Září 2011

Ikonka :)

30. září 2011 v 14:34 ikonky

A moje další ikonka :))

Atak much

30. září 2011 v 14:25 Já+mé proslovy
Nadpis může pro někoho znít úsměvně, pro mě ale ne. Ano, opravdu je to tak. Útočí na mě mouchy. Nevím proč. Co jsem jim mohla udělat, že na mě útočí? No dobrá, přiznám se, že občas (nebo spíše dosti často) je zabíjím. Ale když mě otravují mám na to snad právo ne? I v džungli přeci platí, že přežívá ten silnější, v mém případě ten větší s plácačkou. A dokonce i v tuto chvíli slyším bzučení. To nené fér, že si musely vybrat mě. Dokonce nemůžu ani otevřít okno, aniž by mi jich do pokoje nevlétly stovky. Takže už tři dny nevětrám, protože ty malý černý bzučící potvory okupujou okno a jen čekají na chvíli, kdy se tevře okno a budou moct mi vlétnout do pokoje. Takže jsem zavřená, jak ve vězení. A jelikož mi už to bzučení leze na nervy, jdu se vyzbrojit plácačkou a milé mouchy odeslat na onen svět.

P.S. já pořád říkala, že na nás hmyz jednou zaútočí :D
P.P.S. Užijte si víkend

Magic Knight Rayearth

29. září 2011 v 17:06 anime
Toto anime je o třech středoškolských dívkách - Hikaru Shidou, Umi Ryuuzaki a Fuu Hououji. V Toky Tower se přemístí na planetu Cephiro, kterou mají zachránit. Jako průvodce dostávají dívky Mokony (viz starší článek Mokony) . V první sérii se setkáváma s Pilířem planety - princeznou Emeraude. Princezna byla unesena knězem Zagatem. Když se k ní dívky dostanou, zjistí, že se zamilovala do Zagata a musejí ji zabít.
Druhá série se zabývá tím, co způsobila smrt Pilíře. Tři planety se začnou bít o Cephiro. Proto musí být brzy vybrán nový Pilíř, jinak planeta zanikne. Dívky se tak znovu ocitají v Cephiru. Hikaru se má stát novým Pilířem, ale odmítne jej s tím, že svět by měl být svobodný...
Toto anime má2 série a 3 ova.






Návštěvnost

27. září 2011 v 6:24 různé věci
Po straaaašně dlouhé době zveřejňuji návštěvnost za minulý týden.

Pondělí: 71
Úterý: 83
Středa: 74
Čtvrtek: 85
Pátek: 65
Sobota: 67
Neděle: 53
Celkem: 498

Arigato všem :)

Můj život IX.

