Můj život XXXIX.

20. června 2012 v 7:20 |  Můj život

"Výborně slečno, nejlepší písemka z celé třídy," podávala mi ekonomikářka s nuceným úsměvem mojí práci.

Opravdu, po sáhodlouhé době první písemka, ze které jsem měla za jedna. Potěšilo mě to. Třeba u maturity nakonec neproletím.

"Takže, toto byla poslední písemná práce z ekonomie a my se uvidíme až u maturit. Je mi sice líto, že nestihneme probrat více učiva. Takže za dva týdny u maturit, nashledanou," rozloučila se se zazvoněním.

Při poslední větě jsem sebou trhla. "Za DVA týdny?"

"Jo, vždyť už příští středu dostáváme vysvědčení," odpověděla mi spolužačka.

Vůbec mi nedošlo, jak ten čas letí. A musím přiznat, že s učením na to jsem nebyla taky nijak dobře. Ale tak za zhruba týden budeme mít písemné maturity, na ty se učit nemusím a ústním bych se mohla věnovat celý svaťák. Chjo, tohle je vážně zápřah na nervy. Ale aspoň, že když už budu mít vše za sebou, mám několik měsíců volno. S tímto pomyšlením mi přes tvář přeběhnul úsměv. Jojo, takovýho volna snad už nebudu mít nikdy v životě.

Příští středu jsem stála vyšňořená i se zbytkem třídy v multimediální učebně. Sice dodneška nevím, proč multimediální, když tam byl jenom projektor, ale budiž, pořád nejhezčí třída v celé škole. Učitelka pronášela proslov s tím, že nám přeje moc úspěchů u maturity a měla namále. Ne že bych s ní necítila, ale přišlo mi to přehnaný. Stejně povětšinu roku říkala, že se těší, až se s náma rozloučí. Když jsem k ní šla pro své úspěchy za druhé pololetí, stiskla mi ruku tak silně, že jsem musela potlačit výkřik. Křečovitě jsem se usmála a zařadila se zpátky. Nehorázně jsem se těšila, až s tou šaškárnou skončí a já většinu třídy už nikdy neuvidím.

Po hodině jsem konečně stála i se zbytkem před školou a probírala, kdy se s kým uvidíme. Naštěstí se na mý maturitě setkám s těma normálnějšíma lidma. Takže zhruba za týden na písemný, pak svaťák, ústní a adie školo!

Písemný maturity jsem měla rozložený dvou dnů na anglinu a češtinu. Z obou jsem měla docela dobrý pocit, tak snad to dopadne. Svaťák jsem nakonec nestrávila učením několik hodin denně. Učila jsem se průměrně tři hodiny. Říkala jsem si, že stejně to není o mých vědomostech, ale o štěstí na otázky.

Když přišel den D a hodina H, s překvapením jsem zjistila, že ani nejsem moc nervózní. Prostě jsem se smířila s tím, že si na podzim dám opáčko. Osud tomu ale chtěl jinak. Sice jsem si nevytáhla žádnou otázku, kterou jsem doopravdy chtěla, ale vytáhla jsem si ty nejjednodušší, co byly na seznamu. Takže ani nebylo nakonec překvapením, že jsem měla dvě dvojky a dvě jedničky. Byla jsem na sebe neuvěřitelně pyšná. Dokázala jsem to. Zvládla jsem to naprosto perfektně a bez nervů. Když měli ústní za sebou, měla naše třídní další do duše promlouvající proslov. Nikdo jí nevnímal. Všichni ještě byli radostí bez sebe, že maturitu udělali nebo se hroutili proto, že jí neudělali. Druhý případ byl ovšem malý zlomek nás všech. A navíc to byli ti, kterým to i nejednou prorokovali.

"Takže jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo a doufám, že se se všemi uvidím na pomaturitním večírku," zakončila svůj monolog a vysloužila si od nás všech nemalý potlesk. Původně jsem přemýšlela, že bych na ten večírek ani nešla, ale nakonec s tím, jak to všechno dopadlo a jak mě spolužačka přemlouvala, jsem se i trochu těšila. Ale kdybych věděla, jak se všechno vyvrbí, možná bych si to i rozmyslela…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám moje povídka?

Ano 58.8% (50)
Možná 20% (17)
Ne 21.2% (18)

Komentáře

1 ♥♥Beckie♥♥ ♥♥Beckie♥♥ | Web | 21. června 2012 v 14:26 | Reagovat

je to skvelé :) keď budem mať čas, tak si prečítam všetky časti :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama