Prosinec 2011

Vánoční návštěvnost

30. prosince 2011 v 17:06 různé věci
A další krásný návštěvní týden :)

Pondělí: 114
Úterý: 71
Středa: 102
Čtvrtek: 86
Pátek: 112

Medailonek

24. prosince 2011 v 7:04 Já+mé proslovy
( tak to jsem já, doufám, že jste se nelekli )

Narodila jsem se začátkem listopadu, přesněji 10. Mám ráda hudbu, hlavně rock a metal, ale občas si poslechnu i klasiku a jiné. Již čtvrtým rokem se nechávám týrat na střední škole a po maturitě bych se ráda věnovala studiím psaní a literatury. Miluju dobré jídlo, hlavně sushi a čokoládu, dobrou muziku a mého celoživotního miláčka - Tuomase x). Ve volném čase, pokud nějaký mám, se ráda věnuju focení, kreslení, psaní a navrhování. Mou velkou vášní je četba a divadlo. A samozřejmě také anime. Také ráda cestuju jak do zahraničí, tak po naší malé krásné zemičce. Nesnáším školu, falešný lidi a .... než bych všechno vyjmenovala, byl by zítřek :D Jsem duší velký romantik a snílek, ale občas bývám i dost cynická. Miluju zvířátka a vše co je kawai.

Vánoční

23. prosince 2011 v 10:28 diplom
Krásné Vánoce a úspěšný nový rok 2012 :))


A zase já :D

22. prosince 2011 v 7:09 Já+mé proslovy
Vánoce se nezadržitelně blíží a všem přeju, abyste si je užili co nejvíc to jde se svými blízkými. A chtěla bych vám za vaši nemalou přízeň dát menší "dáreček". Již přes měsíc slibuji zveřejnení svého medailonku. A vzhledem ke kladným ohlasům, jsem se nakonec rozhodla, že ho zveřejním 24. jako menší předdáreček. Tak doufám, že vás aspoň trochu potěší :))


Od Tea

21. prosince 2011 v 15:29 diplom

Diplomek od mého nového SB - Tea, arigato :))

Pro Tea

21. prosince 2011 v 15:28 diplom
Diplomek pro Tea, snad se bude líbit :)


Další SB

21. prosince 2011 v 15:27 spřátelené blogy
A další spřátelený blog zaměřený na anime - Tea


Můj život XXX.

21. prosince 2011 v 7:07 Můj život
"To je ale idiot," zhodnotila mou sobotní událost kamarádka.

"Já vím, ale mě to teď tak strašně mrzí,"

"Já vím, že tě to mrzí, ale žádnej normální chlap neudělá tohle,"

"Jsem vážně tak strašně pitomá, jak si myslím?"

"Nejsi, to spíš on. No tak, přeci kvůli němu nebudeš brečet," utěšovala mě, ale moje slzy nezastavila. Z kafe jsem už měla přesolenou polívku.

"Kvůli němu vážně nemá cenu se trápit,"

"Já vím,"

"Víš co, nemůžeš teď sedět doma. Musíš jít ven mezi lidi. Jeden kamarád mě tahá pořád na panáka, tak mu napíšu, že můžem jít dneska a pudeš s náma. Aspoň přijdeš na jiný myšlenky,"

"Mně se ale nikam nechce. Nemám náladu se bavit,"

"Neštvi mě, prostě pudeš a nebudu se s tebou o tom bavit," řekla už mírně zvýšeným tónem.

"Nemám co na sebe, takhle jít nemůžu a nejsem ani namalovaná," snažila jsem se namítat, ale věděla jsem už, že řeknu ano.

"To nevadí, vyberem ti něco mého, nalíčím tě a bude," řekla s úsměvem.

"Tak jo, ale můžu si zakouřit v takový situaci,"

"Jestli pudeš, máš u mě krabičku,"

"Tak jo, platí,"

A za chvíli se kamarádčin pokoj proměnil skoro v salon krásy. Po zemi se povalovaly haldy oblečení, líčidla, doplňky a voňavky. Vyzkoušela jsem snad celý její šatník, než jsem našla něco, co by se mi aspoň trochu zamlouvalo.

