Listopad 2011

Vánoční zvyky I

30. listopadu 2011 v 15:00 Svátky a spol.
30.listopadu, svátek má Ondřej (tímto vše nejlepší) a k tomuto dni se také váže jeden hezký zvyk. Dneska ráno mi o něm řekla moje babička a rozhodla jsem se, že ho také vyzkouším. Na papír napíšete 24 mužských jmen, přeložíte nebo zmuchláte do kuličky a dáte do misky. A od zítřka až do Vánoc si každý den vytáhnete jedno jméno. A to, které si vytáhnete na Štědrý den, bude symbolizovat jméno vašeho budoucího manžela. Tak jsem tedy zvědavá, co mi osud připraví :D


Hon na čarodějnice

29. listopadu 2011 v 18:01 Téma týdne
Kdysi cesta ke spáse, v dnešním pojetí neuvěřitelné barbarství. Občas si říkám, jak pošetilí a blázniví nebo tak neuvěřitelně chamtiví museli lidé být, aby vztáhli ruku na život cizího člověka a to ještě s takzvanou pomocí boží. Je mi vážně smutno, když si pomyslím, kolik nevinných žen a mnohdy i dětí a nejen jich přišlo na hranici o život, jenom kvůli tomu, že někdo chtěl jejich majetek nebo někomu překážely. Nesmyslné a vyfantazírované případy čarodějnictví, které bylo nutno potlačit. Kde byly ale důkazy o jejich magických schopnostech? Žádné nebyly. A přijde mi, že stejnojmenný film se snaží říct, že tyto případy byly pravdivé. Neříkám, že film je špatný, ale podporovat upalování nevinných lidí? Ale napadá mě ještě jedna otázka, nestane se to znovu?

Můj život XXV.

28. listopadu 2011 v 17:12 Můj život
A jako vždy v podobných situacích, kdy mě chlap hodil přes palubu, jsem se dovolávala kamarádky, aby mě přišla, nejlépe ihned, utěšit. A taky že jo. Tohle je pravá kamarádka, které můžu zavolat klidně i o půlnoci a vím, že se na mě nevykašle. A stejně tak i ona mně.

A tak jsme teď obě seděly u mě v kuchyni u stolu, s šálkem horké a voňavé kávy a rozebíraly celou situaci.

"Hele, jaks vůbec udělal, že tě vaši nechali dneska doma, když je pondělí?" zeptala se mě a já přemýšlela o nějaké odpovědi.

"Jednoduše, jsem řekla, že mi není nějak dobře, ale že zítra už odkvačím směr škola,"

"Aha, tak to ju,"

"Jo, ani se máti moc nedivím, potom, jak jsem musela včera vypadat," pokračovala jsem, ale bolest ze zničeného snu se drala na povrch a já opět s úspěchem brečela.


"Ale no tak, nebreč, ten idiot vůbec neví, o co přichází. Takovouhle skvělou ženskou si nechat ujít, to může udělat jenom pěknej vůl," snažila se mě uklidnit a zároveň mě držela za ruku.

"Já vím, ale když on je. Nebo spíš já jsem. Jo, prostě jsem tak neskonale naivní, že už to snad ani víc nejde. A vůbec, asi si to prostě zasloužím," vydala jsem mezi vzlyky.

"Tohle už nikdy neříkej, prostě někomu láska vyjde, někomu později a někdo si ji prostě musí najít sám," povzbuzovala mě a podávala kapesník, abych si nemusela smrkat do rukávu od trička.

"Dík. Víš co, já na ty chlapi už kašlu. Nemá to cenu, když jim je třicet a ani se neuměj chovat. Jako tohle chování bych čekala od postpubertálního kluka, ale ne od dospělýho chlapa,"

"No to máš pravdu, dospělej chlap se chová přeci jen úplně jinak. Víš co, možná bys měla tu útěchu, kterou tolik tvá romantická dušička postrádá někde jinde,"

"A kde? Ne, nebudu nic hledat. Právě jsem se rozhodla. Možná nepotřebuju žádný romantický milence, možná mi stačí ten můj trouba trubkovatej, jen na tom bude chtít zapracovat. Jo, přesně to teď udělám," řekla jsem rozhodně a přestala brečet.

Kamarádka na mě chvíli nevěřícně koukala. Ale neřekla nic, jen se usmála: "Myslím, že to nemusí být špatný nápad, běž do toho,".

"Jo půjdu do toho. Za zkoušku nic nedáš a kdo ví, třeba má pro mě osud schovaný ještě nějaký překvapení. Týjo, to je teprve deset? Co budem celej den dělat?"

"Nevím, tak jsem myslela, že u tebe budu moct zůstat, dokud by nám jakoby neskončila škola. Jsem mámě neřekla, že zůstávám doma,"

"Ne, nechci už dál trčet doma a litovat se a řvát. Ne, chci jít ven, když můžu a bavit se. A víš co jsme dlouho nedělaly?"

"Nee. Nevím," odpověděla mi s náznakem strachu v hlase

"Já jsem nyní rozhodla, že jedem nakupovat. Takže musíme honem dopít kafe za 15 minut nám jede autobus. Ale nejdem tam, jako vždy. V tý vinárně dole jsme měli sraz a nechci si připomínat minulost. Co bys řekla Metropoli?"

"Tak jo, jsem pro. Dlouho jsme už spolu takhle nikde nebyly,"

Sice jsme spolu nebyly nakupovat dlouho, ale bavilo nás to stejně jako kdysi. Prolézt aspoň dvacet obchodů. Ozkoušet tunu oblečení, koukat na doplňky a nic si nekoupit. Potom povinně na velkej cheeseburger, abychom doplnily energii. A po jídle jít znova do prvního obchodu a koupit si to, co jsme si zkoušely.

Zrovna jsme šly k jezdícím schodům, abychom mohly o patro dolů. Když v tom jsem uviděla…

Můj život XXIV.

24. listopadu 2011 v 1:08 Můj život
Tak jo. Dokud to ještě jde, budu poslouchat srdce. Ikdyž bych asi neměla. Ne, napíšu mu. Rozhodnuto.

Rozklepanou rukou jsme vzala mobil a začala psát sms. Ano, bude moc krátký, ale rozepisovat se mi taky moc nechce. Hmm. "Jo neděli mám celou volnou" tohle byla na mé momentální rozpoložení nejlepší zpráva, jakou jsem mohla napsat. Posláno. A teď jen čekat, až se milostpán uráčí odpovědět. Kupodivu odepsal téměř hned. "Tak to jsem moc rád, tak ve dvě jako vždy?" Bezva, aspoň se nebudu muset tahat nikam daleko. "Ok, ve dvě jako vždy" Za chvíli se ozvalo další pípnutí. "Dobře, už se na tebe moc těším :*"

Bože, co jsem to zase provedla? Ale co, už se to stalo, takže tam budu muset jít. Co si vezmu ale na sebe? Džíny? Sukni? Jenom tričko nebo něco víc sexy? No, pořád mám hodně času. Je teprve čtvrtek, takže na přemýšlení, co si vezmu na sebe, mám čas. A zatím bych se možná mohla věnovat úžasným maturitním otázkám.

Čas ale neúprosně běžel a než jsem se stihla vzpamatovat, byla už sobota večer. Dva dny se vlekly jako šneci a teď, když potřebuju víc času, rychle utíká. Na jednu stranu jsem se už do čtvrtka strašně těšila, že ho zase uvidím, že možná i něco bude, prostě takový ty věčně naivní romantický představy a na druhé straně jsem si říkala, že bude nejlepší, se na něj vyřvat a poslat ho do patřičných míst. Jenže já jsem opravdu romantik tělem i duší a tak zvítězily opět city.

Nejen, že jsem se těšila, já jsem se nemohla ani dočkat, až ho uvidím, až spolu zase skončíme v posteli. Představovala jsem si, jak si mě v náručí odnáší do postele a čím víc jsem si podobné věci přestavovala, tím víc jsem sledovala hodiny.

V noci jsem skoro nespala a v neděli ráno jsem se celý dopoledne zkrášlovala, ozkoušela skoro celý šatník a kontrolovala jsem mobil. Strašně moc jsem se mu chtěla líbit. Ale někde ve skrytu duše jsem měla strach, že to nevyjde, že se na mě dneska vykašle.

