Říjen 2011

Naruby

31. října 2011 v 18:16 Téma týdne
Naruby, přesně tak by se dal popsat můj momentální život. ( A ráda bych upozornila, že si budu v tomto článku vylévat srdce!!!) Začněme třeba školou. Místo toho, abychom se coby maturitní ročník připravovali na maturitu, probírali učivo apod., píšeme denodenně tři až čtyři písemky, které s maturitními otázkami souvisejí asi jako med s citronem. Nově si vymysleli, že se asi doma musíme nudit, tudíž dostáváme úkoly na více jak 20 stránek s tím, že je musíme pozítří mít hotové, přičemž zítra jsme ve škole až do 5. Paráda. Mí milí drazí rodiče se mi preventivně ani neozvou, co kdybych náhodou potřebovala s něčím pomoct že? A mému příteli je nějaká pitomá hra přednější než já. Aááááách jo. Tak teď nevím, jestli bych si neměla stoupnout na hlavu a podívat se na to o několik stupňů jinak. Možná bych pak vše pochopila. Prostě je všecko naruby :'(


P.S. musím říct, že článek je sice dosti mimo, ale i špatné články když vzniknou, si dle mě zaslouží spatřit světlo světa...

Můj život XVII.

31. října 2011 v 6:01 Můj život
Co teď? Mám nemám, mám nemám? Tyhle otázky se mi honily hlavou. Ale neměla jsem čas na přemýšlení. Musím se rozhodnout hned. Nervózně kývnu hlavou a čekám, co přijde. Jazykem mi přejíždí přes linii krku až ke klíční kosti. Prsty mě hladí po celém těle. Nikam nespěchá, vychutnává si každý dotek. A já taky. Vrací se zpět k mému obličeji a naše jazyky se spojují v dlouhém a vášnivém polibku. Jednou rukou mě hladí po tváři a druhou mi dráždí klín. "Mi…Milane," vydechnu slastně ve snaze říct, že už ho chci. Ale pochopil. Začal do mě vnikat a zároveň mě líbat. Nebylo to jako s Ondrou nebo někým jiným. Ne, tohle bylo úplně jiné. Nádherné, něžné, vášnivé - zkrátka a dobře bylo vidět, že má hodně zkušeností. Sténali jsme tak nahlas, že jsem se až místy bála, že si někdo bude stěžovat. Naštěstí se ten večer v hlavní budově konala nějaká akce, takže skoro všichni byli pryč. Najednou jsem ucítila kousnutí do krku. "Auuuu!" vykřikla jsem bolestí. "Promiň, to jsem nechtěl. Omlouvám se ti. Ale nechtěl jsem zakřičet,"
"Jsi v pořádku?" zeptá se starostlivě, když mu ležím v náručí. "Hm, jo, v pohodě," prohodím do éteru. "Vážně? Jseš najednou nějaká zamlklá. Bolelo to? Nelíbilo se ti to?" pokračuje v otázkách a hladí mě po vlasech. "Ne, prostě je všechno ok, stačí?!" "Tak promiň, jen jsem se tě nechtěl nějak dotknout nebo tě zranit," "Prostě to neřeš, dej mi chvíli na rozdýchání a mlč," přiložím mu prst na rty a políbím ho na čelo. Usměje se na mě a nic neříká. Opravdu jen mlčí, hladí mě po zádech a nechává mým myšlenkám. Nevím, co se se mnou děje, ale cítím se najednou zvláštně. Možná mě začíná hryzat svědomí. No možná to není tak úplně na škodu, aspoň to popírá myšlenku, že už dávno žádné nemám. Ale co, nebudu to řešit. Ne teď. Teď chci jen v klidu usnout v jeho náruči…
Naneštěstí nemůžu spát. Skoro každou hodinu se budím, vrtím se a rozčileně pozoruji hodiny na nočním stolku. 22:00. Tak to ještě ujde, ještě určitě usnu. Znovu se budím 23:00. Grr, to snad není možný. 00:30. Tak a dost. Fajn, prostě se dneska vůbec nevyspím. Kdo přeci potřebuje spánek že? Naštvaně se přetočím na bok a trhnu peřinou. Do háje. Zapomněla jsem, že máme jenom jednu peřinu. "Nemůžeš spát?" ozve se vedle mě rozespalý hlas. "Jéé, promiň. No nemohla jsem usnout. Nechtěla jsem tě vzbudit, promiň," omlouvám se mu a doufám, že už neusne. "To nevadí, taky jsem nemohl pořádně spát. Nechceš se přitulit? Třeba usneš," Jasně, přitulit, to známe. "Dobrá,"
Po více jak hodině…
Pořád nemůžu usnout a jenom se převaluju. "Ty už dneska fakt neusneš viď?" "No to asi fakt ne," "Tak chvíli počkej," řekl mi s náznakem rozkazu v hlase a šel do kuchyně. Zůstala jsem nechápavě sedíc na posteli a koukala jeho směrem. Za chvíli jsem už ale slyšela kroky. Milan se vrátil s konvicí čaje a dvěma hrnky. "Teplý čaj je nejlepší na nespavost," podával mi horký šálek a já se zase topila v jeho očích.
Zbytek noci byl prostě skvělý. Místností se neslo příšeří vyvolané světlem z malé stolní lampičky, my dva jsme seděli v posteli, zabalení v dece a tulili jsme se k sobě, popíjeli jsme čaj, koukali na trapnou talk show v televizi a povídali si. Už si ani nepamatuju, kdy jsem zažila něco podobného. Nemyslela jsem na to, že ráno už může být vše jinak. Ne, jenom jsem si vychutnávala tenhle moment a věděla, že nic takového už nezažiju. A musím uznat, že Milan měl pravdu. Teplý čaj zabral a já mu usnula v náruči. A spalo se mi krásně s pocitem, že jsem v naprostém bezpečí a pocit mužské náruče byl neuvěřitelně uklidňující. To jsem ale netušila, jaké bude následující ráno…

Po čase...

