Leden 2012

Králova přízeň

30. ledna 2012 v 20:09 filmy
Plný lesku a přepychu, ale také velkých intrik - to je dvůr krále Anglie. A přesně tam se setkáváme s příběhem dvou sester, Ann a Mary. Jak těžké je krále zaujmout a jak těžké je si jeho přízeň udržet? A stojí král za to, aby kvůli němu téměř rozvrátily rodinu? To vše se dozvíme obklopeni úžasnými historickými kostýmy a atmosférou tehdejší doby. Spleť intrik, milostných vztahů a tužeb uchátí každého.


Sad kitten

27. ledna 2012 v 16:49 obrázky
Objevila jsem pár krásných obrázů kočičky a ráda bych se o ně s Vámi podělila...




Samurajova zahrada

22. ledna 2012 v 17:12 Knížky
Příběh nás zavádí do roku 1937. Mladý student Stephen trpí tuberkulózou a odjíždí proto z přeplněného Hong-Kongu do klidnějšího městečka Tamuri v Japonsku. Krásný popis japonského prostředí tehdejší doby, protiklady klidného života a nejistého zítřku v Číně a v neposlední řadě duševní krásy a fyzické "ošklivosti" - to vše vás čeká v knize od spisvatelky Gail Tsukiyamové. A velkým příběhem nejednoho života vás bude provázet kouzelná zahrada mnoha tváří...



Další ikonka

20. ledna 2012 v 8:56 ikonky
Tak jsem si zase jednou hrála s photo filtrem a vznikla z toho docela ucházející ( tedy aspoň dle mého soudu :D) ikonka:




Nevinnost

19. ledna 2012 v 17:49 Téma týdne
Without innocence the cross is only iron (Tuomas Holopainen)

Nevinnost. Ten sladký až opojný, ničím neposkvrněný stav, který je tak vzácný a u dospělých téměř neexistující. Jak sladké jsou malé nevinné děti. Na jak dlouho? Pouze na malou cvhíli. Ale možná to je ten důvod, proč si své dětství užíváme. Brzo, ale nastane zlom. Velký zlom, kdy o svou nevinnost přicházíme - stáváme se dospělými a zároveň vinnými? Možná ano, možná ne. Bez nevinnosti by nebylo mnoho krásných věcí. I přes to máme všichni aspoň malilinký kousíček své dětské nevinnosti. Vždyť bez ní bychom byli pouze prázdné nádoby....

Můj život XXXIII.

