Červen 2010

Víla

24. června 2010 v 14:01 z pera...
Žbluňk, žbluňk, žbluňk. Kapky deště mi padají do kelímku s kávou. Na červen je opravdu hnusně. Už přes dva týdny v kuse prší. Crrrrrrrrr. Telefon. Volá mi šéf. Zase
si stěžuje, že tohle je špatně a kdesi cosi. Jak se soustředím jen na šéfovi výčitky, nevšimnu si, že jdu až příliš blízko u silnice. Šplouch. Rychle jedoucí auto na mě vystříklo vodu z kaluže. Super. Kafe letí přímým zásahem do koše. Aspoň, že vybitá baterie v mobilu přerušila šéfovo nesmyslné nadávání. Jsem
promočený na kost. A to jsem si dnes vzal nový oblek. Rozhlížím se kolem, jestli někde poblíž nenajdu obchod, kde prodávají deštníky. Ne že by mi to nějak viditelně pomohlo, ale aspoň nebudu ještě víc mokřejší než jsem. Rozhlížím se. Naproti je obchod se suvenýry. Když ale pozoruji semafor čekajíce na zelenou, spatřím něco nádherného. Teda někoho. Ji. Bílé šaty na ní září jako by byla nějaká nadpřirozená bytost. Vlasy má smáčené a zplihlé, což ovšem nijak nemění tu skutečnost, že je nádherná. Nadpozemsky nádherná. Zelená. Rychlým krokem mířím k ní. Než ji ale oslovím, koupím si deštník. Zatímco prodavač hledá cenu, netrpělivě se koukám, jestli tam ještě stojí. Stojí tam. Vydávám se k ní. Tváří se jako by na někoho čekala. Že by na mě? Její oči jsou plné smutku. ,, Dobré odpoledne. Mohu Vás někam pozvat? " zeptám se a dojede mi, že jsem se jí ani nepředstavil.
Pohlédnu na ní. Usměje se a přikývne. Nabídnu jí rámě a druhou rukou nad našimi hlavami držím deštník. Celou cestu spolu nepromluvíme ani slovo.
Nějak automaticky jsem zamířil ke mně domů. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli to nevadí, ale než jsem stihl cokoli říct, zavrtěla hlavou. Je to neuvěřitelné, jak si dva cizí lidé dokážou rozumět i beze slov. Otvírám dveře bytu a ukážu na gauč. Mezitím jdu do kuchyně udělat kafe. Sakra. Mám jenom čaj. Snad to nebude vadit. Když se vracím se šálky, uvidím ji, jak pozoruje stékající kapičky deště po okně. Nikdy jsem si toho nevšiml, ale je to velmi uklidňující. Pohlédnu na konferenční stolek. Jsou na něm dva šálky čaje. Cukr, co když si do čaje dává cukr nebo mléko? Chystám se vstát, ale v tom ucítím její studenou ruku. V hlavě slyším tichý hlas. ,,Nechoď pryč. Nenechávej mě tu…." Sednu si zpátky. Obejmu ji. Je tak studená. Vzpomenu si, že mám v ložnici deku. Vstanu, ale ona se mě chytí a jde se mnou. Podívám se na ní. V jejích očích je stále smutek, ale teď v nich vidím i něco jiného. Není to chtíč ani touha.
Spíše bázlivost. Ta cesta do ložnice mi přijde nekonečná. A čím víc se
k ní blížíme, tím víc cítím, jak mi svírá ruku.
Sedáme si na postel. V hlavě mám úplné vakuum. ,, Jsem Daniel," nic lepší mě v tu chvíli nenapadá. ,,Jak se jmenuješ?" Místo odpovědi se jen usměje. ,, Mohu Ti tedy říkat Víla?" Ano. Víla. Přesně taková je. Krásná, tichá a tak zranitelná. Poposedne si blíž. Slyším, jak se mi zrychluje dech. Srdce mi buší jako splašené. Potom se ke mně nahne a naše rty se spojí. Hlava se mi točí, jako kdybych byl na kolotoči. Když objímám ji objímám, cítím její chladné tělo. Zároveň ale cítím jak se ve mně rozlévá teplo. Čím víc se sbližujeme, tím je ten pocit silnější ale je tak úžasný. Jakmile se naše těla spojí, připadá mi vše jako ve fantazii. Je to kouzelné…
Ráno mě vzbudí paprsky slunce. Konečně po tolika dnech hřejivé sluneční paprsky. Najednou mi vše dojde. Cos e stalo včera a hlavě co se stalo v noci. Kouknu se na postel. Místo vedle mě je prázdné. Vstanu. V pokoji je stále cítit její omamná vůně. Že by to byl sen? Určitě nebyl. Na zemi najdu hedvábný šátek, který měla na krku. Dveře od bytu jsou zamčené a klíče leží v obýváku na stolku. Že by to opravdu byla víla?