26. září 2011 v 17:42
Fajn. Tenhle víkend v neděli na stejném místě. Mám pocit, že až pudu nakupovat, tak tu vinárnu už nikdy jen tak nepřejdu. Už navždy to pro mě bude zvláštní místo. Achjo, všude kolem mě samej zmatek. Ve škole se učitelé zbláznili, ani nedivím, když máme za týden vízo, takže nás trápí co to jen jde. Rodiče taky na pěst. Můj přítel není sto se mi skoro týden ozvat. Ale vidina krásně strávené neděle mi jakžtakž udržuje dobrou náladu. Radši si ještě zkontroluju mobil. Nic. Žádná sms, žádnej nepřijatej hovor, proste nic. To mi fakt dělá naschvál. Ani na tom blbým fb nebo icq se mi neozve. Nervama popíšu šest stránek v deníku o tom, jakej je to pitomec, trouba, neschopa a mamánek. Fajn, když na mě kašleš ty, jinej ne.
Celou sobotu zůstávám zalezlá v posteli s knihou a nemůžu se dočkat zítřka. Čím víc se to blíží, tím má nálada stoupá vzhůru. Už za pár hodin. Přes všechnu radost na mě ale doléhá nostalgie. Proč to dělám? Proč podvádím svého přítele? Odpovědi ovšem přichází samy. Vím proč. Dost často se cítím osamělá, zanedbávaná, chybí mi něčí dotek, pocit blízkosti, chybí mi někdo, kdo mě jen něžně pohladí a nevrhne se na mě. To jsem opravdu taková mrcha? Nebo jsem jen osamělá malá holčička, které chybí někdo, kdo by jí měl rád? Zlatým hřebem těchto mých myšlenek je, že se rozbrečím. Zase. Jsem opravdu jako malá. Nesnáším tyhle pocity, nesnáším každou vteřinu bez Něj. "Já tě milovala! Slyšíš, milovala! A tys mě tu jen tak nechal. Nenávidím tě. Nenávidím!" mám chuť zařvat z plných plic. Ale neudělám to. Jen tiše brečím a dusím v sobě dál žal se slibem, že se musím naučít po tolika letech žít i bez něj. Ještě víc se zachumlám do peřiny a vezmu si k sobě velkého plyšového medvěda, kterého jsem vyhrála jednou na pouti. Celý zbytek dne jsem pak zalezlá v posteli se smutnýma písničkama a vzpomínám na něj. Každý by mi řekl, že jsem blázen. Že v těch letech jsem nemohla opravdu milovat a že je to už dlouho. Ale kdo to dokáže posoudit. Kdo může říct, že když to bylo úplně poprvé, tak že to nebylo skutečné….
Ráno už vstávám s mnohem lepší náladou. Tentokrát nevstávám nijak brzo a nejsem skoro ani nervozní. Za hodinu a půl mám být na našem místě a já nejsem ještě ani oblečená. Hodím na sebe černé kalhoty, triko, mikinu, nálíčím se a můžu vyrazit. Krajkovou souprava nechávám tentokrát doma. Obyčejná souprava bude taky stačit.
Včerejší nadšení mě opustilo a při cestě tramvají si uvědomuje, že se mi už ani nikam nechce. Odolávám silnému pokušení napsat mu sms:"Nemám na tebe náladu, trhni si!" ale nakonec tomuto svodu odolám. Ani k němu nestihnu docupitat a už se ke mně hrne a políbí mě. "Ahoj," řeknu neutrálním tonem. "Půjdem? Nebo tu budem stát celej den?" zeptám se už trochu nevrle. "Určitě, jdem. Nemáš chuť na čokoládu?" zeptá se mě, když procházíme kolem Bon-bonu. Zavrtím hlavou a přidávám do kroku. Pomalu ani nevnímám cestu.
"Dáš si čaj? Nebo mám otevřít víno?" "Na víno nemám chuť a má cenu mi vařit čaj, když si ho díky někomu ani nemůžu vypít?" Stejnak mi ten čaj uvaří. "Tak když už seš tak akční, tak mi ho rovnou i odnes," "Tss, nějaké drzá ne?" řekne se smíchem v hlase. "Nějakej starej a nevychovanej," vypláznu na něj jazyk. No jo. Opravdu chování dospělé osoby. Ale co. Stejnak nám to může bejt ukradený.
Sám od sebe dokonce zavře okno a potom si sedne ke mně na postel. "Taky by sis už mohl pořídit normální postel," procedím zkrz zuby a usrknu si horkého čaje. Ondra nic neříká, jen se posune blíž ke mně a pohladí mě po zádech. "Běž ode mě dál. Já si ten čaj chci vypít teplej," Nic neříká, jenom se posadí dál ode mě a sleduje mě. Nesnáším, když na mě někdo kouká, jak jím nebo piju. Na truc si sednu zády k němu. Neujde mi menší pousmání. Čaj je ale ještě dost horký, tak ho položím vedle postele a natáhnu se. "Nechtěla sis ten čaj vypít teplet?" zeptá se škodolibě. Nic mu na to neřeknu. Jen na něj vypláznu jazyk, čehož využije a políbí mě. Nebráním se a polibky mu opětuju. Za chvíli se už po zemi povalují části našeho oblečení. Něžně mě hladí po celém těle. Jeho ruce nevynechají žádný kousíček kůže. Když mě jemně kousne do krku a zároveň do mě vnikne prstem, zavzdychám. Ještě chvíli mě dráždí a krásně se uvolním. Jakmile se ho dotknu na tom nejcitlivějším místě, zasténá mi hlasitě do ucha. Nepřestávám ho dráždit rukou a vášnivě se líbáme. Za chvíli mi ale odsune ruku stranou. Vím proč. Jistota musí být. "Ale opravdu něžně," zašeptám mu do ucha. "Tak si řekni, kdyby něco," Nemusím si říkat. Je opravdu něžný. Každé vniknutí si vychutnávám a je to tak strašně vzrušující. Nevím proč, ale přijde mi, že si svůj vrchol vůbec neužívá. "Promiň, moc mě vzrušuješ," "To vůbec nevadí," řeknu a políbím ho. Po milování se jako vždy k sobě přitulíme a hladí mě po zádech. "Ještě chvíli a usnu ti tady," zavrním spokojeně. "No mně to nevadí, klidně tady zůstaň přes noc. Budu rád," Tahle slova na mě zapůsobila jako ledová voda. Zůstat přes noc u něj? Ne, to nejde. V žádném případě. Ráda bych zůstala, to jo, ale tohle je pro mě známkou určité vážnosti. "Ne, to je v pohodě," vyhrknu a začnu se rychle oblékat. Cítím jeho pohled v zádech. Nedivím se, že je trochu zaražený, ale tak snad nečekal, že mu věnuju byť i jednu jedinou noc.
Co nejrychleji vypadneme z bytu a jdeme na zastávku. Konečně čerstvý vzduch. V dálce už vidím tramvaj. Dám mu letmou pusu na tvář a do tramvaje div že nenaskočím ještě za jízdy. Uff. Ještě mu zamávám z okna a odjíždím za rodinnou pohodou. Přemýšlím, proč mě tak pitomej návrh dokázal tak neuvěřitelně rozhodit. Asi proto, že si uvědomuju, jak lehké by bylo se do něj zamilovat a jedna noc by k tomu všemu měla dobře nakročeno. Něco takového se už nesmí stát. Ovšem můj "milenecký" vztah se vyvíjel trochu jiným směrem….