A pak to přišlo. V jednu hodiny mi zapípal mobil oznamující příchozí zprávu. Skoro jsem po telefonu skočila. Byl to Ondra. "Ahojky, moc se omluvám, ale dnešek nevyjde L Musím si něco důležitého zařídit…"

"Ty neskonalej idiote!" zařvala jsem na telefon a rozbrečela se. Jak mohl, jak mi to mohl udělat. Já se na dnešek tolik těšila a on mi napíše jenom tuhle blbou smsku. Páni, já jsem opravdu tak strašně blbá a naivní. A brečela jsem znovu. V duchu jsem si říkala, že mi to mohlo být jasný, že dnes nic nebude. Ale tohle bylo moc. Když jsem se jakž takž uklidnila, napsala jsem odpověď. "Hmm" a odeslala. Ten pitomec si nic jinýho ani nezaslouží a ještě navíc, jsem kvůli němu zůstala viset celý den doma.

Vážně se už nemůžu dočkat, až zase napíše, že mě chce vidět a pak mi, jako už několikrát, hodinu předtím napíše, že si musí něco jít zařídit…

Nejoblíbenější knižní postava

22. listopadu 2011 v 18:22 Téma týdne
Tématem toho týdne je oblíbená knižní postava. Docela dlouhou dobu jsem váhala, kterou postavu si vybrat. Nakonec jsem se ale rozhodla. Vybrala jsem si Annu Kareninovou od Lva Nikolajeviče Tolstého. Anna je vdaná žena ve středních letech a má jedno dítě - syna, kterého miluje nadevše. Nikdy svého muže nemilovala, ale navzájem se respektovali. Její život se řídí společenskými konvencemi až do té doby, dokud nepotká hraběte Vronského, do kterého se zamiluje a stanou se z nich milenci. Když jejich vztah vyjde najevo, celá společnost Annu odsoudí. Zde se krásně ukazuje, jak se kdysi krásný a romantický vztah dvou lidí mění pod tlakem okolí a společnosti. Anna je z toho velmi nešťastná a trápí se čím dál tím víc. Nakonec se rozhodne, že život bez jejího syna a v osamocení neunese a skočí pod vlak.
Tato postava na mě zapůsobila nejen svými názory a životním stylem, ale i tím, že dokázala několik dlouhých let žít bez lásky. S Annou jsem se velmi ztotožnila a myslím, že mezi ženskými literárními hrdinkami velmi vyniká.

Můj život XXIII.

21. listopadu 2011 v 1:02 Můj život
"Takže opět za čtyři, slečno," zkomentovala mou dvouhodinovou přípravu na písemku učitelka. Super, fakt výborný. Další maturitní otázka, další ztracený dvě hodiny učením a další čtyřka. Já se na to vy…. "Co máš?" zeptala se spolužačka. "Zase čtyřku, co ty?" "Tak to máš dobrý, já zas za pět no," odpověděla naštvaně. Nedivím se jí. Naše "milá" učitelka vyhrožuje, že když budeme mít špatný známky, nepustí nás k maturitě. Na co ale budu potřebovat ekonomii? Na nic. Stejně se chci živit buď psaním nebo nějakou uměleckou činností. Ale asi to je a i zůstane jen mým snem, achjo.

Doma jsem se radši o známkách nezmiňovala. Komentáře rodičů opravdu slyšet nepotřebuju. Jenom jsem se svalila na postel a přemýšlela. Co se stane, když tu maturitu fakt neudělám? Co pak? Vykopnou mě rodiče z baráku? No vlastně z bytu. Ne, nesmím na to myslet, takhle bych se z toho akorát zbláznila.

Na počítač radši ani nesáhnu. Dneska mám narozeniny. Ale neslavím a ani nemám fajn náladu. Spíš by se dalo říct, že na mě vlezla depka. Zase jsem o rok starší a navíc letos to jsou poslední náctiny. Nic pozitivního, takže nechápu, jak z toho může být někdo nadšenej. Ale co, třeba na moje narozky spousta lidí zapomněla. Mohla bych se jenom podívat. Zvědavě jsem otevírala stránku na netu a ……nezapomněli. Můj profil byl přehlcen přáními k narozeninám a podobných nesmyslů. Ze zdvořilosti jsem napsala všem fádní děkuji a zase jsem se odhlásila. Bezva, tak teď už to ví celý svět, že mi je 19. Prostě paráda.

