a úmorného ticha. ,, Doufám, že si uvědomuješ, že je to cesta bez zpáteční jízdenky. Cesta, kterou můžeš udělat jen jednou…"
,,Neboj se. Já si to uvědomuju moc dobře!" skoro vykřiknu a odhalím si krk. ,,Jen chci aby sis to dobře rozmyslela. Není to jen dar. Je to zároveň prokletí. Něco, co Tě bude už navždy pronásledovat,"
Takhle pokračuje celý rozhovor který končí tím, že si padneme do náručí. ,,Mám ještě dva týdny volna. Budu o tom přemýšlet a před začátkem školního roku Ti řeknu, jak jsem se rozhodla,"
,,Dobře, ale slib mi, že o tom budeš opravdu přemýšlet,"
Cestou domů mlčíme. Na rozloučenou se políbíme. Naši opět nejsou doma.
            Následující dva týdny přemýšlím. Jaké to vlastně je být upírem? Představa věčnosti mě trochu děsí, ale zároveň láká. Co když se ale něco stane a zůstanu sama? Jak a čím se vlastně budu živit? Před Danielou nechci dávat nic najevo, stejně si musela něčeho všimnout, protože se často ptal na Borise. I rodiče si něčeho všimli. Snažila jsem se být doma co nejčastěji. A pak to přišlo. Poslední den prázdnin. Ten den jsem chtěla strávit dopoledne s Danielou a odpoledne už být doma. Naposled. Naposled jsem se vzbudila ve své posteli, naposled jsem si dávala zmrzlinu s Danielou na denním světle, naposled jsem mávala rodičům do práce. Bylo to těžký, jenže to nejhorší teprve přišlo. Napsat dopis na rozloučenou. Moc čitelný nebyl, většinu písmen rozmočily slzy. Už jsem ale neměla sílu ho přepisovat. Otevřela jsem kufr a začalo balení. Které šaty si vezmu, jaký věci, kterou kosmetiku, budu vůbec nějakou potřebovat? Můžu si vzít svého medvěda? Možná nejsem ještě tak dospělá, jak jsem si myslela. Nakonec jsem balení nechala na poslední hodinu. Rychle jsem naházela všechno co mi přišlo pod ruku do kufru a šla jsem. Při odchodu jsem všemu zamávala. Musela jsem rychle pryč, protože na mě začaly dopadat vzpomínky. Dole už čekal černý mercedes. Boris nevypadá nijak překvapeně, když se zjevím ve dveřích s kufrem. Odemknu si dveře a klíče hodím do schránky. Rychle utíkám pryč a málem zakopnu. Hrobové ticho přeruší sms od Daniely. Píšu, že zítra školu zatáhnu a uvidíme se večer u hřbitova. Trochu ji to mrzí, ale souhlasí.
