Únor 2012

Majin Buu

27. února 2012 v 1:48 postavy z plátna
Už jste někdy zkoušeli zadat do googlu jenom buu? Já ano a výsledky vyhledávání mě dostaly :D Žádné obrázky krav, kraviček ani kovbojů, ale jedný růžový obludičky. A tak jsem se snažila najít o ní pár informací.

  • Majin Buu je postava z anime Dragon Ball
  • Je to velký zloduch
  • Je růžový
A to je asi tak všechno "hlavní" co by jste o ní měli vědět, ale pro případné zájemce docela vyčerpávající popis ZDE
- takhle se občas xichtím i já :D

Cow

24. února 2012 v 6:08 obrázky







Počítač podle Muprhyho

21. února 2012 v 1:36 různé věci
Murphyho popis počítače:

HARDWARE
Ty části počítače, do kterých můžete kopnout.

SOFTWARE
Ty části počítače, které nefungují.

PEVNÝ DISK
Ta část počítače, která "zatuhne" v nejméně vhodnou dobu.

PŘiĎAVNÁ ZAŘÍZENI
Díly nekompatibilní s vaším počítačem.

TISKÁRNA
Součást výbavy počítače, která se ucpe, jakmile se nedíváte.

NAPÁJECÍ KABEL
Ta část počítače, která je příliš krátká.

ZÁLOHOVÁNÍ
Operace, kterou nikdy nestihnete včas.

RESTORE
Postup, který funguje bezvadně, dokud ho nepotřebujete.

CHYBOVÉ HLÁŠENÍ
Žádost o potvrzení likvidace vašich dat.

PAMĚŤ
Ta část počítače, které není nikdy dost.

SOUBOR
Ona složka, kterou v počítači nikdy nemůžete najít.

PROCESOR
Ta část počítače, která je vždycky zastaralá.

NÁPOVĚDA
Ta součást programu, která je naprosto nesrozumitelná.


Už zase :D

16. února 2012 v 16:17 Já+mé proslovy
Krásné odpoledne,

v první řadě bych se chtěla omluvit (ano, už zase) za "menší" zanedbávání blogu. Chci se tímto omluvit všem mým SB, že se na jejich stránkách zastavuji jenom sporadicky, ale hodně času mi zabere škola a ta hnusná maturita, kterou stejně asi neudělám, a navíc poslední dobou jsem ani neměla na nic náladu. Ale slibuji nebo spíše přísahám na mého obr plyšovýho medvěda :D, že se polepším a již brzo napíšu další kapitolu Mého života a možná se i dočkáte nějakých "bláznivých" skic. Ale je ještě jeden důvod, proč se zde dneska rozepisuju. Před malou chvílí jsem se zastavila u mého SB a to, co jsem si na jejím blogu přečetla, mě dost zarazilo. Všichni určitě znáte gothickou subkulturu. Na jejím blogu je nejeden komentář, který autorce nadává - a to doslova - za její názory. Dobrá, občas je třeba něco podáno trochu nejasně, ale je to důvod, pro urážky? Jenom proto, že se nebojí napsat svůj názor na dané téma a je odlišný? Tohle mě ze strany komentujících dosti zamrzelo. Proto bych byla ráda, kdybyste se aspoň koukli na její blog a napsali, co si myslíte.....



Můj život XXXV.