Nakonec jsem si nechala svoje džíny a k nim jsem si pučila dlouhé černé tričko s tmavě modrou růží.

"To by šlo," pronesla jsem před zrcadlem.

"Jak šlo? Snad krásný ne?" zeptala se kamarádka se smíchem.

A mohly jsme vyrazit. Bar nebyl daleko, takže ani ne za dvacet minut jsme byly na místě. Byla jsem za to ráda, protože venkovní teploty ukazovaly, že je už zima.

Bar vypadal zajímavě. Nebyl velký, spíše dosti menší. Na konci místnosti stál dřevěný bar s barmankou v našich letech, což mě dost udivilo, a kolem bylo asi deset boxů se stoly. Na rozkoukávání, ale nebylo moc času. Hned se k nám hrnul kamarádčin známý.

"Ahoj, no konečně tě vidím," vítal se s mou kamarádkou.


"Ahoj, já jsem Martin," podával mi ruku. "Je fajn, že jsi přivedla kamarádku, dneska mám se sebou taky jednoho kamaráda.

No výborně, jakoby jeden nestačil. Teď budu mít toho druhýho otrapu na krku já. Svůj názor jsem, ale během chvilky jsem ho přehodnotila.

"Ahoj, já jsem Adrian," představil se. Nebyl to žádný krasavec. Byl vyšší než já, měl krátké černé vlasy a oříškově hnědé oči.

"Já jsem Verča," odvětila jsem, když mi podával ruku.

"Tak dámy, pijete vodku? 4 krát vodku na mě," houkl na bar, zatímco jsme se usazovali do jednoho boxu.

"Na zdraví," ťukli jsme si a začali se bavit.

Za necelou hodinku se kamarádka nenápadně vytratila i s Martinem. Bezva, takže tu jsem sama s chlapem, kterýho znám pár hodin. Fakt pecka.

"Kde bydlíš, jestli se můžu zeptat?" zeptal se najednou.

"Necelých dvacet minut, proč?"

"Půjdu tě doprovodit,"

"To nemusíš, je to docela daleko," řekla jsem rozpačitě, ale ve skrytu duše jsem doufala, že půjde.

"To je v pohodě, nenechám tě jít samotnou. Nedáš si ještě panáka?"

"Jo dám, děkuju,"

Tak jsme seděli, popíjeli a povídali si asi hodinu. Najednou jsem ale ucítila v kapse vibrace.

"Ahoj, promiň, jsem u Martina. Nevadí?"

"Ahoj, ne, jen si to hezky užijte a moc nezlobte ;)"

Bezva, takže nakonec spolu půjdem opravdu domů.

"Tak to vypadá, že spolu nakonec opravdu půjdem domů," řekl mi Adrian.

Hodila jsem na něj nechápavý pohled.

"Martin mi psal, že má ještě něco na práci a.."

"A že nemáš vyrušovat. Já vím, kámoška mi psala,"

"Aha, doufám, že ti nevadí, že tě chci doprovodit. Já jen, že už je docela pozdě,"


"To jo, už je vážně pozdě. A ne, nevadí mi to. Jsem ráda," usmála jsem se a hodila na něj očko.

"Půjdeme teda?" zeptal se mě a pomáhal mi do kabátu.

Václav Havel

19. prosince 2011 v 14:29 Téma týdne
Václav Havel - snad nejznámější osobnost Česka a zároveň nás bývalý prezident. A nyní téma týdne, jako upomínka na tohoto velikána. Není tomu dlouho, co náš svět navždy opustil. Je toho plná televize, internet i rádio. Lidé mu vyjadřují poctu. Ale nejenom ji. V mnoha internetových diskuzích nebo na sociálních sítích se můžeme dočíst, jak jsou někteří šťastní, že už je konečně navždy pryč. A já se ptám proč? Nikdo není dokonalý, každá dělá občas chyby. A rozhodně za to není takto veřejně zostuzován. Nebo možná ano? Podle mě určitě ne. Určitě si zaslouží úctu, kterou mu mnozí projevovali i během života. A proto i teď bych ráda věnovala pietní vzpomínku...