Mokona

24. září 2011 v 16:06 postavy z plátna
Mokony jsou malé a roztomilé stvoření. Bývají boubelaté, malé a vtipné. Každá Mokona nosí naušnici stejné barvy, jako má krystal na čele. Černá se jmenuje Larg a bílá Soel. Obě vystupují v manze i anime s návem Magic Knight Rayearth.








Pár pěkných věcí s Mokonamy najdete na http://www.mangashop.cz ;)

Jak se rodí dinosaurus

22. září 2011 v 19:51 různé věci
Každý určitě zná to kouzelné vejce, které ponříte do vody a za pár dní se vylíhne nějaké zvířátko. Může to být zřeba kuře, domácí zvířata nebo dinosauři. Já jsem si vybrala dinosauří vejce a rozšířila jsem svou sbírku na tři exempláře. A nyní fotodokumentace, jak se vlastně líhne :)

nejdříve si zakoupíte vejce za 35 korun

po pár hodinách už můžete pozorovat první známky, jak přichází na svět. musíte ale vejce nechat v teplé vodě, jinak bude líhnutí trvat, jako v mém případě, dva a více dnů

po 10 hodinách

po 15 - 20 hodinách

a po dni a půl je už vidět hlavička a náš dino je na světě :)





Tak doufám, že jsem vás trochu navnadila, abyste si taky jednoho koupili a omlouvám se za zhoršenou kvalitu fotek :))

A-M-Ynka

21. září 2011 v 6:25 diplom

Krásný diplom od mého nového SB :)

SB A-M-Ynka

21. září 2011 v 6:24 spřátelené blogy
Další SB zaměřený na anime, povídky a grafiku :))


Můj život VIII.

20. září 2011 v 1:06 Můj život
Tak a je to tady. Pro mě jedna z nejhnusnějších částí roku. Vánoce. Od té doby, co mi umřel přítel, je nesnáším. Od rána sledovat slet příbuznejch k našim dveřím a následné "popíjení" alkoholu. Kéž by to aspoň jednou bylo jiný. Ale ne. I letos je to stejné. Aspoň, že se můžu zavřít k sobě do pokoje a mít chvilku klid. Kolem páté odpoledne se příbuzní, známí i neznámí rozchází do svých příbytků a začíná večeře. Musíme trapně dodržovat skoro všechny obyčeje. Nesnáším je. Ale už kvůli mámě nasadím pokrytecky úsměv a přemáhám se, abych to vydržela i letos. Když už je konečně po večeři, přichází na řadu dárky. Což se neobejde bez trapného zvonění zvonečku. Když se hrabu v dárcích a předávám každému ten jeho, snažím se zadržet slzy. Vzpomínám, jak krásné byly Vánoce s Ním. Jak jsme zdobili stromeček a pozorovali oknem padající vločky. Ale vše je už jen minulost a bolestné vzpomínky. "Jéé, to se mi líbí. To jsem si tak přála," rozdávám úsměv na všechny strany. Jakmile je už po celý šaškárně, s radostí zalezu do postele. Skoro celý Vánoce strávím v posteli. Akorát na Silvestra odjíždím k příteli.
Jako každé ráno si projíždím vzkazy. Odpovídám na přání krásného Silvestra a nového roku. Obvzlášť mě potěší dva vzkazy. První od kamaráda toho pitomce z června a druhý je od Ondry. "Hezký Silvestr a šťastný nový rok. Kdy se zase uvidíme? :*" Na tváři mi vykouzlí úsměv. "Nevím, až bude nějak čas. Dej vědět, kdy bys mohl. Jinak taky přeju šťastný nový rokJ" "Něco zajímavého?" houkne na mě ode dveří přítel. Zavrtím hlavou a vypínám internet. "Ne, nepůjdem do tý vany, jak jsme chtěli?" Kam tohle povede? Ale co, nemá smysl žešit budoucnost, už se mi to nejednou nevyplatilo. Jakmile odbíjí půlnoc, cítím zvláštní pocit úlevy. Je to možnost začít nanovo. S čistým štítem.
Nesnáším loučení. Zvláště když od nej odjíždím. Nevím proč, ale mám pocit, že odjíždět od něj je pokaždé těžší a těžší. Ale na druhou stranu jsem ráda. Konečně budu moct zůstat celý den v posteli a číst si. Najednou mi vibrace v kapse oznámí smsku. Hehe, kdo píše. "Kdy tě konečně uvidím?" Začínám psát odpověď, ale ne. Nebudu mu psát. Nechám ho v napětí. Navíc poslední víkend před školou si chci pořádně užít. A hlavně sama. A taky že jo. Celej víkend jsem byla zalezlá v posteli s knížkama a notebookem. Nostalgicky jsem si prohlížela fotky z léta a hodně vzpomínek mě zahřálo u sdrce.
A v pondělí začal zase kolotoč školních povinností. Nenávidím tuhle školu a není fér, že nemám možnost nikam přestoupit. Díky mým skvělým rodičům. Tak mě napadlo, že mi k Vánocům nemuseli dávat žádnej dárek, bohatě by mi stačilo, kdybych mohla přestoupit na jinou školu. Achjo. Tohle je fakt horor.
Aspoň, že každé ráno mi zpříjemňuje sms od přítele. V lednu teď bude každý otravovat se známkama kvůli vysvědčení. Taky oprus. Snad se ale brzy najde nějaký světlý bod v téhle nudné šedi.
Našel si mě. Týden před vysvědčením mi ráno přišla sms od Ondry: "Hezké ráno.Jak se máš? Neměla bys tenhle víkend čas?" Potřebovala bych rozptýlit, aspoň na pár chvil. "Jo měla. Kdy?"