16. ledna 2012 v 1:52 Můj život
A už to bylo tady. Ráno jsem se vzbudila, podívala se do kalendáře a zjistila, že už je 24. prosince, tedy Vánoce. Chjo. Musím přežít dnešek a pak už bude zase všechno fajn.
"Ááá šípková růženka se nám vzbudila. To je dost, potřebuju pomoct," uvítala mě v kuchyni mamka.
"Taky ti přeju dobré vánoční rán," řekla jsem ironicky a posadila se ke stolu.
"Kde je táta?" zeptala jsem se, když mi došlo, že je doma nějaký podezřelý klid.
"Kde asi? V práci je,"
"Aha,"
Bezva, takže jsem až do večera s mámou sama. Béé, takovýhle trest jsem si nezasloužila. Naschvál jsem pomalu přežvykovala vánočku s máslem a marmeládou, abych co nejvíc zkrátila čas, kdy budu muset pomáhat.
Dopíjela jsem kafe a pozorovala, jak máti pobíhá po kuchyni, ochutnává a připravuje. Ne, tohohle se vážně nechci účastnit. Jenže kam uteču? Kamarádku dneska nechci otravovat a nikdo jiný asi taky nebude mít čas.
"Kéž by se stal zázrak aspoň na ty Vánoce a já nemusela být celý den doma," prosila jsem snad vyšší moc, ale nedoufala jsem, že bych měla takové štěstí. Ale osud to už měl naplánováno jinak.
Akorát když jsem se oblékala do vytahaného trička a rozervaných džínů, což byl můj domácí úbor, mi zazvonil mobil ohlašující příchozí sms. Kdo to může být? Dneska a ještě v 10 hodin dopoledne. Otráveně jsem odemykala klávesnici mobilu. Když jsem ale uviděla jméno toho, kdo mi píše, roztřásla se mi ruka tak, že jsem mobil upustila na zem.
Nezvedla jsem ho. Jenom jsem nad ním stála a koukala na něj. To není možné. Koukala jsem na něj asi pět minut, než jsem našla odvahu ho znovu zvednout. Byl to Milan.
"Ahoj, přeju Ti krásné Vánoce. Jsem v Praze a tak mě napadlo, jestli bys nezašla někam třeba na kávu?"
Tohle by mě nenapadlo ani v těch nejbláznivějších snech. Milan, dneska a ještě k tomu všemu v Praze. Dosti uhozená náhoda. Ráda bych ho viděla a aspoň nebudu muset strávit celý den doma.
Ale měla jsem strach. Od toho zářijového týdne, vlastně víkendu, jsme se neviděli a ani si nenapsali. Tak proč tak najednou?
"Ahoj, tak přeju krásné Vánoce. Jo, ráda někam zajdu"
Tak jsem zvědavá, jestli vůbec odepíše. Odepsal.
"To jsem moc rád. Tak co bys řekla třeba v jednu na nádraží?"
"Žádnej problém. Budu se těšit"
"Já taky. Tak v jednu, zatím pa"
Fajn. V jednu. Počkat, vždyť za chvíli je jedenáct. To znamená, že mám necelý dvě hodiny na přípravu a musím to zvládnout sama. Okamžitě jsem ze sebe shodila svůj domácí úbor a přehrabovala jsem se v šatníku.
"Moc obyčejný, moc nudný, moc sexy, moc usedlý," komentovala jsem oblečení procházející mýma rukama.
Nakonec jsem si vzala černé džíny, tričko, dlouhý přiléhavý svetr a bundičku do pasu. Mé ledviny mi asi nepoděkují, ale bude to stát za to. Aspoň doufám.
"Mamííí, já jdu ven, vrátím se do šesti, než přijde táta z práce ju?" zakřičela jsem na máti z chodby, když jsem si nazouvala boty.
"Jak ven? Jak do šesti. A co vaření? To to mám zase dělat všechno sama?" ptala se nevrle. "Nikam nejdeš!"
"Dobře, neboj, vrátím se včas. Tak pa," vlepila jsem jí pusu na tvář a utekla jsem.
Tak to jsem zvládla dobře. Ona by mě nikam nepustila, takže útěk byl to nejlepší řešení. A vyšlo to akorát. Můj "MHD" odvoz již čekal na zastávce.
12:50. Stihla jsem to i s rezervou. Zvolnila jsem krok, abych na nádraží nedošla celá udýchaná.
"Cože?" zeptala jsem se sama sebe, když jsem se podívala na nádraží.
Milan už tam stál a čekal na mě. Domlouvali jsme se přece na jednu hodinu ne? Doufám, že na mě nečeká moc dlouho. V té chvíli mi před očima proběhl celý víkend. Pod bundou jsem nahmatala dráčka. Nosím ho skoro pořád.
"Ahoj, sluší ti to," přivítal mě s úsměvem na tváři.
"Děkuju, taky vypadáš dobře,"
Chvíli jsme nervózně přešlapovali na místě. Ani jeden z nás nevěděl, jak se zachovat. Nakonec jsme si ale padli do náruče a políbili se. Páni, tolik mi tohle chybělo.
Potom, co jsme si odbyli uvítací ceremoniál, jsme se mohli vydat na procházku. Drželi jsme se za ruce, takže nás všichni považovali za pár, což se mi líbilo.