Vrátila jsem se zpátky do postele s Waltem Whitmenem pod rukou. Když už mám teda ty poslední náctiny, tak je oslavím tím, že strávím celeý den v posteli s dobrou knihou.

Plán to byl dobrý, ale jeho uskutečnění mi moc nevyšlo. Zrovna jsem byla na sedmé stránce a hltala jsem slovo za slovem, když mi u hlavy zařval mobil, že mi přišla smska. Další z mých skvělých zvyků. Dávat si mobil pod polštář. Naštvaně jsem zabouchla knihu a natáhla se pro mobil. Jakmile jsem se ale podívala na odesílatele, ztuhla mi krev v žilách.

Byl to Ondra. "Co mi může chtít?" ptala jsem se v duchu sama sebe. Ne, nebudu to číst. Hodila jsem mobil na postel. Nebo že bych si to přečetla? Ne, nebudu to číst. V žádným případě. Hezky si vezmu knihu a budu si číst a dělat, že se nic nestalo.

Po čtvrt hodině

Knížka mi nepomohla. Pořád jsem přemýšlela, jestli si tu sms mám přečíst nebo ne. Mám to, hodím si mincí. Ne, stejně jsem na výsledek nikdy nedala a udělala jsem přesný opak. Kamarádce volat nebudu, ta má svých starostí dost a takovýhle pitominy řešit nemusí. Dobrá, risknu to.

Rozklepanou rukou jsem držela mobil v ruce a otevírala zprávu. V rychlosti jsem jí přelétal očima a potom si ji ještě jednou přečetla. A potom znovu a znovu. Celkem jsem si ji přečetla asi desetkrát. Pár hloupých slov.

"Ahoj, tak přeju vše nejlepší k dnešním narozeninám :* Nechtěla by ses u mě někdy stavit na čaj? Rád bych tě zase viděl J"

Jo tak na čaj, to známe. Ale co teď? Tak mu aspoň ze slušnosti odepíšu. A byla jsem dost stručná. Děkuju za přání - celá moje odpověď. Tak a mám to za sebou. Ještě jsem ani nezamkla klávesnici a už jsem tam měla další zprávu.

"Není zač. Tak kdy tě zase uvidím? Co tenhle víkend? Měla bys čas?"

Jen co jsem to dočetla, rozbrečela jsem se. Tolik jsem ho zase chtěla vidět, cítit jeho blízkost, zažít něco tak hezkého jako nedávný víkend. Ale vím, že by to byla velká chyba. Potom, co mi vlastně udělal. Ikdyž, na jednu stranu jsme si nic neslíbili, takže na to měl nárok. Nevím, co teď. Hlava říká neopovažuj se, srdce říká jen běž. Co si mám vybrat?

Ptáček

18. listopadu 2011 v 13:21 moje výtvory
Jelikož nám dnes milostpaní ředitelka udělila ředitelské volno, rozhodla jsem se, že se nebudu věnovat škole, ale že budu kreativní. A tak mě napadlo, že už jsem straaaašně dlouhou dobu nic neušila. Nápad se zrodil a během chvilky jsem už stříhala, dokonce to odnesl i látkový ubrousek :D, stehovala a dekorovala. A výsledek uvidíte níže. Musím jen dodat, že původně to měla být slepice, ale ptáček neurčitého druhu se mi zamlouval mnohem víc :D A buďte prosím shovíví při kritice, opravdu jsem jehlu nedržela v ruce přes dva roky :))




Večernice

17. listopadu 2011 v 17:04 různé věci
Než bych se chtěla i trochu vychloubat, muhehe :D je tu jedna krásná písnička na hezký večer :))

láska je jako večernice
plující černou oblohou
zavřete dveře na petlice
zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

láska je jako bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti oknem do vězení
květiny sypou ze svatebních cest

láska je jako večernice
plující černou oblohou
náš život hoří jako svíce
a mrtví milovat nemohou…

A teď k věci. Vím, že neí pěkné se něčím chlubit, ale já mám straaaaašnou radost z jednoho konkrétního dárečku k mým narozkám. Je od mé polovičky a přála jsem si jej od té doby, co jsem ho poprvé uviděla.
Chvíle napětí......................................................................................................................................................
A tady je :))


Fotka z filmu

Fotka z obchodu

Ano, uhádli jste. Jedná se Arweninu Večernici z Pána prstenů

Bisexualita

16. listopadu 2011 v 17:50 Téma týdne
Tentokrát jsem téma týdne pojala básnicky :D

Bisexualita, co to vlastně je?
To je to, že mám rád oboje.
Muže i ženu,
Pro oba láskou zažehnu.
Milovat mohu jednoho i druhou
Mohu mít to, co jiní nemohou.
Lásku násobím dvěma
Je mi jedno, jsi-li muž či žena.