Ticho

19. září 2011 v 14:59 Téma týdne
K tomuto tématu mě inspiroval jeden pár, který jsem dnes viděla v tramvaji. Žena a muž. Na první pohled nic zajímavého. Usmívali se na sebe, drželi se za ruce a koukali na sebe tak zamilovaně. Ale jedna věc na nich byla úžasná. Neslyšeli. Dorozumívali se pouze znakovou řečí a mimikou. A upřímně řeknu, že jsem jim i tak trochu záviděla. Nepotřebovali spoustu mnohdy i zbytečných slov, která dokáží zranit. Ne, oni si vystačili i bez nich. A nebyla jsem jediná, kdo se na ně koukal. Brzy je začal pozorovat každý. Každý jim ve skrytu duše malinko záviděl, že ikdyž neslyší, umí se na celý svět usmívat. Vlastně oni nepotřebovali slyšet. Jejich svět tvořilo ticho a nasluchali pouze srdcem. Přála bych si, aby každý na chvíli mohl slyšet pouze srdcem. Nejeden člověk by zjistil, jak krásný je svět...


Tisíc a jedna hriešna noc

18. září 2011 v 19:02 Já+mé proslovy
Mé SB - Naya dostala úžasný nápad a rozběhla projekt s názvem Tisíc a jedna hriešna noc. Jedná se o stránku, kde může kdokoliv zveřejnit svou povídku na téma romance, erotické povídky atd. Já sama také zašlu povídku, takže kdybyste kdokoliv měl zájem o čtení, odkaz níže


Můj život VII.

16. září 2011 v 19:42 Můj život
Předem bych chtěla upozornit, že tuto část musím označit 15+. Předposlední odstavec je decentně eroticky zaměřen a kapitola dost dlouhá,tudíž berte na vědomí :D