            ,,Seš si jistá?" Přikývnu. Položím se na pohovku a odhalím svůj bílý krk. ,,Připravená?" Musí se pořád ptát? Připravená? Ano. Jistá? Na 99%. Pak už žádné otázky. Za chvíli cítím na krku ostré špičáky a bolest. Tehdy mi po tváři stekla poslední slza. Když se proberu, uvidím Borise popíjejícího krev. Jak to vím? Já to nevím, cítím to. Kouknu do jediného zrcadla v domě. Má kůže je smrtelně bledá a jsou mi vidět špičáky. ,,Tohle je speciální zrcadlo, takže se v něm můžeš upravovat. Taková se dneska už nevyrábějí. Je z Rumunska. Napij se. Dodá Ti to energii," Ano, je to krev. Chutná mi. Stále jsem zmatená. Celý svět se mi otočil o 360 stupňů. To už bude ráno? Čas je někdy zvláštní. Boris mě odnese do postele. Vzbudíme se až další den večer.
            Fouká studený vítr. Ze stromů padá první listí. Podzim se blíží a já stojím před hřbitovní bránou. Čeká mě poslední rozloučení s minulým životem. Ve tmě poznávám postavu Daniely. ,,Ahooooooooooooj!" křičí na mě už z dálky. Vrhne se mi kolem krku a obejme mě. Na chvíli se zarazí. ,,Tak co. Nezlobili ste moc? Žes byla místo ve škole s Borisem?" ptá se s úsměvem na tváři. ,,Jo byla," řeknu jí smutným hlasem. ,,Co se děje? Stalo se něco?" vyptává se. Neodpovím jí. Místo toho na ní vycením své krásné špičáky. Užasle a vyděšeně na mě kouká. Neví co má říct. Já to vím. Čtu jí myšlenky. ,,Ano. Jsem to, co si myslíš. Ale neboj se. Neublížím Ti. Vlastně jsem se přišla rozloučit. Musím odjet pryč. Ozvu se Ti. Číslo na Tebe mám," říkám jí co nejvíc lhostejně, ale smutek mě sžírá. Podávám jí svůj mobil a odcházím pryč. Ještě, že už nemůžu brečet, jinak bych se už dávno rozplakala. Neohlížím se, ale znám přesný obraz toho, co se děje. ,,Verů. Tak počkej přece. Takhle nemůžeš odjet," Chvíli si koukáme do očí. Podává mi svůj řetízek. Je na něm malá žába. ,,Děkuju,"
navíc se nezmůžu. Na oplátku jí dávám svůj s netopýrem. Poslední vzpomínka na naše společné nákupy. Rychle ji obejmu a nasedám do auta. V uších slyším, jak mi říká, že jí budu chybět. Ona mně taky. Chybí mi už teď. Moc dobře vím, že ikdyž jsem jí to neřekla, že to ví. Cítí to ve svém srdci. Určitě se jí ozvu. Až se s Borisem zabydlíme v našem novém domově. ,,Kam to vlastně jedeme?"
,,Kam myslíš?" řekne s nádechem ironie v hlase. Ted to bude těžký, když mi nemůže číst myšlenky a já jemu. ,,Do našeho domova. Do Bukureště. Bude se Ti tam moc líbit. Uvidíš," Vím, že ano. S ním se mi bude líbit kdekoliv. Dál mlčíme. Poslouchám vítr a pozoruji noční krajinu. Už se nebojím. Dávám sbohem tomuto místu. Ale Tobě, Danielo, dávám nashledanou………………………..