Milenec je od slova milovat

16. listopadu 2011 v 1:06 Já+mé proslovy
Než se pustíte do čtení tohoto článku, musím upozornit na to, že nevěru neschvaluji, nechci se chvlubit svými hříchy a relizace pouze v single stavu ;)

Můj život XXII.

15. listopadu 2011 v 0:57 Můj život
Za pár dní se už všechno vrátilo zpět do starých kolejí. Denodenní stereotyp, otrava ve škole a trápení s osobním životem. Překvapivě mě ale neubíjel nejvíce stereotyp dne, ale škola a za ní v závěsu přítel.

Fajn, jsem v maturitním ročníku, ale to ještě neznamená, že se budu non-stop učit na každý předmět. A nejvíc mě štvalo, že jsem se učila tři hodiny na písemku z ekonomie a nakonec jsem z ní dostala 4. Neuvěřitelný, prostě se milá učitelka rozhodla, že nás k maturitě nepustí co nejvíc. Už mi to začínalo jít na nervy a to doslovně. Samej stres a já cítila, že už to asi dlouho nevydržím.

Můj vztah se vlastně nijak nezměnil. Ani nevím, co jsem čekala. Možná nějakou změnu, po tom víkendu, nějakou vlezlou otázku, kdes byla o víkendu, že ses zase neozvala, ale nic. A v tom jsem si něco uvědomila. Jeho chování vůči mně mě už nerozčilovalo, ale dlouho dobu zraňovalo.

"Ano, vztah jsem hledala spíše z donucení, ale s vyhlídkou, že už nebudu na všechno sama. Že si budu mít s kým promluvit o problémech, že se budeme navzájem svěřovat, ale ne. Milostpánovi je milejší práce a vše, co se týká jeho. A když už je nějakej problém, vždycky z jeho strany. Já jakožto studentka asi nemám nárok na žádné problémy. Vždyť co by nudný a nezajímavý život ve škole mohl způsobovat že?" začínala jsem už skoro křičet do telefonu.

"Tak se nerozčiluj, dělá ti to vrásky. A navíc, neříkala jsi, že na lásku kašleš? Počkej, já vím, ty bez ní stejnak nevydržíš. Potřebuješ city a romantiku, ale zase vztah jen kvůli tomu, že všichni maj blbý kecy na to, že jsi sama je přeci jen…." ozýval se kamarádčin hlas.

"Nic neříkej, já vím. Jenže znáš mě. Já nátlaku z okolí moc dlouho neodolám a takhle to dopadá. Jako on není zlej, je hodnej, akorát…"

"Akorát blbej jak tágo, necitlivý pitomec, mamánek atd. viď?" skočila mi do řeči.

Na tohle jsem neměla co říct. Radši jsem hovor ukončila. "Já se přeci snažím, aby ten vztah fungoval. Vím, že to co dělám, není správné, ale když on na mě kašle a mě to moc mrzí, tak je jasný, že se musím někde utěšit.," mluvila jsem k už tichému telefonu.

Chjo, už mi asi vážně začalo šplouchat na majáku. Ale snažila jsem se. Nikdo nemůže říct, že ne. Jenže snaha je potřeba od obou. Možná, bych se s ním měla rozejít. Ale on je fakt hodnej nu, jenom trochu blbej. A žádnýho takhle hodnýho už nikdy nenajdu, tím jsem si byla jistá. Ne, nebudu to řešit prostě. Nemá to cenu. Nechám tomu volný průběh a uvidím, co se stane nebo taky nestane. Tímhle stylem bych to ještě dotáhla do Bohnic.

To jsem si slíbila a snažila se to dodržet. Nemá cenu zabývat se něčím, co stejně nezměním. Navíc bych se teď měla soustředit na maturitu.