Vánoce se blíží a je to hodně vidět. Obchody zavalené nechutnými červenými tlustými trpaslíky, vločkami a vánčními stromečky. V ulicích spousta nervozních lidí nesoucí tašky s dárky. Občas sněží a je velká zima. Loni jsem touhle dobou ani nechtěla vyjít z bytu a byla jsem mrzutá. Letos ale ne. Letos se mi chtělo zpívat a tančit.
Včera mi přišla sms od Ondry. "Máš tenhle víkend čas? Rád bych tě viděl :*" Škoda, v sobotu jdu s přítelem do kina. Ale na neděli nemám nic domluvenýho. "V neděli mám čas celej den" vyťukala jsem rychle sms a čekala na odpověď. Během chvilky mi už zvuk mobilu oznamoval odpověď. "To jsem moc rád. Vyhovovalo by ti to v Praze nebo si tě mám vyzvednout někde jinde?" Po chvilce se domluvíme, že se potkáme v Praze v obchoďáku před vinárnou v jednu. Fajn, už se těším. Tenhle víkend bude opravdu zábavný.
V sobotu jsem musela vstávat už v osm ráno, abych se stihla zkulturnit. Po snídani, dvou hodinovém zrášlování a půlhodinovém hledání kabelky jsem mohla vyrazit. Dopoledne jsem s přítelem nakupovala dárky, teda aspoň jsem se o to snažila a odpoledne jsme vyrazili do kina na Harryho Pottera. Byl to krásný a namáhavý den. Když jsme se s přítelem loučili polibkem, téměř neslyšný hlásek svědomí mi říkal, jak jsem na něj ošklivá, ale rychle jsem ho umlčela. Večer jsem ještě napsala pro jistotu kamarádce zprávu: "Zítra jedu za Ondrou, tak drž palce, ať to vyjde. Po cestě ti ještě napíšu sms. Kdybych se neozvala do sedmi, tak už jsem pravděpodobně na onom světě :D Tak jen abys to věděla"
Za pět minut mi přišla odpověď: "Jsem ráda, žes mi dala vědět. Určitě mi napiš co a jak, abych neměla strach!!!"
"Neboj, určitě ti dám vědět, co se mnou je a není. Vždyť mě znáš"
"No právě, že znám.,"
"Muhehe, já vím, že ju. A co si mám vzít na sebe? Vůbec nevím a už začínám být dost nervozní. "
"V klidu, vem si něco pohodlnýho a DECENTNĚ sexy ;)"
"Prej decentně :D No co třeba kalhoty, tílko, mikinu a krajkovou soupravu?"
"Dobrá kombinace, já jen aby se na tebe nevrhnul ještě někde v tramvaji. Víš, že ten tvůj výstřih je neodolatelnej:D"
"Neboj, neskončím jako ty a jeden nejmenovanej dotyčnej ve sklepě :P"
"Njn, nemusíš mi to připomínat. Jsem byla opilá nu…."
Konverzace byla opravdu zajímavá a dlouhá. Tu noc jsem ani nespala. S prvními denními paprsky jsem vyskočila z postele a běžela rovnou do vany. Rodičům přišlo divný, že jsem v neděli vzhůru už v šest, ale nijak to nekomentovali. Po snídani začala ta část, kterou bytostně nesnáším. Vybrat si oblečení. Asi hodinu jsem se hrabala ve skříni a vyhazovala oblečení. Pak jsem se vším prohrabala a naházela zase do skříně. Nakonec jsem si vybrala to, na čem jsem se včera dohodla s kamarádkou. Ještě se namalovat a můžu vyrazit. Taky by už byl nejvyšší čas.
Kouknu na hodinky. 12:35. Za pět minut mi jede autobus. Vyletím ze dveří a sprintuju na zastávku. Naštěstí jsem to stihla. Tak a teď mě jen čeká 20ti minutová cesta. Těším se a zároveň se bojím. Přesně v jednu se blížím k vinárně. Ondra na mě už čeká. "Sluší ti to," dá mi pusu a trochu se začervenám. Pomalu jdeme z obchoďáku na tramvaj. Cestou narychlo vyťukám sms:"Jsem zatím v pořádku, ale nemám ani páru kam jedem :D" Čekala jsem, že odpověď mi přijde za chvíli. Ale nic. Celou cestu telefon mlčel. Asi má něco lepšího na práci, než čekat na mé "úchvatné" smsky. Tlesk. "Vystupujem," Leknutím jsem sebou trhla. "Fajn, nemusíš tak řvát,"
Jsme na místě. Bezva. Zastávku má přímo před barákem. Koukala jsem na obrovskej panelák a snažila se zjistit, kde to vůbec jsem. Nic mě ale nenapadlo. V téhle části Prahy jsem nikdy nebyla. "Bydlíš v hezký díře," nemohla jsem si odpustit menší rýpnutí. Jeho reakce ovšem byla jen pouhé tss a úsměv, ze kterého se mi pokaždé podlomila kolena. "Ty ani nevíš kde bydlíš jo?" dusila jsem se smíchem, když přešel vchod. "Se mi nesměj. Tu ještě tak dlouho nebydlím no," Smíchem jsem se dusila ještě ve výtahu. "Dáš si něco k pití?" zeptal sem jen co zaklaply dveře. "Čaj, děkuju," Když jsem si odložila věci, následovala jsem ho do malé kuchyně, kde jsem se skácela smíchy k zemi. Čaj mi sice připravoval, ale vodu vařil v hrnci, což by samo o sobě nebylo až tak vtipné, ale ty jeho krásné chňapky neměly chybu. Po deseti minutách jsem měla konečně svůj čaj a mohli jsme se odebrat do ložnice a … Další záchvat smíchu. Místo krásné velké postle, kterou jsem očekávala, na zemi ležela nafukovací matrace. Tak to jsem zvědavá, jak se na tomhle dá spát, natož "spát". S nedůvěrou jsem si sedle vedle něj a usrkávala horký čaj. "Můžeš zavřít to okno? Je mi zima," Chvíli, kdy bojoval s oknem jsem využila k tomu, abych hrnek s čajem postavila na zem a natáhla se na postel. "Dík," řekla jsem, když si lehal vedle mě. Zase ten úsměv. Ještě, že ležím. Pomalinku se ke mně začal přibližovat a já věděla, co přijde. Trochu jsem se chvěla strachem a zároveň touhou.
Nejdřív mě pohladil po vlasech a začal mě líbat. Líbal krásně. Rozepnul mi zips u mikiny a vjel rukou pod tričko. Po menším zápase s mikinou jsem už ležela jenom v podprsence. Každý jeho dotek byl neuvěřitelně něžný. Za chvíli mi už sundaval kalhoty. Nechtěla jsem zůstat pozadu, tak jsem mu pomohla z trička a zároveň i z kalhot. "Máš toho na sobě víc než já," zašeptal mi do ucha a znovu mě políbil. Aniž by mě přestal líbat, svlékl mě i z těch posledních zbytků oblečení, co mi ještě zůstaly. Vychutnávala jsem si jeho zrychlující se dech, každý polibek i jeho prsty hladící každé místečko na mém těle. Bylo to tak strašně vzrušující. Ani jsem si nestihla uvědomit, že už jsme oba nazí. "Něžně," zašeptala jsem mu do ucha, když do mě vnikal. A byl opravdu strašně něžný. Vzrušením jsem mu zarývala nehty do zad. Bylo to úžasný, konečně ho doopravdy cítit. "Líbilo?" zeptal se, když jsme leželi vedle sebe, oba spocení ale spokojení. Jen jsem kývla hlavou a usmála se. Tuhle chvíli jsem milovala. Když bylo po všem a jen mě hladil po zádech. Přerušil ji ale můj mobil oznamující smsku od kamarádky. Trochu zděšeně jsem koukla na čas. 19:00. "Fajn, musím jít," oznámila jsem do éteru a začala se rychle oblékat. "Škoda, ale půjdu tě aspoň vyprovodit,"
Když jsem mu pak mávala z tramvaje, bylo mi do breku. Nechtěla jsem jít pryč. Chtěla jsem zůstat a milovat se celou noc. Ještě jsem musela napsat kamarádce:"Bylo to naprosto úžasný, ale víc ti povím až osobně. Do sms by se mi to nevešlo" Potom jsem ještě volala mámě, že jsem už na cestě domů. Zbytek cesty jsem s úsměvem na tváři vzpomínala na dnešní krásný zážitek a nemohla se dočkat dalšího…

