Říjen 2012

darksmileindarkplace

28. října 2012 v 15:37 spřátelené blogy
Diplomek za spřátelení blogů, arigato :-)


Něco je špatně

26. října 2012 v 19:18 Téma týdne
Něco je špatně. Věta, kterou si mnozí položí nejednou během svého života. Co s tím ale? Jak se k tomu postavit? Nebo ještě "lépe" tento vnitřní pocit ignorovat?

Někteří lidé, a myslím, že jich je většina, tento pocit dokáží přehlížet. Možná si říkají, že je to nesmysl a špatně v jejich životě není nic. Nebo si přiznají problém, ale jsou líní jej nějakým způsobem začít řešit. A potom jsou zde ti, kteří svému vnitřnímu hlasu dají za pravdu, ale bojí se cokoliv dělat jinak nebo změnit. Ale nechat se ochromit strachem, dovolit, aby nás svázal není v pořádku. Když už si člověk uvědomí, že něco je špatně ať už v práci, soukromí či životě, měl by to změnit. Ale opět se často ke slovu hlásí onen pocit strachu, který se těžce zvládá a nutí lidi jít dál stejnou, neměnnou cestou.

Ale najdou se mezi námi i tací, kteří si uvědomí nebo poslechnou svůj vnitřní hlas či svědomí, že je něco v nepořádku a najdou v sobě sílu změnit věci. Není lehké v sobě najít tu sílu, mnohdy bývá velmi hluboko v našem já, ale mnohdy ji také spustí vcelku banalita či určitý člověk, který nám třeba i náhodně propluje životem.

A přesně v této životní fázi se nacházím i já. A můžu ze své zkušenosti říct, že mi trvalo pár let, než jsem v sobě objevila sílu připustit si, že něco je v mém životě špatně a udělat krok novým směrem. Je to těžké a ještě těžší vše bude, ale nezoufám. Dar života byl všem dán pouze jednou a nikdo by se neměl bát dělat životní změny. Někdy stačí i pouhá drobnost, třeba nový účes, aby jednomu vše secvaklo a dal věci do pohybu. Ale nikdo, kdo svůj život otočil o 360 stupňů nelitoval změny. A proto, když je něco špatně, není to čistě jenom zlé, ale možná cesta k lepším zítřkům ;-)



Těžké začátky

21. října 2012 v 19:05 Já+mé proslovy
Tak jak jsem již zmínila, do této rubriky budu přidávat příspěvky na téma hledání práce, jak v ní přežívám, nové bydlení apod. Takže teď bych ráda začala menším úvodem, jak se zařadit do pracovního procesu...

Nejdříve ze všeho je nejlepší zaregistrovat se na pracovních portálech - např.: Práce.cz, Jobs.cz a jiných. Zde si vytvoříte svůj životopis a díky vašemu agentovi Vám budou chodit na mail nabídky práce dle požadavků. Velkou výhodou těchto serverů je, že zde najdete i tipy na CV, jak na pracovní pohovor či jak napsat motivační dopis. Velkou nevýhodou ovšem je, že nabídky práce nejednou neodpovídají schopnostem budoucího zaměstnance. A nejen z tohoto důvodu je dobré se dívat po práci i mimo tyto weby.

Ze začátku jsem si říkala, jak to nebude snadné, když jsem první týden denně odpovídala na minimálně čtyři inzeráty. Ovšem naděje na snadné získání práce se rozplynuly, když se mi ani teď ( po dvaceti odeslaných životopisech) nikdo neozval. Neztrácím ale nadějí a nepropadám panice, protože jak se říká "naděje umírá poslední" teď jen abych neumřela dřív já :D

A po vše, tom "záživném" počteníčku pár malých rad, když hledáte práci:

  • registrujte se min. na dvou pracovních serverech
  • hledejte pracovní nabídky i mimo a na soukromých stránkách společností
  • všímejte si vývěsních tabulí např. v obchoďácích
  • když splňujete požadavky aspoň na 80% odepište ( 100% není nikdy nic ;)
  • nepropadejte panice, když se nikdo neozývá, jednou o Vás někdo zakopnout musí :D
  • v mezičase se věnujte oblíbeným činnostem
  • nenechtě se rozhodit přiblblými dotazy okolí "Už máš práci?"
  • a v poslední řadě, nezapomínejte na sebe jako výjimečnou bytost a pečujte o sebe
A toť vše k mému hledání ( aspoň nějakého) zaměstnání :D