Heh, maturita. Další extra stresový faktor. Ale opravdu bych se jí měla začít pořádně věnovat nebo jí neudělám. Ale jak to už bývá, čím víc se člověk snaží, tím víc se všechno víc a víc kazí a kazí a nemá to žádný příjemný konec…

Pro Yuriko-san

13. listopadu 2011 v 20:34 diplom
Doufám, že se bude líbit :)


Od Yuriko-san

13. listopadu 2011 v 20:25 diplom
Další krásný diplomek od SB.


Můj život XXI.

12. listopadu 2011 v 1:27
Překvapivě jsem usnula lehce a spala v klidu celou noc. Nic se mi ale nezdálo. Nebo jsem si to jenom nepamatovala.
Když jsem vstala z postele, přivítalo mě hrobové ticho. Rodiče byli už dávno v práci. Aby tak ne. Hodiny v kuchyni ukazovaly 9:18. Hezky jsem si přispala, ale taky jsem to potřebovala. Počkat. 9:18 a kolem devátý má přijít kámoška. Ááá. Zmateně jsem pobíhala po celém bytě a hledala oblečení. Asi za 15 minut jsem uslyšela zvonek.
"Halóóó, to jsem já" ozval se známý hlas.
"Už běžím"
Za chvíli už jsem s kamarádkou seděla v kuchyni, povídaly jsme si a čekaly, než se uvaří voda na kávu.
"Tak povídej, jakej byl víkend?" vyhrkla najednou, až mě to zarazilo. Nevěděla jsem, jestli si o tom vůbec chci povídat. Ale když už jsem to slíbila. "No víkend byl," začala jsem, ale mé vyprávění přerušila konvice. Zalila jsem nám kávu a s horkým nápojem jsem se dala do vyprávění. "No tak v pátek jsem ráno zaspala, takže jsem to skoro ani nestíhala. Milan mě čekal na nádraží, vypadal fakt dobře. Cesta byla fajn, chatka malá, ale ušla. V restauraci měli blbou servírku, který jsem dala za vyučenou a v neděli se mi nechtělo domů. Ende," shrnula jsem několik dní, ovšem jí to nestačilo. "Aha, já myslela, že.." začala se úsměvem na tváři. "Jo, vyspali jsme se spolu. Ale byl tak něžný a dával si záležet, aby se mi to líbilo. Pořád se ptal, jestli se mi to líbí a tak nějak se o mě staral celý víkend. Dokonce mi i vařil a donesl snídani do postele a koukali jsme i na západ slunce a bylo to strašně romantický. Prostě takovejhle víkend jsem si už dlouho neužila a asi i dlouho neužiju. Včera jsme se loučili v slzách, jako fakt to bylo romantický v pravým slova smyslu," Kámoška se na mě usmála: "Jsem ráda, že sis to užila. A máš hezkej řetízek," "No ten je od něj. Jak jsem si vybalovala, našla jsem ho mezi věcma, tak nevím, jestli mi ho tam dal sám nebo se náhodou připletl,"
"No je fakt pěknej, ale když říkáš, že se ti to s ním tolik líbilo, proč jseš tak smutná?"
"Nevím, asi ještě cítím zklamání z Ondry. Jo byla jsem naivní, ale i tak, prostě mě to hrozně vzalo. A navíc si přijdu opravdu jako děv, no víš co. Prostě mám přítele, idkyž se chová jako blbec, ale já ho podvádím, chjo, promiň, nechci ti tu zase řvát," mluvila jsem už se slzama v očích. "To nic, jen se vybreč. Jako Ondra to je fakt idiot. No a ten zbytek. Víš co, ty jsi dost romantická povaha a potřebuješ dávat najevo city no," "To jo no. Asi je to ještě moc brzo si hledat něco a někoho jinýho, než byl On," "Nic proti, ale už je to hodně let zpátky a nemůžeš se seknout v minulosti, nejde to. Podle mě seš prostě ještě zraněná po tom kreténovi Michalovi a po tom úletu tvého přítele a tak prostě jen hledáš náruč ve který se ti dostane i jen na krátký okamžik nějakýho citu," "Máš pravdu no. Cítím se pak fajn. Vím, že i na tu kratičkou dobu, mě má někdo rád a to se mi líbí no. Nebo jsem možná jen nestálá hloupá puberťačka," to jsem už brečela. "Nejsi, jen to prostě nějak nevychází," "Ne, já jsem naivní, to v tom to je, jinak bych tomu kreténovi nenalítla," "Vidíš, pořád o něm mluvíš, jsi zraněná, ať si to přiznáš nebo ne. Jako já nevěru neschvaluju, ale chci abys byla šťastná," "Já vím, ale je to tak těžký,"
"Bude líp a už nesmutni ju?" říkala mi, když jsme se loučily. Jakmile se zavřely dveře, pocítila jsem úlevu. Tak jo. Ať jsem jaká chci, jde o můj pocit spokojenosti…