V jedný kavárničce jsme si dali perníkové latté. Ukazovala jsem mu Prahu, všechny zajímavé památky a tak mi ani nepřišlo, že se už stmívá. Stáli jsme akorát na Karlově mostě a vychutnávali si panoráma Hradu, když začalo sněžit. Nebyla to vánice, jenom sníh poletoval a bylo to neuvěřitelně romantické. Milan mě držel kolem pasu a já se mu opírala o hruď. Najednou si mě ale otočil a políbil mě. Chvíli jsme zůstala zaraženě stát, ale během pár chvil jsem se mu poddala.
Ten krásný moment ale přerušil budík na mobilu. Oznamoval mi, že je pět hodin a nejvyšší čas, aby se popelka vrátila domů.
"Už je docela pozdě, měla bys jít," zašeptal mi do ucha a políbil mě.
"Já vím, ale nechce se mi,"
"Já vím, mně se taky nechce na rodinnou sešlost, ale je to jenom jednou za rok. Půjdu tě doprovodit," s těmito slovy mě vzal za ruku a šli jsme k zastávce.
A bylo to tu znova. Zase jsem seděla v sedačce a oknem koukala, jak mi mává a zase mi to trhalo srdce. Autobus se naštěstí rychle rozjel, tak jsem se nemusela dlouho dívat, jak tam stojí venku a přemáhat a se, abych se za ním nerozběhla. Nesnášela jsem tenhle pocit.
Doma mě přivítala máma už s dobrou náladou. Všechno bylo připraveno na štědrovečerní večeři, na stromek jsem se radši ani nekoukala a jenom jsme čekaly na otce. Nechala jsem máti v kuchyni a odebrala se do koupelny. Napustila jsem si vanu plnou horké vody a modlila se, abych tyhle Vánoce přežila ve zdraví s co nejmenšími újmami…

Zřícenina Hřídelík

12. ledna 2012 v 1:50 z cest
Hřídelík je zřícenina skalního hradu na jižním okraje obce Blíževedly v okrese Česká Lípa. Hrad stával na pískovcovém skalním bloku. Jeho zbytky jsou chráněny jako kulturní památka České republiky.
První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1334. Počátky osídlení před rokem 1319 jsou doloženy archeologickým výzkumem v roce 1979.
Když církev získala roku 1375 nedaleký Helfenburk u Úštěka, ztratil tento na důležitosti a byl používán (záznam je z roku 1395) jako karcer (vězení) pro provinilé kněze odsouzené církevním soudem pražské arcidiecéze. Během husitských válek byl poškozen a opuštěn.
Počátkem 19. století zde litoměřický biskup Augustin Hille nechal postavit letohrádek z cihel, využívaný jako hostinec, i ten byl brzy ponechán svému osudu. Hřídelík byl také nazýván Starý dům.




Zdroj textu: wikipedie

Pomsta

10. ledna 2012 v 18:08 Téma týdne
Pomsta je sladká. A čím déle zraje, tím je sladší. Dlouho jsem ve mstu nevěřila. Říkala jsem si, co na tom tolik lidí vidí? Vždyť, když se někomu posmtím, jsem potom stejná jako dotyčný, který mi ublížil. Nemůžu se přeci radovat z cizího neštěstí. Ne, nemohla jsem, ale jednou jsem i já změnila názor. Když jeden nejmenovaný zůstal úplně sám, já skákala radostí do vzduchu. Konečně jsem to nebyla já, kdo trpěl, ale on. A ani to nebylo mou vinou. Ale v tu chvíli jsem se cítila neuvěčitelně šťastně a měla jsem ten úžasný pocit zadostiučinění. Ano, je špatné, chtít se někmu mstít, ale ten pocit, když je zloba oprávněná a vplní se, ten stojí za to...


Maturák

8. ledna 2012 v 19:08 Já+mé proslovy
Tak a mám to za sebou. Můj první a doufám, že taky poslední, mauritní ples. Nakonec to nedopadlo úplně nejhůř. Až na menší "neshody" s rodiči a přáteli a nemalé nehody, jsem si ho užila. A jako každá správná popelka jsem před půlnocí, a taky před odšerpováním, utekla ve žlutém motorovém kočáře domů. Ale jedna věc mě opravdu naštvala. Celý večer si dávám pozor, abych si šaty neumazala, aby mi je někdo nespálil a nakonec, když jsme jeli domů a cpala jsem se zrmzlinou, mi čokoláda ozdobila nejen šaty, ale i šerpu :D A dneska ráno jsme zamteně pobíhali po bytě a hledali kytku, kterou jsme dostávali při šerpování. Nenašli jsme ji, ona se vlastně připomněla sama, když jsme jeli autíčkem na výlet a otevřeli kufr :D
Takže suma sumárum jsem si maturák užila :)
A níže i slíbená fotka :D