25. října 2011 v 1:41 Já+mé proslovy
Krásný večer,

chtěla bych se omluvit všem a mým SB především za dočasné stopnutí blogu. Minulý týden mi umřel můj pejsek, dožil se krásných 14 let, což je na jezevčíky hodně. A jak se říká, musela jsem se z toho vyřvat. Je mi už o něco líp, ale přád mi je po něm strašně smutno. Ale na jednus stranu si zase říkám, že Rexík by si nepřál, abych se trápila. Takže se budu snažit zase přidávat články a navštěvovat má SB.



Druhý svět

19. října 2011 v 19:02 Téma týdne
Pod slovním spojením druhý svět si člověk může představit mnoho věcí. Někdo země bývalého Východního bloku, někdo svět duchů a nadpřirozena a pro někoho je druhý svět světem, ve kterém se skrývá před všední realitou, svět fantazie. Sama ani momentálně nevím, kterýho z těchto světů bych chtěla popisovat. Věřím ve svět duchů, ve svět, kam se všichni po smrti jednou podíváme. Žiji v zemi bývalého Východního bloku. A miluji svůj svět fantazie, kde je všechno tak, jak chci já, kde je vše dokonalé, kde se cítím v bezpečí a pohodě. Tady vidíte, že druhý svět se týká nás všech a nedá se popsat jenom jeden. Druhý svět byl, je a bude vždy existovat zároveň s tím naším, ať se nám to už líbí nebo ne...

Můj život XVI.