vampire.jpg Vampire and blond image by dedarkstuff

Toyen

18. května 2010 v 14:33 malíři




Toyen (vlastním jménem Marie Čermínová) se narodila 21. září 1902 v Praze a zemřela 9.listopadu 1980 v Paříži. Byla to představitelka tzv. evropského surrealismu.










Toyen - Smutný den

Moje setkání s upírem IV.

16. května 2010 v 13:34 z pera...
Kapitola čtvrtá - IV


            Nakonec usnu. Vzbudí mě až když se mnou Boris zatřese. ,, Vstávej. Už je pozdě. Měla bys jít domů. Rodiče se o Tebe už budou bát," Protřu si oči s rozhlédnu se. Opravdu se mi to nezdálo. Je to tak zvláštní ale zároveň krásné. Kouknu na hodinky. Už je opravdu dost pozdě. Je jedna hodina v noci. Sakra. Zejtra, vlastně za pár hodin jdu do školy. Vím, že bych už měla jít, ale vůbec se mi nechce. ,,Ne, ještě nechoď," žadoním. ,,Já vím, ale za pár hodin se zase uvidíme…" Protestovat se mi nechce. Navíc je opravdu dost pozdě a jsem taky hodně ospalá. Boris mě vezmu do náručí a nese mě celou cestu domů. Před vchodem mě opatrně postaví na zem. Ani se neptám, jak ví, kde bydlím. Na rozloučenou se ještě políbíme a pak už jen pozoruju, jak se ztrácí ve tmě. V těle se mi rozlévá úžasný pocit, když si uvědomím, že to vše je skutečné a když si zároveň uvědomím, že jsem opravdu zamilovaná. Teď se ale musím plížit potichu domů. Naštěstí sem nevzbudila rodiče nebo jsem si to aspoň myslela. Ani jsem se nepřevlékla a lehla sem si na postel. Hlavou mi probíhaly vzpomínky na noc a pomalu jsem usnula. Zdály se mi krásné sny.
            Ze snění mě ale vzbudil otravný budík. Cestou do kuchyně sem se zastavila. Něco mi tady nehraje. Máma je v kuchyni a dělá snídani? ,,Dobrý ráno," ,,Dobrý ráno," odvětím máti. ,, V kolik si včera přišla?" ,,Já nevím, okolo desátý," snažím se zatloukat, ale vnitřní hlas mi říká, že máma stejnak ví, v kolik jsem doopravdy přišla. Následuje hádka která končí tím, že mám domácí vězení, teda aspoň na dnešek. Ach jo. Máma si dokonce udělala dovolenou, aby na můj trest mohla dohlídnout. Takže nakonec budu opravdu jako vězeň. Radši zmizím do školy. Ve škole ale taky neujdu výslechu. Daniela se vyptává na všechny podrobnosti. Nevadí mi to. Ráda se svěřím. V tu chvíli si ale uvědomím, že se dneska s Borisem neuvidíme.        A nějaký tajný útěk přes okno nebo balkon v mém pokoji nehrozí. Bydlíme totiž až v 9. patře. Snad se mi podaří nějak přemluvit mámu.
            Po škole spěchám domů. Hnedka se vrhnu k mámě a snažím se jí přemluvit, aby mě pustila ven. Ale nepomůže ani nářek, slzy ani prošení. Ach jo. Den se pomalu vleče. Napustím si vanu, ale tentokrát mi nepomůže se uvolnit. Do postele jdu brzo. Ale nemůžu usnout. Ani se nedivím, když je teprve ani ne devět hodin. Vyjdu na balkon a sednu si. Koukám na ty krásné hvězdy. Je tak krásný večer. A já ho musím strávit doma. Na chvíli zavřu oči a vzpomínám na včerejší večer. Bylo to tak nádherné a neuvěřitelné. ,,Dobrý večer, má lady," řekne něčí hlas. Leknutím sebou trhnu. To snad není možný. ,,Borisi!" vykřiknu a obejmu ho. ,,Potichu nebo Tě uslyší máma," řekne a políbí mě. ,,Jak si ale věděl. Jak ses…" chci se zeptat ale umlčí mě. A vlastně mi nemusí odpovídat. Je přeci upír. ,,Jsem ráda, že jsi tady," šeptám mu do ucha. Ta noc byla opravdu krásná. Nakonec mě Boris v náručí odnesl do postele a na rozloučenou mě políbil.
            Ráno probíhalo jako vždy. Rodiče v práci a všude klid. Ve škole to bylo taky docela v pohodě. Najednou jsem mě pocit, jako by už všechno bylo fajn. A vždycky bude. S Borisem jsme trávili každou volnou chvíli a postupně jsem o něm zjišťovala spoustu věcí. Hlavně to, že je velký romantik. Každý večer mi nechával na balkoně černou růži. Máma se sice snažila ptát a pozadu nezůstával ani táta a Daniela. Ale většinu věcí jsem si nechávala pro sebe.
            Takhle to šlo nějaký ten měsíc. Najednou byl červenec a prázdniny. Konečně. Dny jsem trávila s Danielou, ať už u bazénu nebo nákupy a večery a noci jsem byla s Borisem. Mezitím jsem si rozšiřovala vědomosti ohledně upírů a tehdy přede mnou vyvstala jedna otázka?
Jak to bude se mnou a Borisem dál?

Citáty slavných

14. května 2010 v 14:31 citáty
Aristoteles - Vzdělání má hořké kořínky, ale sladké plody.