7. února 2012 v 16:59 Můj život
Když jsem odcházela ze hřbitova, nebyla jsem smutná, jak jsem předpokládala, ale měla jsem uvnitř sebe takový zvláštní pocit souznění a klidu. Ale jak už to tak bývá, klid nikdy nevydrží dlouho.
Naštěstí si pro mě následující den přijel přítel a jeli jsme k němu na chatu. Předtím jsem se ale ovšem stihla pohádat s rodičema. Tak Vánoce, Silvestr i Nový rok jsem si představovala trochu jinak, ale aspoň nemusím sedět doma. Ikdyž 3 hodiny strávené v autě s tím mým místy nebyly o moc lepší.
Nakonec jsme ale ve zdraví dojeli na chatu, která pro mě znamenala oázu. Můj sen se však brzy rozplynul jako pára nad hrncem. Ta jeho chata nebyla žádná normální chata, ale skoro rozpadlá barabizna.
Řekla jsem si ale, že první pohled často klame. Vrzající branka nás po menším zápasení pustila dovnitř. Dveře šly naštěstí otevřít vcelku snadno. "Jéé, krb," pronesla jsem nadšeně a už si představovala, jak ležíme před krbem, v něm praská dřevo, popíjím šampaňský a pak se celou noc milujeme. Krásná představa, kterou ale zabil přítel s tím, že topit musíme v kamnech, což byla první věc, kterou jsme museli udělat, jestli jsme se do rána nechtěli proměnit v ledové trpaslíky.
Přítel teda šel ven naštípat dříví a roztáhnout kamna. Já zatím pokračovala v průzkumu chaty. Kuchyň byla malá, sotva pro jednoho člověka a ještě dost zanedbaná. Fajn, nepřijela jsem vyvařovat. Z hlavní místnosti s krbem vedly staré dřevěné točité schody do dalšího patra. Nedůvěřivě jsem dělala každý krok a pokaždé jsem se křečovitě chytala zábradlí, kdykoliv se ozvalo vrzání. Nahoře byli dvě mini ložnice. Jedna byla jeho rodičů a o druhou se dělil se ségrou. Postel vypadala jako v posledním tažení a když jsem si na ní sedla, zvedl se obrovský mrak prachu. "Výborně, z jednoho hororu uteču a druhej na mě záhy čeká," zamumlala jsem si pod nos a rozhlížela se kolem. To byla ale chyba.
Z ničeho nic se vedle mojí ruky na posteli objevil hnusnej velkej chlupatej pavouk. A ještě ke všemu byl zelenej. Chvíli jsem nedýchala a ani se nehla. Potom, jako by mi vše došlo, jsem otevřela pusu a začala hystericky ječet. Vyskočila jsem z postele a volala: "Áááááááááá! Pomooooooooooooc! Ááááááááááááááá!"
Ječela jsem ještě asi pět minut, než se můj zachránce uráčil dostavit a toho hnusnýho pavouka rozplácnout. "Vždyť to byl malinkej pavouček," utahoval si ze mě. Nejradši bych ho poslala někam, ale po tak vydatném křiku mě zradily hlasivky.
Fajn, během necelé hodiny, co jsme byli na místě, jsem byla atakována oslizlým pavoukem, označena za hysterku a uvězněna v rozpadajícím se baráku, označovaného za chatu. Letošní Silvestr snad už nemůže být lepší.
Radši jsem se vrátila zpátky dolů ke svým zavazadlům. Měla jsem sto chutí, sebrat tašky a utéct pryč. Hmm, jak by to asi vypadalo? Šílená ženská s taškama pobíhá po zasněžených cestách, co chvíli upadne do toho mrazivýho sajrajtu a za ní běží její protějšek a snaží se ji zastavit? No pro nějaký román, by to nemuselo bejt zlý.
"Čemu se tak směješ?" zeptal se přítel, když si všiml, jak se pošklebuju svojí představě. "Ničemu, doufám, že v těch kamnech dokážeš zatopit," odsekla jsem a popadla svoje tašky. Neutekla jsem, ale vydala se po schodech nahoru, do "naší" ložnice. Nespoléhala jsem, že ten můj truhla by mi je odnesl. On není gentleman. On není jako On. Chjo, nesmím na něj zase myslet.
V pokoji jsem tašky postavila vedle postele a obezřetně zkoumala okolí, jestli se náhodou nezjeví nikde další osminohé stvoření. Naštěstí to nevypadalo jako pavoučí doupě. Se zoufalým výrazem na tváři jsem si sedla na postel. To mi ty prázdniny začínaj vážně hezky. Snad mi to naše zážitky aspoň trochu vynahradí. Zaposlouchala jsem se do ozvěny nesoucí se ze zdola. "Do háje, tak dělej, hoř!" domlouval kamnům a já se zatřásla zimou a očekáváním…

Můj život XXXIV.