Ty jsi má láska, ty jsi můj sen...

18. prosince 2011 v 12:22 různé věci
A další písnička, na který ujíždím už skoro celej den :D No asi to bude tím, že bych si na ní toužila zatančit. Ale dost už kecání, tady je :))



Znám Tě pouze krátce
možná to byl sen
Měsíc jasně svítil
byl to zvláštní den
Vítr mírně foukal
cítila jsi chlad
Já jsem
Poprvé Tě objal
chvíli jsem Tě hřál

Rtům Tvým stále dáváš
zámek nebo mříž
Všechny plody lásky
klidně zahodíš
Trápím se a nevím
co si myslet mám Náhle
Marně tady stojím
tebe přemlouvám

Ty jsi má láska ty jsi můj sen
Tebe chci líbat snad celý den
Ty jsi má touha tebe chci mít
Nocí se loudat životem jít

Tvým vlasům teď zpívá
vítr píseň svou
Podávám Ti růži
rosou zkrápěnou
Povídáš tak sundej
zámek těžkou mříž
Prosím
Jen mě dlouze líbej
právě Ty to smíš

Ty jsi má láska ty jsi můj sen
Tebe chci líbat snad celý den
Ty jsi má touha tebe chci mít
Nocí se loudat životem jít



Rudými rty líbám
něžnou Tvoji tvář
Do očí se dívám
říkám mám Tě rád
Křičí mokrá tráva
od nás zválená
Jenom Měsíc na nás mává
hvězdy ty šly spát

Ty jsi má láska ty jsi můj sen
Tebe chci líbat snad celý den
Ty jsi má touha tebe chci mít
Nocí se loudat životem jít

Ty jsi má láska ty jsi můj sen
Tebe chci líbat snad celý den
Ty jsi má touha tebe chci mít
Nocí se loudat životem jít

Full moon

16. prosince 2011 v 16:23 obrázky
Před pár dny se mi podařilo vyfotit úplněk. Nevím proč, ale vždycky mě měsíc v této fázi naprosto fascinoval.



Nový SB

15. prosince 2011 v 20:13 spřátelené blogy
Další SB, tentokrát zaměřený na magii, metal a různé věci. Autorka o těchto tématech pojednává zajímavě a jsem ráda, že jsou lidé i na blog.cz, kteří se věnují "temnějším" věcem.


Můj život XXIX.

14. prosince 2011 v 16:59 Můj život
A bylo to tu. V půl dvanáctý jsem nasedla na autobus a plna očekávání jsem se rozjela za Ondrou. Pozorovala jsem oknem ubíhající krajinu, představovala si, co všechno bude a nebude, když mě vyrušila sms. Ondra. "Promiň, ale budu mít zpoždění asi 20 minut" No to snad ne. Nejenže, ten pitomec zruší schůzku, ale tentokrát si i přijde pozdě. Tak už toho mám dost.

Stejně jsem už v autobuse a vystupovat se mi vážně nechtělo. Tak jo. Počkám na něj. "Fajn, čekám" Fakt miluju, když mi člověk dělá tohle. Grr.

Po více jak 20 minutách se pán uráčil dorazit. "Jsem rád, že tě zase vidím," chtěl mi dát pusu, ale já jsem se odtáhla. Rozhodně mu to nemíním nijak usnadňovat. Tak mi dal aspoň pusu na tvář.

Neřekla jsem ani slovo. "Jsi na mě naštvaná?" zeptal se docela pobaveně, což mě naštvalo ještě víc. " Snad na to mám nárok ne?!" štěkla jsem a rázným krokem se vydala na autobus. Ondra mě doběhnul a vydali jsme se na autobus k němu.

V buse jsem si radši dala na sedadlo vedle kabelku, aby si nemohl sednout.