The Gentle Waves-Falling from Grace

11. listopadu 2011 v 5:59 různé věci
Krásná písnička z filmu Pumpkin :))


Text:

You make me satisfied
You only want to ride
But that's alright by me
We happen to be free
For what tomorrow brings
No peace and broken wings
It may have been so good
But now it's understood
'Twas just a night

If I could tear my heart
And keep it miles apart
From love of beast or man
And never give a damn
If I could learn to lie
And never show my pride
I'd be just like the rest
Be someone I detest

I'm always looking for the sun
I'm always looking for the sun to shine

Love...
Destroys the best of us
Then leaves the rest of us
Thinking perhaps we'll die
Yet still we stay alive
Lost in a hollow frame
With lonely tears remain
Not knowing our life's worth
Dragging around the earth
How false the light

You make me satisfied
You only want to ride
But that's alright by me
We happen to be free
And if we fall from grace
At least we had a taste
Of something more than this
Unresolved black abyss

I'm always looking for the sun
I'm always looking for the sun
I'm always looking for the sun
I'm only looking for the sun to shine

Nemožné

10. listopadu 2011 v 16:41 Téma týdne
Nemožné? Co je nemožné? Kdo vůbec diktuje, co možné je a co ne? Nemožné není nic, nemožné je jen to, čemu my sami nastavujeme hranice splnitelnosti. Ano, v reálu existují jasně dané hranice možného a nemožného. Ale existuje ještě jeden svět, kde slovo nemožné neexistuje. Je to náš vlastní svět, svět fantazie, kde nejsou žádné hranice, kde je možné naprosto vše. Stačí, když si to představíme a můžeme se aspoň na maličkou chvíli dotknout svého snu, který je v realitě nemožný...


Kontroverzní výstava

9. listopadu 2011 v 17:09 z cest
Dnes jsem měla to potěšení navštívit, sice s třídou, takzvanou Kontroverzní výstavu v pražském Rudolfinu. Vystavují se zde fotografie z různých koutů, od různých fotografů a různých kvalit. Jedno mají ale společné, jsou to fotografie, které se nezveřejňovali, kvůli svému obsahu. Velmi častým tématem jsou erotika, násilí a smrt. Najdete zde mimo jiné ale i různé portréty. Mně osobně nejvíce učarovala fotografie Dívka z Trang Bang od Nicka Uta. Úžasná věc, aspoň z mého pohledu, je ta, že na začátku výstavy dostanete svazovač a u každé fotografie je papír s popisem a několika informacemi, který si založíte a na konci výstavy máte hezkou brožurku.



Můj život XX.