Příběh

14. června 2010 v 12:23 z pera...
Příběh

Je deštivé ráno. Studený vítr mě objímá a jeho chlad cítím po celém těle. Ale není to tak zlé. Uvnitř sebe cítím horší věc. Věc? Ani ne, spíš pocit. Ten hnusný pocit prázdnoty, bezmoci a beznaděje. Beznaděje v co? Co ten pocit vlastně znamená? Sám nevím, ale cítím ho v celé duši. Pokračuji dál v cestě. Mířím za svou láskou. Na hřbitov. Zaháním myšlenky na to,co by mohlo být dál a vzpomínky na minulost. Stejně se mi to nedaří. Stačí jediný pohled na silnici a vrací se vše. Každá sekunda, každý pocit z toho večera.
Držím ji pevně za ruku. ,,Nejsou krásné?" zeptá se a ukazuje na hvězdy. ,,Ano. Ale ani jedna se nemůže rovnat s tvou krásou," šeptám jí něžně do ucha. Usměje se a přitulí se ke mně ještě blíž. Voní tak krásně. Je to neuvěřitelné. Jsem tak šťastný, vlastně jsme. Ano. Oba jsme tak šťastní a zamilovaní. Sedáme si na naší lavičku. Opře se o moje rameno. Srdce mi buší tak divoce, až mi přijde, že to musí slyšet úplně každý. Mlčky pozorujeme hvězdy na nebi. Všechno je až neuvěřitelně krásné. Znenadání se ke mně přimkne ještě blíž a políbí mě. ,,Jsem tak šťastná," zašeptá. ,,Já taky. Já taky."
Přemýšlím. Mám nemám. Mám nemám. Proč vlastně ne? Co mě tady ještě drží? Už nic. Vítr fouká silněji a silněji. A potom to ucítím. Studený lesklý kov. Chce ven. Teď však ještě ne. Přijde čas. Jako každého. Pomalu natahuju ruku ke klice hřbitovní brány. Stále ještě váhám. Nakonec otevřu. V uších mi zazní to nepříjemné vrzání. Od doby co jsem tu byl naposled se nic nezměnilo. Až na jednu věc. Mezi všemi hroby je vidět jeden čerstvý. Září novými věnci a stále plápolajícími plamínky svíček.
Dívám se na ní, jak si prohlíží prsteníček, na kterém září stříbrný prsten s fialovým kamenem. ,,Je opravdu krásný" Chce ještě něco dodat, ale zastaví ji můj prst na rtech. Nemusí nic říkat. Vím moc dobře, jakou radost jí udělal toho rána, když jsem jí ho navlékal na kolenou. Pamatuji si ty slzy, kterými ho smáčela. A stejně tak moc dobře vím, jakou radost jí dělá i teď a vždy, když se na něj podívá. Někdy si říkám, proč je vlastně důležité, vyjadřovat svou lásku a touhu být s někým celý život, prstenem. Všechny tyto otázky ale zažene její úsměv.
Ve stejnou chvíli mou pozornost upoutá zvuk auta nabízejícího zmrzlinu. Stačí jediný pohled a vím, po čem její srdíčko teď touží.
Stojím před ním a kouřím cigaretu. Čtu ta slova, která se člověku zaryjí do srdce jako nůž. Elis……
Nemohu číst dál. Do očí se mi hrnou slzy. Proč? Proč zrovna my dva? Proč musel zastavit zrovna u nás? Chce se mi křičet, ale zůstávám zticha. Nic by na tom nezměnil ani ten nejhlasitější křik na světě.
                Políbí mě a rozběhne se směrem k autu. Její občasná dětinskost je rozkošná. Ne jako u jiných žen, ale jen u ní. Běží přes silnici a už slyším jen náraz a jak křičím z celých plic: ,,Eliiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiis!" Jediný okamžik a vzal mi celý život. Držím jí v náručí. To ne. To se nemůže stát. Z jejích úst slyším tiché Miluji Tě a potom nic. Hrobové ticho. Nee! To se nemohlo stát, je to jen zlý sen.Noční můra. Lásko neopouštěj mě…
                Cítím v ruce ten chladný kov. Právě nastal jeho čas. Držím ho v ruce. Je tak lehká. Už ji cítím u spánku. Poslední zvuk, který slyším
je výstřel. Jeden jediný a je po všem. Kolem se rozhostilo ticho. Vidím krásné studené světlo. Je všude. A v něm. Ach ano. Jsi to Ty. Má lásko…