Oban

16. října 2012 v 14:22 anime
Děj začíná v internátní škole u Evy, která jako malá přišla při závodech o mámu. Její otec ji nedlouho poté umístil do již zmíněné internátní školy a jak se zdá, zapomněl na ni. Eva ovšem nezapomněla a během několika let se snažila splnit svůj sen - vrátit se k otci. A den po jejích narozeninách se jí podaří ze školy doslova uletět a vydává se za svým tátou. Ovšem shledání nedopadne dle jejích představ. Nejenže ji otec nepozná, ale ke slušnému jednání také nemá nejblíž. Shodou náhod nakonec zaměstná Evu alias Molly (skryje se pod falešným jménem) jako technika. Té noci se ale dozvídá, že musí pomoci Zemi a vydat se do neznáma na veledůležité závody. Eva se o všem doví díky své zvědavosti a jako černý pasažér odlétá s celou skupinou na mezigalaktické závody. A zde začíná její cesta nejen za pilotováním a láskou svého otce, ale především za jejím osudem...


Člověk míní, člověk mění...

9. října 2012 v 9:34 Já+mé proslovy
Tak jsem opět jednou dostala potřebu se trochu vykecat se svým momentálním bytím a nebytím. Vlastně je to od obojího trocha. Ale asi bych měla začít pěkně popořadě.

Nejdříve bych se měla rozhovořit trochu o letošním jaře, které se u mě neslo ve znamení maturity. Dopadla nad má očekávání dobře. V té době jsem měla takovou pěknou představu. Po maturitě pudu na výšku do Budějovic na umění. Ideální obor pro mě. A proč ne? Zaměřením ze střední jsem sice někde úplně jinde, ale takové maturitní vysvědčení mi "musí" zaručit úspěch. Ale ouha, nestalo se. Kousek pod čarou a tím automatické nepřijetí. Půl dne jsem to obrečela a dalšího půl dne jsem si vybírala, kam by mě mohli teoreticky vzít.

Takto padla volba na Pardubice. Obor zajímavý, byla bych zase jednou pryč z baráku a město celkem v pohodě. Příjmačky jsem udělala, ale něco ve mně, možná vnitřní hlas mi našeptával, že je to chyba. Ignorovala jsem ho. Chyba? Výška u mě a chyba? Nesmysl. Neříkám, že jsem se mezi ostatními budoucími studenty cítila dobře, ale jakoukoliv jinou variantu jsem neviděla. Ovšem při zápisu se vnitřní hlas ozval znovu a tentokrát silněji. "Ty sem nepatříš, je to chyba, nedělej to," opakoval pořád dokola. Snažila jsem se to ignorovat, ale semínko pochybnosti ve mně zakořenilo. A když přišel den D, kdy jsme si měli vyzvednout své průkazy a indexy, udělalo se mi najednou špatně a málem jsem omdlela. A přesně v ten moment jsem si řekla stop. Tohle vážně není ta správná cesta. Hlavou mi začaly běhat otázky, proč vlastně chci jít na tuhle školu? Utíkám. Utíkám sama před sebou. Ale stejně neuteču a trápit se tady dalších několik let nemá smysl.

Tak jsem se vrávoravě zvedla a vyklopýtala z budovy bez potřebných papírů. Ne, už žádné utíkání před sebou, před minulostí, kterou stejně nezměním. Už nejsem to malé děcko, které se bojí, ne, teď se už nebojím, postarat se sama o sebe. Našla jsem v sobě to volání po svobodě. A je příliš silné na to, abych jej nadále ignorovala.

Ovšem doma už má idea tolik "romantická" nebyla. Několik dnů hádek, tiché domácnosti a nevyřčených výčitek. Nakonec ale prozřetelnost zasáhla i u vyšších orgánů, které se smířily s tím, že se postavím na vlastní nohy a budu se muset starat sama.

Takže teď si hledám aktivně práci ( už jsem rozeslala deset CV :D ), jsem doma a sním o tom, jaké to bude, až budu mít vlastní brloh nebo v mém případě kobku. Neříkám, že to je či bude jednoduché. Nebude. Bude to dost těžké, zvládnout jiný, možná více odpovědnější styl života, ale s vědomím, že je někdo, kdo ve mě věří a stojí z mnou, ikdyž dělám sebevětší kraviny a přesto mě miluje, mi dává neskutečnou sílu a víru, že vše dopadne dobře. Tak mi držte palce, ať se neztratím ;-)
Vaše všetrhlá niki-chan





P.S. napadlo mě udělat z tohoto životního rozhodnutí menší seriál či projekt s názvem Na vlastních tlapkách, měli byste zájem?