9. listopadu 2011 v 1:54 Můj život
"Tak jakej byl víkend?" uvítal mě hned ve dveřích mámin nadšený hlas. "Jo, fajn. Užila jsem si to," zamumlala jsem a vydala se do pokoje. Tašku jsem hodila do kouta a praštila sebou do postele. "Co jsem to zase provedla?" ptala jsem se sama sebe. Na jednu stranu se mi chtělo brečet a na druhou jsem cítila zvláštní pocit spokojenosti. Asi bych měla napsat kamarádce, že jsem dorazila domů. No možná jsem ji ani nechtěla tak napsat, jako najít důvod, abych si pustila počítač a facebook.
"Ahoj, tak jsem doma a asi jsem udělala děsnou kravinu"
"Ahoj, no to jsem ráda, žes napsala a ozvala se. Jste se spolu vyspali že jo?"
"Jo, ale to je. No bylo to. Nevím, jak to popsat prostě"
"To je divný, že nevíš, jak to popsat, když ve svých povídkách popisuješ i takovéhle věci. Ne, tak to byla blbá narážka. Co se stalo?"
"Hmm, dík no. Já sama nevím, co je. Asi ti to řeknu zítra ve škole osobně"
"Zejtra nejdu do školy :P"
"Jakto? Nemocná nebo zatahuješ?"
"Zatahuju, zítra píšem opáčko z ekonomiky za celej třeťák a já se neučila, takže asi tak"
"Do háje, já na to úplně zapomněla. Hmm, tak to bych to mohla taky zatáhnout a mohla by ses u mě zítra stavit na kafe?"
"To by bylo fajn, aspoň odsud na chvíli vypadnu. Už je to tu fakt na hlavu"
"To mě mrzí, tak já to jdu nějak pořešit s máti"
"Ok, pak napiš, budu ve vaně, pa"
"Pa"
Fajn, tak to by bylo dohodnutý. Teď ještě nějak ukecat drahou maminku, aby mě nechala doma. "Mamí,, nemůžeš mě zítra nechat doma?" šla jsem rovnou na věc. "Jako nevím proč," "Protože zítra píšem velkou písemku z eka a já se neučila a nemůžu z ní dostat blbou známku, prosícím," škemrala jsem. "A co já s tím ale," odbyla mě, ale já už cítila v jejím hlase nalomení. "Mamí, prosííím. Kamarádku máma taky nechá její máma doma, prosííím," nepřestávala jsem a pro větší efekt jsem se jí pověsila na krk. "Hmm," "Prosíííím, já se budu pak učit," "No já nevím," snažila se odolávat, ale už byla rozhodnutá. "Prosíííím," "No dobrá, ale vysaješ a utřeš prach jo?" "Ano, děkuju," vlepila jsem jí pusu na tvář a běžela to sdělit kamarádce.
"Tak se zítra kolem 9 stav, zůstávám doma a všechno ti řeknu ;)"
Jo dneska se mi bude spát dobře. V duchu jsem si představovala, jak se učitelka rozčiluje, že na takový opakování k maturitě nepřišlo tolik lidí. "Vy si asi myslíte, že to dělám pro sebe, ale to se, miláčci, teda pletete. No vlastně je to vaše věc, vy neodmaturujete. A přesně takoví, co na písemky do školy nechodili, u maturity propadli. A netýká se to jen ekonomie a účetnictví," přesně takhle bude vypadat její zítřejší monolog. Nemohla jsem se tý představě nesmát. Ikdyž…, ale nic, je to vtipné. Muhehe.
Asi by byl nejvyšší čas si už konečně vybalit tašku. Vytahovala jsem oblečení, třídila je na špinavé a použitelné. Byla to docela otrava. Pak mě ale něco zaujalo. Mezi oblečením se něco zatřpytilo. Byl to řetízek s malým drakem. "Ale to není přeci," vydechla jsem překvapením. Byl to Milanův řetízek. Vzpomněla jsem si, jak jsem si ho v pátek, než jsme se spolu vyspali, prohlížela.
"Odkud máš ten řetízek, je hezký," "Tenhle?" zeptal se a vymotal ho zpod více přívěsků. "Z Vizovic. Z prvního ročníku," "Aha," Neptala jsem se zrovna ve vhodnou chvíli, ale jemu to nevadilo. Dál už jsem ale mlčela a vychutnávala každý okamžik.
A teď mi ten dráček s krvavě rudými kameny ležel ve dlani. "Milane," zašeptala jsem a v slzách se svezla na podlahu. Byl to naprosto úžasný víkend. A bude trvat ještě dlouho, než se z něho vzpamatuju…

Medailonek

8. listopadu 2011 v 18:51 Já+mé proslovy
Pěkný večer,
když si tak občas prohlížím cizí blogy, narážím docela často na jednu věc. Spousta blogerů má zveřejněn svůj takzvaný medailonek s fotkou a pár informacema. Tak mě napadlo, jeslti byste měli taky zájem, o můj medailonek? Děkuji všem za názor ;)


Pro Sayu-chan

7. listopadu 2011 v 20:13 diplom
Diplomek pro mé nové SB, doufám, že se líbí