18. října 2011 v 18:03 Můj život
"Tak a jsme tady!" zvolal nadšeně Milan, když otevíral dveře k našemu víkendovému domečku. Vzal mi tašky a rukou naznačil, abych zůstala venku. Za chvíli se vrátil a řekl: "Zavři oči,". Tak jo, akorát se začínám bát, ale poslechnu. Vezme mě za ruku a vede dovnitř. "Můžeš je otevřít," Pomalu otevírám oči a zamrkám, aby si přivykly na světlo. Wow. Žádné ošklivé postele tu nejsou, jenom velká manželská postel. "To je bééézva," zakřičím a hned sebou fláknu do postele. Krásně nadskočím. Zapomínám, že jsem sama a skáču na posteli jak malé dítě. "Jej, promiň," řeknu, když si všimnu, že Milan pořád stojí u postele a kouká na mě, jak blbnu. "V pohodě," usměje se. Chatka není nijak velká ale ani malá. Je v ní i koupelna se záchodem a sprchovacím koutem. Docela luxus na chatky, jaké jsem znala. "Nemáš hlad? Já teda jo," prohodí jen tak mimochodem, když prošmejdím celou chatku. "Ani ne," zamlžím, ale kručení v břiše mě usvědčí ze lži. "Jo to slyším, jak nemáš. Znám kousek odtud jednu dobrou hospůdku. Zvu tě. Tak co říkáš?" zeptá se zase s úsměvem a nemůžu v tu chvíli říct ne. "Tak dobrá," přikývnu s nadějí, že budou dělat saláty a dětské porce.
Hospůdka se nachází v lese kousek od jezera. "U Dvou bažantů, jak příhodný název," zamumlám si pod vousy. Vevnitř jsou všechny stoly obsazené, ale na terásce je jeden volný, jakoby čekal právě na nás. Usadíme se a za chviličku u nás už stojí servírka a rozdává nám jídelní lístek. Je menší hubená blondýna s dlouhými vlasy a modrýma očima. Usměje se na mě křečovitým úsměvem, ale Milanovi věnuje dlouhý vyzývavý pohled. Grr, tak tohle teda ne. Já jsem tu s ním a dokud to tak je, ty na něj ani nesáhneš. No jen počkej, až se vrátíš ty nádhero jedna. Další zděšení na mě čeká v jídelním lístku. Žádné poloviční porce, pouze nechutná dětská jídla a všechno tučné hotovky. "Bléé," vyjádřím svůj názor. "Nejíš nic z toho nebo držíš dietu? Tak to se moc omlouvám, můžeme jít někam jinam," "Ne, to je v pohodě, já jen, že se obvykle stravuji zdravě, ale pro jednou udělám výjimku," odvětím s úsměvem. Ale co si mám dát? Guláš? Ne. Nechci ani řízek, ani smažený sýr, ani žádnou polívku. Nojo, jenže to jsem vyčerpal všechny možnosti. Tak jo. Na smaženém řízku se nedá nic zkazit. Snad. "Už mám vybráno, co ty?" zeptám se Milana a nemůžu se dočkat, až k nám nakráčí ta tupá bloncka. Ha, už je tady. Nemůže mi ujít, že si tričko už s tak velkým výstřihem stáhla o něco níže, takže jí byl vidět krajkový lem podprsenky. Těžký kalibr jo? Tak jen počkej ty nanicovatý silikone. V duchu jsem se musela usmát. "Tak co si dnes dáte dobrého?" zeptá se a flirtuje s Milanem. Eee kočičko, dneska ti to nevyjde. Nenápadně si pod stolem přendám prsten na levý prsteníček. "Já si dám gulášek s knedlíkem a jednu vychlazenou dvanáctku," říká Milan a těká pohledem ze servírky na mě a zpět. "A pro vaši dceru?" "Jeho SNOUBENKA si dá smažený sýr, hranolky s kečupem a jablečný džus!" řeknu nevrle a mávám jí přitom prstenem před nosem. Kouká na mě zaraženě a nevěřícně. Začínám vést vnitřní souboj, nechat jí už na pokoji nebo ne? Hmmm, ne, mám volno a nandat to týhle blbce bude ohromná legrace. "Co, mluvím snad italsky nebo co? Ať už je to tady, mám hlad!" štěknu na ní a po posledním slově dupnu. Blondýna se lekne a div že neutíká do kuchyně. A máš to, ty nádhero jedna. Neujde mi jeho smích. "Neříkej, že si na ní žárlila," zeptá se mě pobaveně a já mám sto chutí ho uškrtit. "Když ti to tolik vadilo, proč si nic neřekl. A navíc, jestli sis s ní chtěl užít, nemusels mě nikam vláčet," "Tak promiň, já jen, že jsi to sehrála tak přesvědčivě. Ale ani bych se jí nedotkl. Je ošklivá," To mě teda uklidnilo. Jídlo nám přinese jiný číšník, který nás i kasíruje. "To je v pořádku," říká Milan, když platí. "Děkuji mnohokrát a hezký víkend," volá na nás číšník při odchodu.
Po obědě se nám nechce nic dělat, tak jdeme na pláž k jezeru a natáhneme se do písku. Vyprávíme si vtipy, historky ze života i plány do budoucna. "Kolik je vůbec hodin?" zeptám se, když uvidím pomalu zapadající slunce. "Nepudem už? Nevím jak ty, ale já jsem unavená a uvítala bych sprchu," "Určitě," Zvedáme se a se západem slunce odcházíme do naší chatky.
Zatímco se Milan sprchuje, volám kámošce.
"Ahoj, tak jak se máš? Jaká je voda? Co chatka? Spíte v něčem polorozpadlým nebo luxusním penzionu? A bylo nebo bude něco?"
"Ahoj, símtě nepředbíhej. Nevím, jaká je voda, dneska byli akorát na obědě a pak jsme se váleli na pláži. Chatka ujde, je tu menší koupelnička, lednice, televize s třema kanálama a velká postel,"
"Počkej, jak postel? Jako jedna manželská jo? Vrrr, to bude teda dlouhá noc,"
"Hele, přestaň se smát. Já nevím, jestli něco vůbec chci jo,"
"Aaa, nepovídej. Aspoň přijdeš na jiný myšlenky,"
"Asi jo, hele jdu do sprchy, zejtra se ozvu, zatím,"
"Sprcha je volná," oznámí mi Milan, když vyleze z koupelny. Zastaví se mi dech. Bože, je tak tak. Má na sobě jenom šortky a na vypracované hrudi se mu ještě lesknou kapky vody. "Ještě je tam dost teplý vody," "Jo?," zavrtím hlavou. "Cos říkal. Teda vlastě jo, už jdu," V rychlosti popadnu ručník, kosmetickou tašku a letím do koupelny. To snad není možný. On je tak sexy. Dám si studenou sprchu, abych se zchladila. "Nesmíš, nemůžeš, ne. Máš přítele, tak se podle toho chovej. A jeden milenec stačí!" opakovala jsem si vyčítavě, ale při slově milenec mě píchlo u srdce. Před očima se mi mihl obrázek, jak se Ondra prochází s tou jeho nádherou ruku v ruce. Ne, nesmím na to myslet. Vypnu sprchu a zabalím se do ručníku. Sakra, nechala jsem si pyžamo v… Počkat, já ani nemám pyžamo. Fajn, tak si řeknu Milanovi o tričko. "Milane, nemáš prosímtě tričko navíc? Nechala jsem si pyžamo domáááá!" zakřičím, když mi podklouzne noha a já se natáhnu jak dlouhá tak široká mezi dveřma do pokoje. "Ježiš, nestalo se ti něco? Seš v pořádku?" ptá se starostlivě, když mi pomáhá na nohy. "Auu," vyjeknu, jakmile došlápnu na levou nohu. "Asi jsem si podvrkla kotník, to bude za pár dní dobrý," "Určitě? Počkej," řekne s obavou v hlase a v náručí mě odnese do postele. "Seď a ani se nehni," "Rozkaz," Hledá něco v tašce a za chvíli už s tím mává v ruce. "Stáhnu ti to, aby sis s tím ještě nějak blbě nehýbla jo?" Kývnu hlavou na souhlas. Opatrně mi vezme poraněný kotník do ruky a zavazuje. Jeho doteky jsou velmi něžné. V ten moment mi ale začne padat omotaný ručník a jak se ho snažím zachytit, spadnu do postele a Milan se mnou. Páni, teď oba ležíme v posteli, já mám na sobě jenom ručník a on jenom šortky.
Nervozně se zavrtím a snažím se omotat kolem sebe nějak ručník, ovšem neúspěšně. "Nestyď se, nemáš za co, jsi nádherná," zašeptá mi do ucha. Potom rozhrne můj ručník, přijde mi, jakoby rozbaloval dárek, přetočí se na mě a políbí mě. Vůbec se nebráním. Cítím na břichu jeho tvrdý úd a začínám pomalu podléhat vzrušení. Rukou mi hladí klín a přitom zašeptá do ucha: "Můžu?".



Chtěla bych v příští kapitole spolupracovat s vašimi názory. Má se naše hrdinka sblížit s Milanem nebo ne? Piště prosím do komentářů. Arigato.

Návštěvnost 10. - 17. 10.

18. října 2011 v 14:27 různé věci
Pondělí: 92
Úterý: 89
Středa: 106
Čtvrtek: 107
Pátek: 111
Sobota: 80
Neděle: 88
Celkem: 673

Arigato všem za návštěvnost, moc mě těší, že můj blog má tolik návštěvníků a čtenářů :))

Zhrzená, podvedená, opuštěná...