Katastrofa jménem maturák

7. ledna 2012 v 15:48 Já+mé proslovy
Maturitní ples - pro někoho nezapomenutelná událost a pro někoho noční můra. U mě platí druhá možnost. Ani nevím, kdy jsem začala tuhle akci nensášet, no vlastně mi naskakovaly pupínky už v září, kdy se o něm začalo mluvit. A teď je to tady. Noční běs v plné kráse. Přesně v osm hodin začne jeden z nejhorších večerů, kdy musím nafintěná a s americkým úsměvem nastoupit na podium a nechat na sebe navléct kus polyesterové látky. Už se vážně nemůžu dočkat, pfůůů.
Tak mi držte palce, ať to dneska přežiju s co nejmenší úhonou ( když budete chtít, zveřejním i svou maturitní fotku)
Hezký večer všem


Můj život XXXII.

5. ledna 2012 v 16:39 Můj život
A je to tady. Za necelý týden budou ty nejhnusnější svátky v roce. Vánoce. Aspoň, že už nemusím do školy, ale můžu si užívat domácí lenošení. Předtím, mě ale čeká ještě jedna povinnost - dárky. A proč si nezpříjemnit jejich shánění tím, že půjdu i s kamarádkou.


Tak jsme se obě vyzbrojené kreditkou a trpělivostí vydaly bojovat do nákupního centra, abychom dostaly nějaké dárečky. A opravdu nepřeháním, když říkám, že to byl boj skoro na život a smrt. Všude se tlačily davy nervózních lidí. Všichni předbíhali ve frontě a v jednom obchodě jsme byly dokonce svědky, jak se dvě ženský tahaly o jeden svetr.


"No myslím, že když na chvíli zakotvíme v naší oblíbené kavárničce, nic se nestane a nepřijdeme o nervy mezi těmahle bláznama," řekla jsem kamarádce potichu, když jsme stály ve frontě u pokladny.


"Určitě a když tam zůstaneme delší chvíli, nic špatnýho se nestane. Vlastně, proč bychom tím dnešek nezakončily? Pochybuju, že se v týhle tlačenici ještě někam dostaneme. A zbytek dárků můžeme dokoupit ve stáncích před obchoďákem. Sice budou mít zboží dost předražený, ale aspoň tam nebude tolik lidí," odvětila.


Souhlasně jsem přikývla. Vzduch začínal být už nesnesitelný, naštěstí jsme se za pár minut z obchodu dostaly a přímou čarou jsme to vzaly směr kavárna. Konečně. Perníkové latté a čokoládový muffin. Přesně to, co jsem potřebovala. Má dieta sice vzala za své, ale za dnešní výkon si to zasloužím.


"Konečně zasloužená odměna," pronesla nad kávou kamarádka.


"Zrovna jsem myslela na to samý,"


"Tak to je dobrá náhoda, asi si už čteme myšlenky. Ale můžu se tě na něco zeptat?"


"Začínáš mě děsit, ale ptej se," odpověděla jsem jí s náznakem strachu v hlase.


"Ozval se ti už Ondra?"


Tak tuhle otázku jsem upřímně nečekala a vyrazila mi dech. Položila jsem lžičku na podšálek a povzdechla si. Ondra, jak mi chybí ta jeho přítomnost.


"Ne, neozval. Ale zase si říkám, že když jsem mu dvakrát psala a ještě jsem se omluvila a on ani není schopnej mi napsat, nech mě být, tak si myslím, že je to fakt smutný. Jako chlap v jeho věku a chová se takhle? Díky nechci. Dalšího pitomce mít na krku nepotřebuju,"


"Promiň. To je opravdu idiot. A ještě v jeho věku. Jako beru, že se urazil, ale když mu popřeješ a ani neřekne blbý děkuju a ještě se mu omluvíš a nic? Tak to je potom vážně vůl," zkonstatovala to velmi dobře.


"Já vím, ale už se o tom nebavme, nějak na to nemám náladu,"


"Dobře, ale kdyby něco, pořád jsem tu pro tebe ano?"


"Já vím a děkuji za podporu," usmála jsem se na ní, ale stálo mě to velké přemáhání.


Pravdou bylo, že mi Ondřej dost chyběl a štval mě zároveň. Ozval se jenom občas a ještě i to bylo dost zřídkakdy. Cestoval po světě, ale nikdy jsem od něj neviděla žádný dárek. Kamarádka má pravdu. Takovejhle milenec je opravdu na prd. To radši nechám všechno tak jak je a bude to nejlepší.