Můj život VI.

12. září 2011 v 19:49 Můj život
Co teď? Nevěděla jsem. Ale hodně mě to lákalo. Tak co, jedna schůzka mě přeci nezabije. Třeba bude fajn nebo to bude naprostej pitomec, což je dost pravděpodobné, a potom budu moc na vše zapomenout. Rozhodnuto, napíšu mu, že souhlasím se schůzkou. Uff, co jsem to zas vyvedla. Za chvilku mi přišla zpráva, že se těší, až mě pozná. Koukám s hrůzou na datum. Středa v čajovně. Ale vždyť středa je už pozítří. Nevadí, aspoň se nebudu nervovat moc dlouho.
A je to tu, středa. Nervózně postávám na nádraží a čekám na něj. A je to tady. Se skřípěním vlak zastavuje. Ha, už ho vidím. Rychle si sednu na lavičku, abych nevypadala blbě. Jde kolem mě a…. Nic, skoro mě přejde. Tss, to mu nedaruju. "Hej, já jsem tady," řeknu naštvaně. "Promiň, jseš prostě malinká, ale neboj, viděl jsem tě," řekne s úsměvem. "Já jsem jinak Ondra," "Verča," "Hezké jméno," poví mi sladce a dá mi pusu. "Tak fajn, můžeme jít," vyhrknu rozpačitě. Čajovna je sice daleko, ale cesta ubíhá rychle. Občas nastane trapné ticho, takže když procházíme dveřmi čajovny, jsem hned klidnější. Mám ráda prostředí čajoven. Uklidňující hudba, pohodlná křesílka a příjemní lidé. Nad šálkem čaje se rozpovídám i já a tak celé tři hodiny jen mluvíme a mluvíme. Je sympatický. Oba máme rádi stejné filmy, hudbu a cestování. Při loučení si dáme pusu a odcházím domů rozhodnutá, že to s ním zkusím.
Večer na mě už čeká na netu kamarádka a hned vyzvídá.
"Tak co, jak bylo? Jakej je? Líbil se ti?"
"Jo docela to šlo a vypadá dobře. Vlastně to bylo úžasný. Takhle jsem se nebavila snad věky. A ani jsem nebyla moc nervozní. A je ještě víc sexy, než na těch fotkách. Dokonce máme hodně společných zájmů"
"Tak to jsem ráda, že to není žádnej úchyl. A kdy se uvidíte? No třeba z toho ještě něco bude"
"Ne není, aspoň na mě nepůsobí úchylně. Nevím, kdy přesně, se ještě domluvíme. Tak nevím, co by z toho mohlo být…"
V tomhle duchu se nesla celá konverzace. Ten večer jsem o tom hodně přemýšlela. Co to dělám? Jít někam s cizím chlapem. A navíc, pořizovat si milence, když mám teď přítele. Já jsem fakt blbá, ale na druhou stranu šťastná….

Můj život V.