17. října 2011 v 18:46 Já+mé proslovy
Zhrzeně, podvedeně a opuštěně - přesně tak se nyní cítím. Jak mohly? Ptám se poslední hodinu pořád dokola a pořád žádná odpověď. Jak mi to jen mohly udělat? Zradit mě a opustit? Po 4 letech? Když jsem šla poprvé na střední, ten první památný den, šly se mnou, na každém vysvědčení byly se mnou, zažily se mnou tolik milostných avantýr a tolik rozchodů. Byly se mnou, když jsem se dala dohromady s přítelem. A teď? Jsou nenávratně pryč. Ach mé milované kalhoty, jak jste mne mohly zradit a opustit? cring No už nemohu říct nic jiného, než sbohem a doufám, že vaše poslední cesta z koše povede do klidu. Amen

P.S. asi dost přeháním, ale ty kalhoty byly opravdu památeční :D

Lieksa

16. října 2011 v 1:00 filmy
Lieksa je finský film, někde mezi dramatem a komedií, ikdyž mně osobně na filmu nic extra komického nepřišlo. Film je vyprávěním Kaspera, který začíná žít s novou kočovnou rodinou Koppelových. Samotný děj se těžce popisuje, ale vyjadřuje život rodiny během jednoho roku, která se potýká s různými zvraty a snaží se zůstat stále rodinou. Dílo je výborně doplněné hudbou a krásou finské přírody. Ovšem nej hudbou z celého filmu je skladba od mé milované skupiny Nightwish.
(P.S. film je sice bez titulků a ve finštině, ale mohu jej všem doporučit)


Pro Nikkixa

15. října 2011 v 8:50 diplom
Diplomek pro mé nové SB, doufám, že se líbí :))


Od Nikkixa

15. října 2011 v 8:30 diplom
Další diplomek od nového SB


Můj život XV.

14. října 2011 v 1:09 Můj život
Sice jsem si vzala jenom cestovní tašku, ale byla těžká jako kufr. Pomalu jsem se blížila ke vchodu nádraží, kde jsme měli domluvený sraz. Ale nešla jsem přímo k němu. Nejdřív jsem z dálky okoukávala a rozmýšlela se, jestli bych se neměla otočit a jít domů. Poslední příležitost. Ne, nejsem přeci srab. Zavrtěla jsem hlavou a rázným krokem jsem se vydala k němu. Měl na sobě tmavé kalhoty a černou bundu.Černé vlasy mu splývaly na ramena a měl je stažené šátkem. Obvykle bych se smála, ale jemu to strašně slušelo. Vypadal trochu jako pirát, ale dosti sexy pirát. "Ahoj," usmála jsem se a nervozně přešlapovala na místě. "Ahoj, jsem ráda, že tě vidím. Sluší ti to," řekl mi s úsměvem a dal mi pusu na tvář. Pak mi vzal tašku a vydali jsme se k vlaku. "Lístek jsem ti už koupil, jestli teda nevadí," Ne, to mi teda rozhodně nevadilo. "Jéé, to jseš hodnej," "Jseš v pohodě? Přijdeš mi taková, jak bych to řekl, nervozní," "No, abych pravdu řekla, taky trochu jsem," snažila jsem se o úsměv, ale vzešla z toho spíše křečovitá grimasa. "Neboj, kdyby něco, můžeš kdykoliv odjet. Ale slibuju, že ti nic neudělám," snažil se mě uklidnit, ale nějak to na mě nezabíralo.
Pak nastalo trapné ticho, tak jsme se rozhodli, že si už půjdem zabrat místo ve vlaku. Rychle jsem zapadla do sedadla u okýnka. Milan si sednul naproti mně. Za chvíli se vlak rozjel. Oknem jsem pozorovala míhající se krajinu. Cítila jsem se tak spokojeně. Jedu někam, kde jsem nikdy nebyla, kde to neznám, s chlapem, kterého taky pořádně neznám a je mi to naprosto fuk. Před několika dny by mi taková představa přišla naprosto uhozená a ted jí právě prožívám. Není to ironie osudu? Zasmála jsem se tomu. "Čemu se směješ?" zeptal se Milan nechápavě. "Ale ničemu," usmála jsem se a došlo mi, že vlastně pořád mlčíme. "Tady je ticho jak v hrobě. Povídej něco. Co je třeba novýho? Co rodiče? Co práce?" vyhrkla jsem. "Týjo, takovejch otázek najednou. Fakt to chceš slyšet?" "Kdybych nechtěla, neptala bych se tě ne?"
A tak začal vyprávět o všem, co se stalo za ten skoro rok, co jsme se neviděli. Mžná mu přišlo blbý, že jsem dost zticha, ale já jsem ho strašně ráda poslouchala. Měl takový příjemný hlas. A jeho vyprávění bylo strašně zajímavé. Byl totiž horník. Taky jedinej, kterýho jsem znala, tak jsem byla zvědavá, na každou maličkost z práce. "Nepřijdeš si jak na výslechu?" zeptala jsem se, když skončil vyprávění. "Ne, já jsem rád, že tě to zajímá. Teda doufám, že zajímá," "Zajímá, seš fakt jedinej horník, kterýho znám," usmála jsem se na něj a potom jsme se oba rozsemáli. Jako kdybychom tím smíchem rozbili nějakou bariéru. Najednou začala konverzace sama plynout. Bavili jsme se o všem možném i nemožném. O práci, škole, rodičích a cesta utekla neuvěřitelně rychle. A než jsem se nadála, tak jsme vystupovali….

Pastelky

12. října 2011 v 14:52 Téma týdne
Pastelky mé jediné, rozmilé, jak rád vás mám a nikomu nedám... Muhehe, tak a teď k tomu, co jsem chtěla napsat. Pastelky, vcelku obyčejná a levná věc. Stojí na každém stole, povalují se v každém penále, najdeme je opravdu všude. Miluji pastelky, protože dávají všemu barevnost, vše rozjasňují. Když je mi smutno, nakreslím si s nimi něco veselého a hned mi je líp. Ale co je na nich nejúžasnější je, že spojují svět. Je jedno, jestli mluvíte česky, francouzsky, japonsky nebo jestli pocházíte z Itálie, Egypta nebo Ameriky. Pastelky jsou všude stejné a všude se s nimi dorozumíte. A proto říkám jednu věc: Dělejte svůj svět pastelkovitější :)


Můj život XIV.