"To se toho dneska zase dozvím,"

"No nedělej, že tě to zajímá," po téhle větě se už ani radši na nic neptal.

"Smrdí to tu," zkonstatovala jsem suše. Ani jsem se nemusela ohlídnout dozadu, abych věděla, jak se tváří. Chvíli jsem do něj ještě rýpala a pak jsme šli na pravý důvod mé návštěvy. Na focení.

A nebylo to vůbec jednoduché. "Stoupni si sem," ukazoval na místo pod oknem. "Ne, to je moc namáhavý a navíc takovýhle fotky nechci," "A co třeba, kdyby sis sedla na zem, abych zabral víc ty šaty?" "Ne, nechce se mi," "No tak, prosííím," koukal na mě psíma očima, ale já jsem byla naprosto neoblomná. "Ne, týráš mě tady přes hodinu a už toho mám dost,"

Nic na to neříkal. Jen pochodoval po místnosti, načež jsem se mu začala strašně smát. Mlčky odešel do kuchyně, ale za chvíli se vrátil i s černým čajem. "Děkuju," "Není zač,"

Ta chvilka mi přišla docela komická. Oba sedíme na posteli, on kouká na mě, já piju čaj a pozoruju okolí. "Čemu se zase směješ?" zeptal se. "Ničemu, krom tebe," odvětila jsem s úsměvem. Radši to ani nekomentoval.


Když jsem dopila čaj, lehla jsem si vedle něj. "Co teď? Nudíš mě," "Cokoliv budeš chtít," řekl s úsměvem. No to neměl říkat. Vytáhla jsem z už prázdného hrnku lžičku a začala ho s ní píchat. "Baví tě to hodně?" "Jo baví," a pokračovala jsem dál. To mu už ale došla trpělivost a chtěl mi lžičku vzít. "Nedám," Nakonec jsme se o ní přetahovali a prali se jako malí haranti. "Neper se se mnou. Chovej se jako dospělej," "Ty se chovej jako dospělá," "Proč? Já nemusím," vyplázla jsem na něj jazyk. Tak jsme se prali jako malí o jednu lžičku.

Nakonec jsem to vzdala, protože byl silnější. Jen tak jsem mu to ale nedarovala. Když jsem neměla už lžičku, tak jsem do něj píchala aspoň prstem. "Ale no tak, chovej se dospěle," řekl mi káravým hlasem. "Hmmm, ne," Nic mi na to neřekl. Jenom mi chytnul ruce a držel je za hlavou. "Dobrá, už budu hodná," řekla jsem a koukala na něj psíma očima. Ale nepustil mě. Místo toho mě začal líbat. Za chvíli jsem mu polibky oplácela a zbavovala ho trička.

Cítila jsem, jak mi rychle tluče srdce a ten pocit byl naprosto úžasný. A já chtěla víc než jen polibky. Jakoby to vycítil, svlékl ze mě mikinu a něžně mě kousal do krku. Už jsem se natahovala po zipu u jeho kalhot, když mi zašeptal do ucha: "Ne, musím jít," Neposlouchala jsem ho a pokračovala dál. A ne jen já. Taky pokračoval dál.

Za chvíli se ale zvedl z postele a začal se oblékat. Posadila jsem se a nevěřícně koukala. "Já už vážně musím jít, už teď jdu pozdě," pomohl mi zvednout se z postele. "Vynahradím ti to někdy jindy, slibuju," a políbil mě. "To určitě," odsekla jsem.

Rychle jsem popadla svoje věci, oblíkla se a skoro vyběhla ven. "Nepočkáš 10 minut? Vyprovodím tě," "Ne, já se vyprovodím sama!" "To nedostanu ani pusu?" zeptal se, když jsem byla skoro u výtahu. Zastavila jsem se, otočila se a s ironickým úsměvem na tváři jsem řekla: "Nerada bych tě zdržovala," Otočila jsem se a vběhla do výtahu. Ještě jsem slyšela bouchnout dveře. Fajn, je mi to naprosto jedno.