Balzac - Účinek úderu nezávisí na tom, jak často a jakou silou udeříme, ale kam

Baudelaire - Žena je něžnější než květ, ale tvrdší než kámen.

Novalis - Což nemá všechno, co je nás schopno nadchnout, barvu noci?

E.M. Remarque - Láska - to je někdo, s kým chceme zestárnout.

H. Ch. Andersen - Není krásnějších pohádek než ty, které píše život sám.

W. Churchill - Nehovořte o chybách, ty budou hovořit samy za sebe.

J. A. Komenský - Kdo neumí, učí.




Moje setkání s upírem-III

11. května 2010 v 18:21 z pera...
Kapitola třetí III.


Nakonec otevřu. Brána zaskřípe jako vždy. Nechci jít nijak rychle aby to nevypadalo, že tam jdu jen kvůli Někomu. Jenže se mi to nedaří. Pomalu mé kroky nabírají na rychlosti až se mi zdá, že skoro běžím. Musela jsem se zastavit a vydýchat se. Pomalu se přesouvám k dotyčnému místu, vlastně hrobu. Najednou mě ale zasáhne pocit velkého zklamání. Nikdo tu není. Jen já a neuvěřitelné ticho. Chce se mi brečet. Proč jsem si vůbec namýšlela, že tu bude? Že bych se mu snad líbila? Nesmysl. Kdo by o mě stál? Mezitím se setmělo. Radši pudu domů, než se tu ještě při mé smůle něco semele. ,, Hledáš mě snad?" ozve se mi za zády hlas. Ano. Poznávám ho. Pomalu se otočím. Je to skutečně on. Ty oči bych poznala kdekoliv. Musím něco říct, ale v tu chvíli mě nic nenapadlo. ,,Hmm. Možná, ale určitě ne Tebe," odseknu a chystám se odejít. Za zápěstí mě ale chytne ledová ruka. ,, A seš si tím jistá?" zeptá se a opět na mě pohlédne těma očima. Cítím, jak se začínám třást. Ani nevím proč, ale to bude tím jeho pohledem. Rezignuju na nějaké zapírání. ,, Jo!" ,, To jsem si mohl myslet" řekne a nepouští moje zápěstí. Pomalu ho sjíždím pohledem. Je skutečně okouzlující. A začínám podléhat jeho kouzlu, což krásně vycítí. ,,Včera si utekla tak rychle, že jsme ani neměli možnost se představit," pokračuje a neustále mě sleduje. Než stihnu něco vykoktat, tak se představí. Jmenuje se Boris. Boris. Krásné jméno. ,, Já jsem Veronika," v ten okamžik pustí mé zápěstí. ,, Aha, takže Verů…." ,,Tak mi říkají pouze nejbližší přátelé," ,, A nebojíš se náhodou? Tohle místo je pro dívku po setmění dost nebezpečné, zvláště když je sama. Už chci něco říct, ale nestihnu to. Boris si mě rychle přitáhne k sobě a obejme mě. ,, Ještě pořád se nebojíš?" ,,Nebojím. Čeho taky?" ,, Třeba upírů?" zasměje se. Kouknu mu do očí a na malou chvíli v nich zahlédnu plamínky. ,, Ti přece neexistují"
,, A seš o tom stoprocentně přesvědčená?" Nechápu, čeho tím chce docílit. Jestli toho, abych se bála, tak nemusí, protože se klepu strachy jako ratlík. Moje myšlenky ale přetrhne. Zničehonic ke mně skloní hlavu a potom už jen cítím jeho rty na svých. Cítím takový zvláštní pocit. Je to směsice strachu a zároveň touhy.
Co se to se mnou děje? Zároveň v hlavě slyším hlas, jak říká, abych se nebála, upíři neexistují. V tom ale ucítím na krku něco ostrého. Chci křičet, ale nejde to.Posbírám všechnu odvahu a dokážu se vyprostit z jeho obětí. Naše pohledy se setkají. Znovu uvidím ty plamínky. Chci utéct ale zároveň zůstat. Chce se mi křičet a zároveň ho jenom objímat. Nakonec se stane to, čeho jsem se bála. Začnu brečet. Po tváři se mi kutálejí slzy a stékají do výstřihu. Když to uvidí Boris, zbystří a jde ke mně. Něžně mě obejme a znovu slyším v hlavě ten hlas. ,, Promiň. Nechtěl jsem Tě vyděsit. Tak už neplač, malá…." Konejšivě mi opakuje. Přestanu. Otře mi stopy po slzách a znovu mě políbí. Je to tak krásné a zároveň děsivé.
V další chvíli sedíme vedle sebe na hrobě a povídáme si. Teda spíš Boris vypráví a já poslouchám. Vypráví o všem. O své minulosti, rodině a momentálním životě. Jeho hlas se mi čím dál tím víc zdá tišší a tišší……………………..