12. října 2011 v 1:05 Můj život
Následující ráno se pomalu zvedám z postele, když zabloudím očima na hodinky. 9:50. "Néééé, zaspala jsem!" zakřičím a vyletím z pokoje rovnou do koupelny. Počkat. Zpětně se docourám do kuchyně. U sporáku stojí máma a něco vaří."Ty nejdeš dneska do práce?" zeptám se dost nevrle. "Do práce? Vždyť je dneska státní svátek," odpoví mi a je vidět, že si v duchu říká, že mi už fakt přeskočilo. Plácnu se do čela. "A jo vlastně," Když už máti stojí, tak jí zneužiju, aby mi uvařila kafe. Akorát se chystám vypít první doušek kofeinového moku, když se mě zeptá, co budu dělat o prodlouženým víkendu. "Jedete někam s přítelem?" Zavrtím hlavou a loknu si kávy. Nojo, prodloužený víkend a já nemám co dělat a doma se mi zůstat nechce. Ale momentík, bleskne mi hlavou. Mohla bych jet s Milanem dřív. "No já totiž. No myslela jsem, že bych jela s kamarádkama na chatu k Macháči. Dlouho jsme nikde jen s holkama nebyly," prohodím jen tak mimochodem a čekám, jestli se chytne. A chytla. Hned se začala vyptávat, kdy, kde, s kým a jak. Páni, někdy je tak snadný dostat rodiče tam, kde je chci mít. "No asi jo teda. A kdy chcete jet?" "Zítra odpoledne, ale když máme to volno, možná pojedem brzo ráno," Jakmile dopiju kafe, běžím k mobilu. "Ahoj, tak zítra mám volno už od rána, takže můžem jet dřív. Verča" A za chvíli píp píp. "Fakt? Tak to je super. Takže zítra ráno v 8 na nádraží?" "Ok. Zítra v 8 na nádraží" "Dobrá, těším seJ" Jupííí. Čeká mě suprový víkend. Ale jak se znám, tak bych už měla začít balit. Nejdřív musím ovšem říct kámošce.
"Bré ráno. Že nevíš kam a s kým na tenhle víkend pojedu?:D"
"Ahoj, jsem ráda, že máš tak skvělou náladu, ale právě jsem vstala, takže mi to řekni"
"Muhehe, dobrá tedy. Jedu s Milanem na Macháč. A hlavně mě za to neuškrť"
"S tím Milanem? Aha, tak to je fajn no"
"Jo přesně s tím. Co je? Nejsi ok?"
"Ne, dobrý, jako jsem ráda, že máš dobrou náladu, ale jenom mě napadá taková věc"
"Jaká věc?"
"Ne že bych chtěla bejt hnusná nebo tak, ale napadlo tě třeba, že bude chtít něco víc, než jen povídání si a držení se za ruce?"
"Myslíš jako sex?"
"Jo, přesně to myslím. Jako nemyslím, že by to bylo zrovna to, co bys teď potřebovala nebo měla dělat"
"Hmmm, tak dík za zkaženej víkend. No jo, napadlo mě to"
"Promiň, já ti nechtěla noc zkazit. Já jen, aby sis neublížila"
"Hmm"
"Hej, se neuraž, ale je to prostě chlap a navíc žádnej to s tebou na malým prostoru jen tak nevydrží"
"Njn, máš pravdu. Asi to zruším teda"
"Ne, neruš to, já mám jen prostě starost no"
"Ale tak nemusíme spolu spát. A když bude něco zkoušet, tak se na něco vymluvím, v tom jsem dobrá:D"
"V tom seš přímo skvělá:D Ale máš už sbaleno nebo balíš?"
"No…. Mám vytaženou tašku, muhehe"
"Aha, super. A co tvoje máma na to?"
"Jsem jí řekla, že jedu pryč s holkama:D"
"Se nedivím, že jí to nevadí, ale aspoň se koukej ozvat jo? Až dorazíte a jak to zvládáš ;)"
"Rozkaz madama, jdu balit:P"
Páni, ta teda ví, jak člověka rozhodit. No nic, vyrhnu se na to balení. A tak začalo to klasické přehazování skříně, pobíhání s kousky oblečení po bytě, hledání ztracené kosmetiky a nadávání na velikost zavazadla. Uff. Po 3 hodinách balení jsem měla věci spakované. Od kartáčku přes oblečení až po kondomy. No člověk přeci jen nikdy neví, co se může stát.
Zbytek dne jsem nervozně chodila po bytě a kontrolovala každé hodiny. Čas se ale dost vlekl. Nic mě nebavilo a myšlenkama jsem byla u zítřejšího dne. Nikdy jsem na Macháči nebyla. Jak to tam asi vypadá? Doufám, že budem ubytovaný v nějaký slušný chatce. Ještě štěstí, že nemusím vařit, jinak bychom asi měli schůzku s hasičema. Nakonec jsem vlezla na fb a napsala kamarádce vzkaz, že mám sbaleno a že se zítra ozvu, až budem na cestě.
Celý den se neuvěřitelně vlekl a vlekl. Nakonec jsem se ale dočkala a s úderem 9. Hodiny jsem zalezla do svého pelíšku. Ale nemohla jsem usnout. Byla jsem nervozní. Po pár hodinách mě ale přemohla únava a já se vydala do říše spánku. S prvním zazvoněním budíku jsem vyskočila z postele, hodila na sebe oblečení nachystané už z večera, lehce se namalovala a potom, co jsem do sebe doslova kopla kafe jsem se vydala na víkend plný dobrodružství…

Pro Shizue

11. října 2011 v 6:23 diplom
Diplomek pro mé nové SB Shizue. Doufám, že se bude líbit.