Jako co si myslí? Dráždit mě a potom se elegantně zvednout a nechat mě být? Já jsem opravdu blbá. Kolikrát mi bude muset ještě ublížit, abych pochopila, že jsem mu ukradená?

I když bylo zataženo, nasadila jsem si své velké sluneční brýle, abych skryla slzy.

Když jsem jela tramvají domů, vytáhla jsem mobil a napsala kamarádce.

"Ahoj, může se zítra stavit? Asi jsem udělala pěknou blbost"

Odpověď přišla během chviličky a byla přesně taková, jakou jsem čekávala. Stručná a milá.

"Ahoj, určitě. Co se děje? Nebo víš co, řekneš mi to zítra ju?"

V podobných chvílích jsem opravdu ráda, že mám podobnou kamarádku, která při mně vždycky stojí…

Můj život XXVIII.

12. prosince 2011 v 14:42 Můj život
Jenže ne dlouho potom mi takovýhle nudný usedavý styl života začal vadit. Neříkám, že když byla škola v pohodě a všechno ostatní taky, že to bylo špatně. Nebylo. Jenom mi přišlo, že zbytečně marním život.

Pořád jsem se ptala, jak vlastně žiju? Kde je ten opravdový život s problémy, vzrušením, akcemi a následnými radostmi? Existuje ještě vůbec?


A přesně v té chvíli jsem dostala ten nešťastný nápad.

Maturitní ples se blížil. A naše třída měla vymyšlenou prezentaci, kdy poběží za každým maturantem na velkém plátně jeho fotka z dětství a jedna fotka z nynějška. Fotografii z dětských časů jsem vybrala poměrně snadno. Stála jsem na ní před školkou, byl to můj první den, a na sobě jsem měla červený kabát. Jo, přesně tahle je dokonalá. Jenže co s tou z téhle doby? Procházela jsem všechny svoje fotky, facebook nevyjímaje. Jenže žádná mi nepřišla dost dobrá. A už to mám.

Vzala jsem mobil a vyťukala zdánlivě nevinou smsku. "Ahoj, nemáš čas tuhle sobotu? Potřebuji nafotit nějaký fotky" Naprosto nevinná sms. Jo, chybělo mi to něžné milování. Ale ani jsem si nemyslela, že odepíše. Ale odepsal.

"Ahojky, na tebe mám čas kdykoliv :*"

Takováhle odpověď mi vyrazila dech. Fajn, co teď? Mám nebo ne? Hmm, asi bych neměla. Takže jo, jdu do toho. Ty fotky potřebuji a navíc nikdo v mé blízkosti nemá s focením tolik zkušeností a tak dobrej foťák. Nu co, to že chci fotku, neznamená, že se spolu musíme vyspat nebo něco podobného.

"Fajn, takže v sobotu ve 12 jako vždy" - stručné, jasné a bez emocí

"Dobře, moc se na tebe teším J"

Fůůůj. Konečně to mám za sebou. Asi dělám chybu. Ne asi ale určitě, ale člověk nikdy neví. A zbývají mi ještě dva dny na rozmyšlenou, takže to ještě pořád můžu odvolat. Stejně ale vím, že to neodvolám.

Pátek

Muhehe, už jen jeden den. Mohla jsem zkoušet přesvědčovat se, že se netěším, ale těšila jsem se a moc. Už jsem si představovala, jak mě zahrnuje polibky, jak na mě bude neuvěřitelně něžný a…

"Slečno, soustřeďte se na vyučování a ne na to, co létá vzduchem. Já vím, že je pátek a poslední hodina, ale za chvíli zvoní," vyrušil mě z představ přísný hlas učitelky. Měla pravdu. Za 15 minut skončí tenhle týden a konečně je víkend a mé vytoužené focení. Jen ještě přečkat dnešek a půlku zítřka.

Kamarádce jsem o víkendu nic neřekla. Nechtěla jsem, aby věděla, že jsem svůj slib porušila. Možná jí o tom řeknu později.