Nakonec jsme byly tak unavené, že jsme vzdaly i stánky a jely rovnou domů. Moc jsme toho už nenapovídaly. Obě jsme tušily, že téma načnuté v kavárně nebylo zrovna to nejlepší. Ale někdy tiché souznění bývá lepší než konverzace o ničem. A v našem případě to vždycky platilo dvojnásob.

Imaginaerum - recenze

3. ledna 2012 v 1:51 různé věci
K Vánocům jsem dostala jeden krásný dárek - nové CD Nightwish. A tak jsem na něj napsala recenzi a moc ráda, bych na ni znala Váš názor :-)

Imaginaerum - recenze
Tajemný a podmanivý, takový je svět fantazie - svět Imaginaera a svět Tuomase Holopainena.

Už jen samotný obal musí fanouška nadchnout. Na tmavém pozadí vystupující brána s názvem alba nás uvede po horské dráze do scenérie hudby a fantazie osvícené bílým světlem měsíce.

Taikatalvi - první skladba nazvaná "Kouzlo zimy" zavede posluchače do krásného ledového království. Finština dodává celé skladbě na výjimečnosti a uvádí do příběhu celého alba.

Storytime - nejrozdováděnější skladba umělců. Peter Pan a jeho země volá. Pojďte se bavit a smát. To kouzlo je v nevinnosti.

Ghost river - z názvu má posluchač dojem, že půjde o něco temného a pomalejšího. Opak je ale pravdou. Mistr Tuomas zde ukazuje sílu duchů a nespoutaně silné vokály Marca Hietaly doplněné sborem. Neopomenutelný je i hlas zpěvačky - Anette Olzon.

Slow, Love, Slow - pomalejší song s místy kabaretovým vokálem. Text samotný vyjadřuje city člověka, že se musí dostat pod kůži.

I want my tears back - Kde je Alenka klepající na dveře? Tato skladba dá každému odpověď. Chytlavý refrén a podmanivý text, to jsou divy, které mnohé dovedou k slzám.

Scaretale - v prvních chvílích děsivá skladba s rychlým spádem. Strašidla, hlasy čarodějnic a šílený principál. Jedním slovem cirkus ukazující svůj svět.

Arabesque - osobně moc na instrumentální skladby nejsem, ale v tomto případě musím udělat vyjímku. Velké pozitivum je, že Arabesque trvá necelé tři minuty, které jsou ale nabité neklidnými tóny.

Turn loose the mermaids - poklidnější song, který vypráví o cestě a mořských pannách. Na přitažlivosti dodává hlas Anette, který se k podobným melodiím velmi hodí.

Rest calm - jak využít poslední chvíle? Vzpomínáním. Prolínání rychlých a pomalejších pasáží provede posluchače temnotou až ke světlu.

The crow, the owl and the dove - na křídlech ptáků - přesně tak se budete cítit při poslechu. Můžete se jich dotknout, mluvit s nimi, létat s nimi. Jen klidně a vychutnávejte.

Last ride of the day - další píseň s velmi chytlavým refrénem. Je jako jízda - rychlá a zběsilá.

Song of myself - nejdelší skladba z celého alba a podle mě také nejlepší. Svým textem i melodií vtáhne do svého děje a nepustí, dokud nezazní poslední nota. Čtyři části nabité tím nejlepším, co ze sebe mohl skladatel vydat. Zde se setkává fantazie, city, vyprávění a sny a mísí se do fascinujícího oblaku hudby pronikajícího do srdce.
I
maginaerum - poslední počin. Rekapitulace předešlých songů. Na škodu není ani celková délka přesahující šest minut. Nechte se unášet proudem pomalých tónů do své vlastní fantazie.

Sečteno podtrženo Imaginaerum je album, které rozhodně stojí za poslech. Nightwish předvedli, že se umí vydat i trochu jiným směrem, než kterým se ubírali dosud. Prolínání vokálů Anette a Marca v písních v kombinaci s texty Tuomase a instrumentální podporou Jukky a Empu je nezapomenutelným zážitkem. Celkové hodnocení : 10/10.

Můj život XXXI.

2. ledna 2012 v 8:19 Můj život
Konečně jsem se dostala na čerstvý noční vzduch.