Můj život XIII.

10. října 2011 v 1:26 Můj život
"Ahoj, vím, že jsem na zabití, ale ještě nevím. Dám vědět během týdne, nejpozději ve středu ;)" Píp píp. "Dobrá, doufám, že řekneš ano. Těším se J" Tak jsem to rozhodnutí sice odložila, ale nijak mi to s rozhodováním nepomohlo. No asi se rozhodnu jako vždy na poslední chvíli. Jo, to bude nejlepší. Teď se budu akorát těšit na zítřejší nákupy s mojí nej kámoškou.
Ve škole jsem se vůbec nesoustředila a na poslední hodině jsem odpočítávala každou minutu do konce. Konečně. Se zvoněním jsem vyběhly s kámoškou ze třídy jako první. Obě jsme utíkaly domů, hodily s taškou na zem, popadly kabelku a vyrazily na lov oblečení, doplňků a šminek. Po třech hodinách, několika taškách napěchovaných až po okraj věcmi a prázdných peněženkách jsme s kamarádkou odpočívaly v kavárně u velkého latté. "Hmm, voní to úžasně. Ale můžu říct, že jsem dost utahaná," pronesla jsem spokojeným hlasem a sypala do své kávy cukr. "No to teda jo, ale zase takový suprový nákupy si užiju jenom s tebou. A ty peníze jsme zúročily fakt skvěle, v peněžence mi zbylo akorát pár drobných," zasmála se s potěšením nad dobře utracenými penězmi. V tu chvíli mi to nedalo a musela jsem jí říct o Milanovi. Když jsem skončila své vyprávění, pokývala hlavou a řekla:"No hele, jako nebylo by to špatný, potřebuješ na chvíli vypadnout. Jako jestli pojedete spolu jako kamarádi ok, ale jestli pojedete jako milenci, mohlo by to být špatný," Mluvila mi přímo z duše. Nejvíc jsem se bála toho, že se něco stane. "No já, víš, no, ono, jako…" "Heleď, jako jestli víš, že se oba budete držet na uzdě, jeď. A možná bys mohla napsat nějakou povídku? Dlouho jsem od tebe nic nečetla," mrkla na mě a já pochopila, co chce říct. Její pohled říkal, jen jeď a užij si to. Ale nahlas by mi to neřekla. "Ok, budu o tom přemýšlet," Dál jsme se bavily o všem možném. O škole, o pánské polovině lidstva i o problémech doma. Právě mi líčila, jak se její rodiče doma děsně hádaj, když jsem se rozhlédla kolem a….. zastavilo se mi srdce. Asi minutu jsem strnule koukala na jednoho dotyčného. Byl to Ondra. A ne sám. Šel s nějakou blondýnou, která se mu věšela na krk a nevypadalo to zrovinka, jako kamarádské. "Hej, ty mě vůbec neposloucháš! Kam koukáš? Jen neříkej, že na nějakýho chlapa!" začala se koukat mým směrem. "To je Ondra?" zeptala se s lítostí v hlase, když viděla, jak mi stéká po tváři slza. Mlčky jsem přikývla a snažila se zadržet pláč. "Verů, zlato," chlácholila mě a držela při tom za ruku. "Já jsem tak strašně blbá, pitomá a naivní," vyhrkla jsem a utírala si slzy. "Já vím, že jsme si neslíbili vůbec nic, ale jako co je tohleto. Se na ně koukni, to rozhodně nejsou jenom kamarádi," "Víš co, kafe už máme dopitý, pudem ven," řekla kamarádka rozhodně. V tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Rychle jsme posbíraly tašky s nákupy a vyběhly ven. "Bože, já jsem tak naivní blbá kráva," "Ne nejsi. Jako sice jste si neslíbili, že spát budete jenom spolu, ale jestli se prostě ani nevezmete za ruku když jste spolu a chováte se jako známí a on předvede potom tohle a ani ti nic neřekne, tak je to pěknej hajzl," V dálce jsme slyšely přijíždějící tramvaj. "Pojď, pojedeme domů,"
Celou cestu jsem mlčela. Dokonce jsem ani nebrečela. Už jsem ani nemohla. "Nechceš doprovodit?" zeptala se mě kámoška, když jsem vystupovala. "Ne, to je v pohodě," hodila jsem na ní úsměv a vystoupila. Doma jsem se zavrtala do postele. Nebrečela jsem. V žádným ohledu jsem si na něj nemohla narokovat. Nebo to možná byla opravdu jenom kamarádka, kterou táhl domů. Ne, teď už nebudu naivní. Popadla jsem mobil a začala skoro zuřivě psát smsku. "Ahoj, ráda s tebou pojedu na Macháč, jestli teda ještě nabídka platí? J" Ani ne za pět minut mi přišla sms. "Ahoj, no to jsem moc rád a moc se těším. Takovou milou a hezkou společnost bude potěšení mít. Zítra se domluvíme co a jak ano? J"
Jo, potřebuju vypadnout aspoň na chvíli a aspoň mě tenhle víkend přivede na jiný myšlenky…

Nové SB

8. října 2011 v 9:57 spřátelené blogy
A mám nové SB


Shizue





Arigato za spřátelení

Od Shizue

8. října 2011 v 9:54 diplom
Diplom od mého nového SB Shizue. Děkuju, moc se mi líbí :)


Still doll

7. října 2011 v 6:42 různé věci
Do téhle písničky (ending Vampire Knight) jsem se poslední dobou úplně zamilovala a klip k ní je naprosto dokonalý :)


Můj život XII.