10. září 2011 v 14:29 Můj život
Jako obvykle jsem se ráno přihlásila na internet a koukala na nové vzkazy. Otráveně jsem se prokousávala vzkazy od úchyláků, až jsem narazila na jeden, který mi změnil život. Začínal obyčejným slovíčkem Ahoj. (To bylo zhruba v té době, kdy jsem byla se svým přítelem necelý měsíc.) Tak jsem ho otevřela a přečetla. Dotyčný se jmenoval Ondra, podle fotky vypadal dost sexy a bylo mu 27. Výborná kombinace pro mě. Ale mělo to jeden malý háček. Nechtěl vztah, ale nabízel mi nezávazná setkání. Vzkaz jsem přečetla asi třikrát. A musím říct, že mě opravdu naštval. Připadala jsem si jak nájemná konkubína. "Tak tohle tedy ne!" zařvala jsem na notebook a dala se do sepisování odpovědi. Posláno. Za hodinu jsem si zkontrolovala schránku. Nic. Žádná odpověď. Řekla jsem si, že to byl akorát další úchylák, ale zároveň jsem si povzdechla, protože byl opravdu dost sexy. Během dne jsem na vše zapomněla.
Další ráno jsem si jako vždy vlezla na net a co nevidím. Ve schránce mám další vzkaz. Ha. Tak on má ještě tu drzost se mi ozvat. Fajn, já ti teprv ukážu, příjemnou nabídku. S těmito myšlenkami jsem se odhodlala vzkaz přečíst. Kupodivu v něm nebyly žádné srdcervoucí výroky. Jenom:To je škoda, opravdu se mi líbíš. Na tohle mu po všech zkušenostech, a že jich není málo, neskočím. Když jsem se ale dostala k části, kde se ptal co studuji, jaké mám záliby a tak, něco se ve mně zlomilo. Nepsal to s žádným emocionálním podtextem, z toho vzkazu byla cítit zvědavost. Neodolala jsem a napsala mu. Ani ne za půl hodiny přišla odpověď. To mě potěšilo. Tak jsme si začali psát. Opravdu se stydím to napsat, ale na každý vzkaz od něj jsem se těšila jako malá holka na Vánoce. Pokaždé mi dokázal vykouzlit úsměv na rtech. Po několika vzkazech jsme si vyměnili i čísla na mobil. A když mi jednou ráno ve škole zapípala sms na mobilu a byla od něj, celej den jsem se musela usmívat. Všichni okolo si mysleli, že jsem asi blázen, ale že je to obvyklý stav zamilovanosti.
Potom přišlo to, co přijít muselo. Porada s mojí nejlepší kamarádkou. Nevěděla jsem, jak začít, tak jsem jí všechno vyklopila najednou. Chvíli na mě koukala nechápavě, tak jsem jí to vysvětlilo všechno ještě jednou. "Aha. No tak já ani nevím, co říct. Co tě na každým z nich zajímá?" vypadlo z ní. Jelikož jsem s ní mohla probrat všechno, to špatný i to ještě horší, řekla jsem jí, jak jsem vidím celou situaci ze dvou pohledů. "No k tomu mému mě táhne, no jak bych to řekla, taková ta má dětská a nadějná část. A k Ondrovi mě táhne spíše to mé dospělejší já. To, které touží prostě po něžném sexu, dlouhém mazlení, ale žádné vázání," odvětila jsem jí s pocitem, že jsem naprosto pitomá a ničeho si nedovedu vážit. "Aha. Tak jestli je to tak, jak říkáš, tak ten tvůj milenec stejně chce jen občasný nezávazný schůzky. A navíc vidím, jak se usmíváš, když se o tom bavíme. Takže do toho jdi. Třeba jenom jednou a uvidíš. A když to tak vezmeš, ten tvůj ti taky jakoby "zahnul"," dokončila proslov a já jsem na ní zírala s otevřenou pusou. Takovou radu bych od ní nečekala, ale ona mě opravdu zná. "A nezapomeň, se s ním nejdřív sejít, abys věděla , jestli to není nějakej úchyl nebo něco podobnýho a určitě mi napiš," loučila se se mnou ve dveřích. Dlouho jsem o tom uvažovala. Možná má pravdu a něžné milování by mi prospělo, než ta obvykle spíše drsná a ze strany mého protějšku nezkušená věc, co provozuji se svým přítelem.
Jak jsem nad vším uvažovala, koukla jsem se do vzkazové schránky. A byl tam vzkaz a od něj. Opravdu jednoduchý, bez žádných přikrašlujících slov: Nerozmyslela jsi si to?

200 pounds beauty

9. září 2011 v 15:36 filmy
A je tu další asijský film. vlastním názvem Minyeoneun goerovo je romantická komedie o ošklivé a tlusté dívce, která má ale nádherný hlas. Zpívá v zákulisí za zpěvačku Ammy. Je také zamilovaná do Sang-juna - manažera. Ten je na ní sice hodný, ale její city neopětuje. A tak se Han-na rozhodne pro plastickou operaci. Operace se vydaří a z Han-na je krásná dívka. Nyní se stává sama zpěvačkou, která všechny ohromí svým hlasem. Zapomíná ale, na své nejbližší okolí a na to, kdo byla. Podaří se jí splnit svůj sen a získat srdce Sang-juna?


Můj život IV.