"Tak kudy?" ozval se za mými zády hlas.

"Tudy, pojď," pobídla jsem ho.

Musím říct, že to byla docela romantická procházka. Kolem bylo ticho narušené jenom pár auty, nad hlavami nám zářily hvězdy s měsícem a my šli zapadlýma uličkami. Vychutnávala jsem si každý okamžik, tohle jsem už dlouho nezažila. Jen tak se potulovat městem s docela pěkným a fajn klukem. Šli jsme mlčky, ale čím dýl jsme šli, tím víc jsme se k sobě přibližovali.

A pak mě z ničeho nic vzal za ruku. Nechápala jsem to. Oba jsme se na sebe podívali a začali se v tu chvíli strašně smát. Divím se, že nikdo nevylezl z okna a neseřval nás, že děláme bordel. A od toho okamžiku se jakoby prolomila neviditelná hráz mezi náma. Pořád jsme se smáli, dělali jsme kraviny a rýpali do sebe. Takovou ostudu jsem dlouho nezažila.

Nakonec to došlo tak daleko, že jsem ho shodila do trávy a spadla s ním. Neomluvila jsem se. Jen jsem se začala nehorázně smát. On se taky smál. A jak jsme tam leželi v trávě a smáli se, přehoupl se na mě, odhrnul mi vlasy z obličeje a chystal se mě políbit.

Věděla jsem, že bych měla říct ne, zastavit ho, udělat cokoliv, ale nešlo to. Možná, že to bylo mírou zkonzumovaného alkoholu, možná tím, jak jsem se mizerně cítila potom, co mi Ondřej udělal, možná, že jsem se cítila osamělá a možná, že jsem to sama chtěla. Nezastavila jsem ho.

Něžně vniknul svým jazykem mezi mé rty a zanedlouho jsme se už vášnivě líbali. Bylo to tak krásný, nebýt toho, že jsme se váleli v zimě na studeným trávníku někomu před domem.

"Asi bychom měli vstát, je docela zima," řekla jsem a začala se zase smát.

Chvíli nechápal, jenom se usmíval, ale pak se taky zvedl a mohli jsme pokračovat v cestě. Za normálních okolností by cesta trvala opravdu jen dvacet minut, ale my jsme jí šli přes hodinu.

Asi to bylo tím, že jsme se skoro každých deset metrů zastavovali a líbali se. Potom jsme už nešli vedle sebe jako dva normální lidi, ale drželi jsme se za ruce a pořád jsem se mu smála, že mu je zima na prsty, zatímco já jsem měla rukavice.

"Ještě že nás nikdo nevidí," pronesla jsem se smíchem, když jsme se blížili k mému domu.

"No to máš pravdu, děláš ostudu," odpověděl mi s úsměvem a zapaloval si cigaretu.

"Já můžu, já jsem ještě studentka," vyplázla jsem na něj jazyk a zastavila se.

Čekala jsem, až mě dojde. Mlčky došel až ke mně a začal mě líbat.

"Ty jsi vážně praštěná," zašeptal mi sladce do ucha.

"Já tě varovala," zašeptala jsem mu taky do ucha a vzala mu z pusy právě zapálenou cigaretu.

Nic neřekl, jen se usmál a začali jsme se zase líbat. Stáli jsme u vchodových dveří, objímali se a povídali si.

"Tak já půjdu," řekla jsem trochu smutně, jakmile jsem zašlápla cigaretu.

"Počkej," chytil mě za ruku, "něco mi dlužíš,"

Nechápavě jsem na něj koukala? Co mu můžu dlužit? Zavrtěla jsem hlavou. Mou ruku pořád nepustil.

"Pusu a svoje číslo, prcku," řekl a přitáhl si mě k sobě.

Usmála jsem se a dal mu číslo. Ale věděla jsem už v tu chvíli, že se nikdy neozve.

"A neříkej mi prcku," loučila jsem se s ním.

Doma jsem rovnou padla do postele. Za chvíli mě ale vyrušila sms.

"Jsi vážně praštěná"

"Já vím, děkuju za hezký večer"

Už neodepsal. Myslela jsem, že napíše ráno nebo další den, ale už nenapsal. Nic jsem si od toho sice neslibovala, ale trochu mě to mrzelo…