Teď jsem už ale byla myslí u zítřejší schůzky…

Krutá slova

8. prosince 2011 v 16:13 Já+mé proslovy
Za posledních pár dní, teda vlastně od nedělního rána, si říkám, jak může pár zdánlivě hloupých slov vyslovených v afektu ublížit. Nikdy jsem nemohla pochopit, proč když někdo řekne něco pod návalem emocí, může to ten druhý brát tak vážně. A upřímně, nevím to ani teď. Dobře, jsem schopná uznat, přiznat, vzít na vědomí?, že jsem byla docela zlá a cynická, ale když už jsem schopná od srdce napsat omluvu, přijde mi nefér, že dotyčný dělá mrtvého brouka. Ach jo. Můžu říct, že po sáhodlouhé době se ozývá mé svědomí s voláním o odpuštění. Snažím se, tak proč nemůže ani napsat, nech mě už být? Proč? Ale na druhou stranu mám taky svou hrdost a jdu dál čekat na odpověď...


Můj život XXVII.

6. prosince 2011 v 11:56
Předsevzetí, že kašlu na mužská stvoření a že se budu věnovat pouze škole a mému momentálnímu životu, se mi dařilo dodržovat. Nejdříve jsem začala u školy. Známky se mi docela zhoršilo a listopad se blížil ke konci.

"Vidím mírné zlepšení," pronesla ekonomikářka nad mojí písemkou. Tentokrát to nebylo klasicky za čtyřku, ale už za trojku. A možná tenhle okamžik byl pro mě novým hnacím motorem.

V angličtině jsem si taky polepšila a učitelka se na mne znovu usmívala. Dokonce to zašlo tak daleko, že jsem si začala vypracovávat maturitní otázky několik dní dopředu.

A ve vztahu jsem taky docela dost zapracovala. Zatnula jsem zuby, vždy, když můj přítel pronesl další "skvělou" poznámku, když se choval jako naprostý idiot a když na mě kašlal. Ani to nebylo tak těžké, což mne samotnou překvapovalo. Ale začalo to fungovat. Doopravdy fungovat.

Najednou jsme spolu chodili na večeře, procházeli se a hlavně jsme spolu komunikovali. A občas jsem si už dovedla říct, že se s ním cítím docela fajn. Možná to fakt chtělo jenom trochu spolu mluvit.

A v těchto chvílích jsem si uvědomila, že vlastně jsem sama, ale že se necítím špatně. Nepotřebuju žádnýho Ondru a jemu podobné. Ne, vystačím si bez nich. Vždyť život není zase tak špatný, jak jsem si kdysi myslela.

Vypadalo to skoro jako pohádka. Přítel v pohodě, škola celkem vzato v pohodě, rodiče neprudili, víkendy s kamarádkou. Ale v hloubi duše jsem si musela chtě nechtě přiznat jednu věc.
Ano, všechno je fajn. Když se trochu učím, škola neotravuje, docela jsme zamakali na našem vztahu, ale tak nějak je vše pořád stereotypní. Žádné překvapení, žádné vzrušení.

Na můj vkus se život najednou stal až moc pohodlným. A začalo se mi stýskat po krásných chvílích minulosti.
Především jsem ale vzpomínala na ten jeden krásný zářijový víkend na Macháči. A na Milana. Od té doby jsme si ani nezavolali, ani nenapsali. Dost mě to mrzelo, ale neměla jsem odvahu ozvat se jako první. Stejně na mě už určitě zapomněl. Ve svým životě má ženskejch až nad hlavu.

Pořád jsem ale nosila jeho dráčka. Vždycky když jsem se chtěla vrátit k tomu víkendu, stačilo ho chvíli podržet v ruce a nechat se unášet na vlnách fantazie.

A přesně takhle jsem trávila poslední dobou skoro každou volnou chvilku. Několikrát jsem mu už chtěla napsat, nebo ho jenom prozvonit a počkat. Ale měla jsem strach. Strach, že neodpoví, nezavolá zpátky.