Boys :*

9. června 2010 v 19:36 obrázky


animeboy08.jpg anime boy image by petche_01









Dotázek ...

8. června 2010 v 17:51 Já+mé proslovy
Takže, měla bych na Vás jendu otázečku, jestli by ste na mém blogu uvítali nějakou rubriku zaměřenou pouze na knihy a jestli máte nějaký nápad, jak by měla taková rubrika vypadat. Za všechny názory předem děkuju :)


Pokémon

8. června 2010 v 17:40 různé věci
Takže pro Ty z vás, kteří mají rádi pokemony a rádi zpívají, sem dávám písničku i s textem :D

Já chtěl bych být ten nejlepší, jak nikdo předemnou,
tu zkoušku musím zvládnout sám
a trénink je věc má.
Celou zemi prohledám, půjdu dál a dál,
chci pokemonum rozumět
a jejich sílu znát.

Pokemon
to jsem já i ty,
můj osud nic nezmění
a můj příteli nej,
svět se zdá být někdy zlej.

Pokemon
ruku v ruce jít,
tvé srdce i kuráž mít,
s odvahou se půjdem prát
POKEMON
všechny chytit máš,
všechny chytit mám,
POKEMON.

Každé výzvě se postavím,
už není proč se bát.
O své místo pod sluncem se musí bojovat.
Pojď se mnou teď šanci máš,
sen máme před sebou.
Prolomíme každou hráz, tak buď mou posilou.

Pokemon
to jsem já i ty,
můj osud nic nezmění
a můj příteli nej,
svět se zdá být někdy zlej.

Pokemon
ruku v ruce jít,
tvé srdce i kuráž mít,
s odvahou se půjdem prát
POKEMON
všechny chytit máš,
všechny chytit mám,
POKEMON.

Všechny chytit mám.
všechny chytit mám.

Pokemon
to jsem já i ty,
můj osud nic nezmění
a můj příteli nej,
svět se zdá být někdy zlej.

Pokemon
ruku v ruce jít,
tvé srdce i kuráž mít,
s odvahou se půjdem prát
POKEMON
všechny chytit máš,
všechny chytit mám,
POKEMON.



Gejša

6. června 2010 v 8:48 filmy
Chyio a její sestru prodali rodiče do Japonska. V tomto světě ale vládnou především gejšy. Stát se gejšou není však lehké. Po několika incidentech se z Chyio stává služka v Okiu. Po letech zničeho nic ale Chyio dostane šanci stát se gejšou. Stává se velmi slavnou, ale osud jí do cesty připlete Předsedu, do kterého se zamilovala, což je pro gejšy nepřípustné. V tuto chvíli musí Chyio o svou lásku bojovat, což jí ale znesnadňuje závistivá Hacumono.