Chlapec v pruhovaném pyžamu

9. května 2010 v 12:42 filmy
Osmiletý Bruno je synem nacistického důstojníka, který je povýšen a poté odvelen z pohodlí Berlína do opuštěné oblasti na venkově. Bruno, jehož starší sestra už má jiné zájmy, se cítí osamělý a nemá si s kým hrát. Neposlechne matčino varování, že se nemá vzdalovat od domu, a vydá se k nedaleké "farmě". Netuší, že je to koncentrační tábor, kde se v praxi provádí "konečné řešení" židovské otázky. Náhodou se však setká se stejně starým Shmuelem, který je oblečený do pruhovaného "pyžama" stejně jako kuchař, který pro Brunovu rodinu vaří. Přestože chlapec na druhé straně plotu s ostnatým drátem žije úplně jiný život než Bruno, dvojice se skamarádí a Bruno si zvolna si začíná uvědomovat, jaký je doopravdy svět dospělých. Příběh však pro oba chlapce končí tragicky...



Spiral

9. května 2010 v 9:42 anime
Ayumu Narumi měl pocit, že žil ve stínu svého bratra Kyotaky, který byl dobrý detektiv a výborný klavírista.Před 2 roky ale zmizel a nikdo neví kam a proč. Ayumu žije skoro normální život s jeho švagrovou Madokou. Najednou mu naruší jeho obyčejný život Děti Osudu. Také školní novinářka Hiyono se mu připlete do cesty. Pověsí se mu na paty a u každé události je s ním a pomáhá mu vyřešit případ Děti Osudu. Má zmizení jeho bratra nějakou souvislost s Dětmi Osudu a podaří se mu je zachránit?









Další SB

7. května 2010 v 19:04 spřátelené blogy


Tento blog je zaměřený na povídky. A to jak na jednorázové, tak zde najdete i povídky na kapitolky. Určo stojí za přečtení

Andělé...

6. května 2010 v 18:39 obrázky










Třináctka

6. května 2010 v 18:35 filmy
Tracy hledá svojí životní cestu. Jejím ideálem je Evie. Evie postupně uvádí Tracy dosvěta, kde hlavním zájmem jsou drogy a erotické zkušenosti. Tracy se tak stává tou srávnou ,,cool" holkou. Za tuhle proměnu ale Tracy platí tím, že si kazí vztah s vlastní mámou a ztrácí své kámošky. Celý fim je o hlédání vlastního já a vlastní identity, což k dospívání patří...


První sníh

2. května 2010 v 10:49 filmy
Jimmy Starks měl všechno. Krásnou přítelkyni, dobře placenou práci a hlavně talent. To vše mu překazilo setkání s věštcem, který mu předpovídal budoucnost. K Jimmymu se blíží nebezpečí. Jaké to neví ani věštec, ale Jimmy může být v klidu. Nebzpečí mu hrozí až napadne první sníh...