6. října 2011 v 17:28 Můj život
Poslední týden léta jsems trávila doma zalezlá v posteli s tunou posmrkaných kapesníčků a modlila se, aby to už skončilo. Byla to jedna z mála chvil, kdy jsem se těšila do školy. Záhy mě to ale přešlo. Ve školy mě čekaly dva dny a pak ta pitomá praxe, kdy jsem seděla zavřená 4 hodiny mezi dvěma hysterickejma, nepříjemnýma a starejma babama.
A ani letos to nebylo nic jiného. "Nezavřela jste tužku. Tohle je špatně udělaný, děláte to blbě. Musíte udělat tohle," pronášela šéfová "příjemným" hlasem pomalu denodenně. Jeden den jsem to už ale nevydržela a na rovinu jí řekla, že mě tohle nebaví, že to dělat nechci a že je to děsná nuda. Po tomhle výroku jsem sice nemusela chodit zbytek týdne na praxi, ale vyhazov to rozhodně příjemný nebyl. Ale koukala jsem na to z lepší strany. Pár dní mám jenom pro sebe a docházkový list mi už celej vyplnila. Muhehe, takže se vlastně nic neděje. Tahle skutečnost mě dokázala ještě dlouho hřát na duši.
Ve škole nás začali všichni dusit už hned zkraje, abychom si prý navykli na shon před maturitou. A tak začal zase stereotyp. Písemky, zkoušení, učení a pořád dokola. Písemky by se daly nějak zmáknout, ale to učení byl děs. "Makroekonomie zkoumá ekonomii v obecné rovině, z pohledu státu…." Odříkávala jsem text z učebnice, když mě vyrušilo pípnutí znamující příchozí sms." Kdo zas po mně co chce?" ptala jsem se naštvaně mobilu v domnění, že je to buď ten můj ofiko nebo milenec. Ale nebyl to ani jeden. Napsal mi někdo, od koho bych to vůbec nečekala. Milan. To se divím, že si na mně ještě pamatuje. "Ahoj, doufám, že neruším. Nejdřív bych se chtěl omluvit, že jsem letos zapomněl tě pozvat na drink. Snad máš ještě pořád stejný číslo. Ahoj Milan," Hmm, tak to jsem fakt vykulená, že si na mě vzpomněl. Ale musím říct, že mě hodně potěšilo, že si vzpomněl a napsal mi. Milan - můj zachránce. Když jsem byla loni na festivalu, tak jsem šla na záchod dolů po schodech a poslední schod jsem nějak přehlídla a málem jsem spadla. Ale naštěstí šel kolem Milan a chytil. No pak to šlo obvykle. Představili jsme se, pozval mě na drink, popovídali jsme si a po výměně telefonních čísel jsme si slíbili, že si ještě napíšem. Ikdyž je o dost starší,je milý a dobře se s ním povídá. Je mu 45, má polodlouhé černé vlasy s prvními náznaky stříbrných pramínků. Ve předu mu chybí pár zubů, ale ani to nevadí. Trochu mi připomíná piráta z filmů. "Ahoj, jsem ráda, žes napsal. To nevadí, žes zapomněl snad někdy jindy se ještě k tomu drinku dostanem ;)" Za chvíli mi přišla další sms. Cítila jsem se strašně fajn, že mi napsal. Občas jsem na něj myslela, jak se má a tak, ale nenapadlo mě, že by mi ještě někdy napsal. Psali jsme si dlouho do noci. "Tak dobrou noc, ještě se ozvu J" Komu by se s takovým přáním špatně usínalo. Akorát ten účet za mobil bude docela mastnej.
Ráno jsem našla od něj ještě jednu sms. "Promiň, jestli jsem tě vzbudil, ale o víkendu jedu na Macháč. A tak mě napadlo, jestli bys nechtěla jet se mnou, když nemáš o víkendu co dělat. Ale pochopím, když řekneš ne," No tak to je něco. Můžu jet někam s někým koho vlastně ani pořádně neznám? Ale když to vezmu kolem a kolem, k Ondrovi jsem taky jela, aniž bych ho pořádně znala. Ale to je zase jiný případ. Nechám si to projít hlavou a večer mu napíšu.
Byl večer a já pořád váhala, jestli mám nebo nemám jet. Sepisování pro a proti mi taky nepomáhalo a kamarádka nebyla k dispozici. Chjo. Co teď? Píp píp. Smska. "Tak jak ses rozhodla? J"

Můj život XI.