Že bych se nakonec do něj zamilovala? Ne, v žádném případě.

Ale věděla jsem moc dobře, že v mém srdci bude mít už navždy místo…

Můj život XXVI.

2. prosince 2011 v 14:22 Můj život
Uviděla jsem Ondru. Naprosto v pohodě stál na jezdících schodech nahoru. Skoro se mi zastavilo srdce. Co jsem vlastně v tu chvíli cítila? Vztek, bolest nebo snad touhu jít za ním? No nedalo by se to popsat. V ten moment se zastavil i svět kolem mě.

"Hej, co je? Co vidíš?" ptala se kamarádka a otáčela se ve snaze zjistit, co upoutalo mojí pozornost.

Její hlas jsem ale slyšela spíš z velké dálky. A zrovna, když jsem se chtěla otočit, se taky otočil a podíval se na mě. Chvíli nevěřícně a potom se usmál. Ten jeho úsměv jsem měla tolik ráda. Chtěla jsem se usmát, ale nešlo. Jenom jsem prudce otočila hlavu a rázně sešla po schodech.

"Hej ale! Co se děje? Musíš tak letět? Nechceš mi něco říct?" ozýval se za mnou hlas kamarádky, když se prodírala mezi lidmi spěchajíc za mnou.

"Teď už nic, všechno je v pořádku. V absolutním pořádku," pronesla jsem chladně.

"Chci jít odsud pryč. Nemůžeme si sednout do naší oblíbený kavárničky?"

"Dobře, ale potom mi řekneš, co se děje, že tak najednou zdrháš,"

"Platí," souhlasila jsem. Souhlasila bych se vším, jen kdybych mohla z tohohle místa vypadnout.

Za chvíli jsme už seděly u velkého stolu se čtyřmi židlemi. Na dvou jsme seděly a na zbylé dvě jsme rozložily nákupy. Stůl nám byl místy také malý. Pomalu jsme upíjely horké oříškové latté a pak přišlo nevyhnutelné. Kamarádka už otvírala pusu, když jsem ji pohybem ruky zastavila.

"Neptej se. Já ti to řeknu sama. Ten, za kým jsem se otáčela, byl Ondra v celé své kráse. Pitomec jeden pitomá,"

"Cože? Co dělal tady?"

"Nevím, nejsem vědma. Asi šel nakoupit, aby měl čím pohostit jednu ze svých x milenek!" odsekla jsem a měla na krajíčku.

"Promiň, já to tak nemyslela. Jen, že je to docela paradox. Kvůli němu jsme šly nakupovat jsem a on je zrovinka tady. No tak, přece kvůli němu, takovýmu idiotovi nebudeš brečet," řekla starostlivě a podávala mi kapesníček.

Vzala jsem si ho a pořádně se vysmrkala. Díky slzám jsem měla pod očima černé kruhy a celkově vypadala jako zombie. A v tu chvíli mi došlo, že se vlastně celý život trápím kvůli mužům, nedosažené lásce a cítím se nešťastně. Ne, tohle se musím změnit. Nemůžu celý zbytek života probrečet.

"Teď jsem se rozhodla,"

"Rozhodla? Pro co?"

"Rozhodla jsem se, že na něco takovýho kašlu. Nepotřebuje vášnivý cit ani romantiku. Stačí mi naprosto běžný vlahý vztah," pronesla jsem s odhodláním to všechno dodržet.

"Mám přítele, kterej je sice trubka a to dosti velká, ale co. Když na tom vztahu zapracujeme a oba, tak by to mohlo fungovat ke spokojenosti obou ne?"

"No když myslíš, tak do toho jdi. Ale jsem zvědavá, jak dlouho ti to vydrží," dodala se smíchem.

"No to si piš, že vydrží a dost dlouho. A třeba to nebude až zas tak špatný,"

"Taky si myslím. No a teď přípitek na nový začátek,"

A obě jsme si připily naším oříškovým latté a doufaly v lepší zítřky.