8. září 2011 v 11:32 Můj život
V tuto chvíli se opět dostává ke slovu zlo, spojující všechno a všechny. Internet. Ten večer, kdy se mi v hlavě zrodil naprosto uhozený nápad, bych si chvílemi ani nechtěla pamatovat.
Podzimní večery trávené u okna sledováním padajícího listí se mi začaly zajídat. Tak jsem pomalu ale jistě přesouvala svou pozornost večer k počítači a internetu. Podat si na seznamku inzerát mě už napadlo, ale byla to jedna velká katastrofa. Žádnej normální docela pohlednej chlap mi nenapsal a po několika trapných schůzkách jsem ten nápad zavrhla jednou provždy. Musím říct, že samota a stav, kdy se můžete bavit pokaždé s jiným mužem byla fajn, ale nátlak okolí si vyžádal své a já mu podlehla. No nicméně inzeráty pánů jsem projížďela docela často. A právě v ten osudný den mě jeden upoutal (ne, že by mě předtím žádný neupoutal, ale tohle byl první, na který jsem se odvážila odepsat) . Před několika dny jsem se zatvrdila a rozhodla se, že po tolika milostných karambolech, schůzkách s podivíny a hodinách strávených při výběru partnera, kašlu na nějaký zamilování. Zamilovanost brzy přejde, vášeň se vytratí a láska vztah taky neudrží. Takže když už vztah, tak jak se říká "z rozumu". A právě tenhle dotyčný vyhovoval ve všech směrech. Bylo mu 24, děti nechtěl, měl rád zvířata a stejný styl hudby. Dlouho jsem se rozhodovala, co a jak mu napsat. Inspirace nakonec přišla sama. Usmívající smajlík bude nejlepší. A teď už jen klepnout do enter a je to. "Néé, já to vážně poslala! Já jsem pitomec!" takovéhle myšlenky mě užíraly celou noc. Následující den mi přistála v poště odpověď: "Kdopak se to na mě usmívá? J" Nemohla jsem tomu uvěřit. Tak jsme si vyměnili pár vzkazů, potom číslo na icq, fb, čísla na mobil a nakonec přišla schůzka. Večer na Vyšehradě. Jak romantické. Schůzka dopadla dobře, hezky jsem se bavila a řekla si, že by to nemuselo vypadat nejhůř. Domů jsem dorazila v 11 večer, rodiče se strachy klepali u stolu (vypla jsem si totiž mobil, aby nerušili) a následovala přednáška. Ale vůbec mi to nevadilo, tu noc jsem usínala s krásným pocitem radosti.
Takhle následovalo několik schůzek a na každé jsem se bavila. Jednou jsem přijala pozvání k němu domů ( bydlel ještě s rodinou, ale domeček měli hezký a každý člen rodiny své soukromí) na oběd. Jeho máma vařila přímo výtečně. A po dobrém jídle následoval odpočinek v posteli, kde jsme si řekli, že bychom spolu mohli chodit. Za chvíli byla tato informace na fb a díky tomu, to věděl skoro celý svět.
Ano, od 28.9.2010 jsme oficiální pár. Najednou jsem svět viděla trochu jinak. Začala jsem se strašně těšit na víkendy, kdy jsem se bavila, jak už dlouho ne, na noci, kdy nebudu osamělá a na každoměsíční výročí. Cítila jsem se s ním fajn a to, že tam nebyly žádné velké city jsem nijak neřešila. Říkala jsem si, že vztah založený na porozumění bude mít delší trvání, než vztah založený výhradně na citech. A navíc, kdo potřebuje lásku, když se cítím dobře s někým i bez ní. Tak jsme spolu výročí, mé narozeniny, výročí a pomalu se zase blížily Vánoce. Vypadalo to jak idylka. Dokud jsem jednou neotevřela vzkazovou schránku…

R.I.P.

7. září 2011 v 17:48 Já+mé proslovy
Jak už jste si jistě stihli všimnout, internet, televize a zítra i noviny jsou plné momentálně jedné zprávy. A to, že se zřítilo letadlo s našimi hokejisty a všichni tři - Rachna, Vašíček, Marek při této tragédii zemřeli :( Je to velká ztráta a nejen pro hokejový tým, ale pro všechny jejich blízké. Nejen my jsme utrpěli ztrátu, ale i naši slovenští sousedé přišli o dobrého hokejistu - Demitru. A tímto menším článkem bych chtěla vzdát všem úctu.


Lidice

5. září 2011 v 19:29 z cest
Obec Lidice se nachází ve Středočeském kraji a má necelých 500 obyvatel. Za druhé světové války byla tato obec srovnána nacisty se zemí. O tomto tématu pojednává známý film s názvem Lidice. Po válce byla obec znovu vybudována a na místě starých Lidic byl postaven památník. Památník je vlastně pietním místem s muzeem, galerií a růžovým sadem. V okolí památníku najdete základy (obvykle pouze jejich trosky) původních domů. V areálu památníků jsou ale k nalezení také novější sochy. Velmi zajímavé bylo vidět starý hřbitov. Ráda bych také upozornila na výstavu dětských děl v Lidické galerii. A nemohu opomenout velmi zdařilou fresku z pískovce, pod kterou si můžete vychutnat kávu.







Z cest

5. září 2011 v 11:04 z cest
Dřívější rubriku s názvem Z různých koutů, kterou jsem vytvořila za účelem odkládání článků, které se jinam nevešly, jsem přejmenovala na Z cest. Do této rubriky budu přidávat články a fotografie (vlastní!!!) z míst, která jsem navštívila. Budou zde postřehy z cest, příhody veselé i neveselé a různé tipy na výhodné nákupy apod. Doufám, že tato rubrika si najde své věrné čtenáře :))