5. října 2011 v 15:07 Můj život
I přes mou snahu ale léto bylo celkem vzato mizérie. Počasí bylo dosti hnusné a akce jenom dvě. Skoro denno denně se mi stávalo, že jsem seděla mlčky nad šálkem kávy a vzpomínala na minulé léto. Jo, to bylo léto, jak má být. Z velkých veder jsme si hlavu vůbec nedělali. Půlku léta jsem strávila s přáteli na chatě. Grilovali jsme, když pršelo koukali jsme na filmy, večer jsme seděli venku s vínem a pozorovali noční oblohu, vzniklo pár letních lásek (nebo spíše úletů) a pak jsme na to vše rádi vzpomínali. Jo, to bylo fajn a zároveň nej léto, jaký jsem zažila.
Letos akorát sedím doma a občas mám pocit, že začnu nudou kousat stěnu. Nějak mi bylo jasný už tehdy, když můj přítel sliboval, že v létě pojedeme aspoň na týden na chalupu, že tam budeme jen sami dva, celý den zůstaneme v posteli nebo můžeme jít někam na výlet, že se žádný z jeho slibů nestane realitou. A taky že ne. Fajn, celý léto ale sedět doma jak vězeň nebudu.
V půce července přišlo to, na co se celý červen těším. Festival. Sice to znamená pomalu týdenní odluku od komfortu doma, ale vždycky to stojí za to. A ne jinak tomu bylo i letos. Ale aspoň jsem se mohla pochlubit, že jsem si nic nezapomněla sbalit. Do kempu jsme dorazili o den dřív, abychom si stihli zabrat místo. Jako každý rok jsme stanovali na stejném místě. A jak už to tak bývá , lidé bývají více družnější a tak jsme se hnedka seznámili s dvěma pány. A jeden z nich mě doslova dostával do kolen. Jmenoval se Martin, bylo mu 43 let a měl tak strašně sexy úsměv. A bylo na něm vidět, že jemu taky nejsem lhostejná. Pořád jsme se na sebe usmívali. Když jsme se nakonec při cestě do stanu ocitli sami, cítila jsem, jak mezi náma začíná vznikat to sexuální jiskření a bylo snadné se mu poddat. Když mě ale chtěl políbit, dala jsem mu pusu na tvář a popřála mu dobrou noc. Uff. Dokázala jsem se tomu náporu testosteronu ubránit, ale musím přiznat, že mě to trošililinku zamrzelo. Ale co, nepotřebuju toho mýho podvádět a působit si další bolest. Zbylé dny jsme se spolu bavili normálně, ale už jsem z jeho strany cítila určitou odtažitost. Už se o nic nepokusil, takže jsem mohla být relativně v klidu. Když jsme odjížděli, na jednu stranu jsem si říkala, že jsem pitomá, že jsem mohla mít aspoň hezkou vzpomínku a na druhou jsem si říkala, jak jsem mu hezky odolala a že to musel být stejnak blbec, který mu šlo jen o jedno. Nuju, já jsem byla, jsem a budu vždy nostalgická, ale možná proto tím jednou zase někoho zaujmu. Večer na mě na icq čekala kamarádka žhavá na novinky a zážitky.
"Ano naše statečná hrdinka odolala testosteronu bez jakékoliv újmy,"
"Nesměj se, to není vůbec vtipný. Víš jak to bylo těžký?"
"Nuju, co naděláš. Ale na jednu stranu si myslím, že by ses kvůli tomu akorát zbytečně trápila a na druhou, že ta holka, kterou jsem znala, by do toho šla a maximálně si to užila. A co vůbec ten tvůj "milenec" ?"
"No asi máš pravdu, kdysi bych si to fakt užila, ale co už naděláš. Ondra? Asi tak:…"
"Jakto, co se děje?"
"Nic nechci se jen o tom bavit,"
"Ok, kdyby něco, jsem tu,"
"Já vím, díky, mizím"
Po narážce na Ondru jsem byla trochu rozmrzelá. Asi vytušil, že na něj nemám náladu, ale to že se neozval mě mrzelo a dost naštvalo. Tak ať si trhne nohou. Stejnak byl naprosto k ničemu. Ne, nejsem šťastná, ale to už stejnak nikdy nebudu. Bez Něho to prostě nejde. Asi si za to můžu sama, když jsem hledala spíše vztah z rozumu. Naivně jsem si myslela, že nepotřebuju něco cítit, nepotřebuju někoho, kdo mě bude držet v náručí, komu budu plakat na rameni, když budu smutná, někoho, kdo o mě bude doopravdy stát. Ale jo, potřebuju. Tímhletím akorát popírám sama sebe. Prostě jsem beznadějně romantická a potřebuju někoho, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem.
Počasí mým depresivním myšlenkám taky nepřidávalo. Dokonce jsem se už ani netěšila na festival a přemýšlela jsem, že ani nepojedu. Nakonec jsem ale jela a užila jsem si ho. Počasí taky vyšlo docela fajn. Akorát jedna věc mě zarazila. Zrovna jsem stála pod podiem a najednou do mě někdo vrazí. "Hej, ahoj, tak tebe jsem tu zrovna nečekal," Chvíli nevěřícně koukám."Ondro?" vyhrknu ze sebe. Podá mi ruku a přátelsky se políbíme. Nemůžu tomu uvěřit, on, tady, teď a vedle mě. Místo toho abychom vnímali kapelu, do sebe jako obvykle rýpáme. "Fakt se za mnou nechceš stavit?" zeptal se a políbil mi přitom ruku. Jo. Najednou tohle a tohle a ani se ozvat neumí. To víš, že jo. Takový velký tůdle nůdle. "Ne, nechci díky. Jdu si za svýma. Ahoj," řeknu docela naštvaně a trochu nasupeně odcházím pryč. Ať si trhne, nejsem žádná jeho konkubína, abych se s ním vyspala na zavolání. Vím, že mě sleduje, ale co. Je to jeho vinna, kdyby se nechoval tak jak se chová, tak bych si klidně dala říct. Zbytek dne mě zavaluju sms typu:"Tak co, nerozmyslela jsi si to?" "Chci tě vidět a moc, posílám pusu :*" Tak jsem mu napsala dosti ošklivě, že na nějakej sex s ním nemám náladu a myslela jsem si, že už dá pokoj. Ale ne. Za půl hodiny mi přišla další sms:"Tak nemusí být sex. Aspoň vidíš, jak moc mě přitahuješ J" Chjo, on je fakt natvrdlej. Ne, nenapíšu mu. Za další hodinu."Nerozmyslela jsi si to? Moc rád bych tě viděl a líbal :*" Tak a dost. Jestli mě bude ještě chvíli přemlouvat, asi opravdu podlehnu. Tahle situace si vyžaduje razantní řešení. "Ne," no sice stručné, ale jasné. Ještě si vypnu telefon a má po ptákách, muhehe. Na mobil jsem se nekoukla celý zbytek dne. Doma na mě čekaly 3 smsky. Všechny od něj. Teď už mu můžu napsat, když jsem z nebezpečné zony. "Já jsem už doma," jo, to bude stačit. Holt má chlapec smůlu a dobře mu tak. Jojo, čím kdo zachází, tím taky schází…