3. února 2012 v 1:06 Můj život
Večeře byla snad to jediné pozitivum na celých letošních Vánocích. Dárky byly naprosto příšerný. Ponožky. Všude samý ponožky. A několik dost nechutných plyšáků. Na co mi budou plyšáci? A ještě takoví oškliví? Proč nemůžu dostat něco hezkýho a užitečnýho? Ptala jsem se sama sebe nejednou při rozbalování každého dárku a měla slzy na krajíčku.
To není fér. Všichni dostanou něco pěknýho, kosmetiku, hadry nebo i peníze. A já? Naprosto neuvěřitelný kraviny.
"Děkuju, moc se mi dárky líbí," odpovídala jsem matce s falešným úsměvem.
Co nejdřív to šlo, jsem zalezla do pokoje a dělala, že jsem strašně unavená. Chjo. Tak jsem si myslela, že letos by to mohly být hezký Vánoce, ale ne. Co asi dělá Milan? Určitě je teď s rodinou, popíjí při rozsvíceném stromečku punč a má se skvěle. Ne, neměla bych na něj myslet. Radši jsem zalezla do postele a během chviličky jsem usnula.
Další den nebyl o moc lepší. Všichni byli zalezlí doma a vychutnávali si to, čemu se říká rodinná pohoda. U mě to vážně nehrozilo. Bylo mi spíš do breku. Celý den musím strávit mezi čtyřma stěnama a koukat na rodiče, popíjející koňak. Fakt zábava. Ale aspoň, že Štědrý den dopoledne se vydařil. Při vzpomínce na včerejšek se mi na tváři objevil úsměv.
Nakonec jsem se rozhodla, že k příteli pojedu už zítra, jinak bych to ve zdraví tady určitě nepřežila. Tak jsem vytáhla opět cestovní tašku a balila, vybalovala a znovu balila. Zábava jak z Bohnic, ale když člověk nemá do čeho píchnout, vezme za vděk každý zábavě, byť je sebepraštěnější.
Problém byl v tom, že neustálý přebalování věcí mi vydrželo jen do tří. Pak jsem se začala opět děsně nudit. A v tom jsem dostala nápad, kterej jsem doufala, že nedostanu celý svátky. Měla bych zajít na hřbitov. Ne jen tak z nudy. Ale jít za Ním.
Už je to tak dlouho, co mě opustil a já jsem pořád nebyla schopná se s tím smířit. Jenže s tímhle se jen tak smířit, sžít nejde.
"Jdu se projít, tak za hodinu jsem zpátky!" křikla jsem na rodiče z chodby.

Nečekala jsem na odpověď. Prostě jsem odešla. Čím víc jsem se blížila ke hřbitovu, tím víc mi docházelo, že nejsem jediná, kdo nemá někoho blízkého u sebe. Už z dálky bylo vidět mnoho zářivých plamínků svíček. Když jsem došla až na hřbitov a otevřela vrzající bránu, zjistila jsem, že skutečně na každém hrobě svítí svíčka a nejedna. Docela mě to potěšilo. Přeci jen lidé nezapomínají.
Nešla jsem k žádnému konkrétnímu hrobu, ale k pomníčku uprostřed hřbitova. Všude byl neuvěřitelný klid. Přesně to, co jsem potřebovala. Zapálila jsem svíčku a v duchu se pomodlila.
"Jsem tady. Vím, že jsem tu už dlouho nebyla, ale není to tím, že bys mi nechyběl, spíše právě naopak…." zašeptala jsem do tmy a vyzpovídala jsem si srdíčko.

Možná jsem blázen. Ale tohle jsou jediné chvíle, kdy cítím, že je blízko mě a že mě může slyšet…