Můj život II - 1

25. prosince 2012 v 18:18 |  Můj život
"Crr. Crrr. Crrrrrrrrrr!" křičí budík nad mojí hlavou. Nechce se mi vstávat. Je přeci léto. Mám dlouhé prázdniny před sebou a maturitu za sebou. Tak proč se někam honit že?
"Crrrrrrr! Crrrrrrrrrrr!" neustává hlasité buzení. Natruc si hodím polštář přes hlavu a snažím se marně pokračovat dále ve spánku. Ještě chvíli se všemožně převaluji, ale nakonec rukou nahmatám otravný budič a na druhý pokus, se mi ho podaří vypnout. Jak ale sundávám ruku dolů, zavadím o něj a "milovaný" ničitel snů mi přistane na hlavě.
"Aaaaauuu! To tak to bolí! Aaaaa!" zakřičím a vzteky vyskočím z postele.
To snad není možný. Takhle začínat ráno a ještě ke všemu páteční. Rukou si hladím bouli na hlavě a druhou zvedám příčinu vší bolesti. Když ji tak vracím zpět na poličku, zjišťuji, že je deset hodin. Deset hodin. Za necelé tři hodiny tu bude kamarádka a odjíždíme pryč. Pryč na východ naší krásné zemičky. Na první letní festival. Do Červeného Kostelce. Neuvěřitelně moc se těším. Konečně na chvíli vypadnu, budu mít klid a možná…no, kdo ví.
Během přemýšlení, mi ale dojde, že vlastně nemám ještě ani sbaleno. Včera večer se mi už nechtělo a řekla jsem si, že si sbalím dneska ráno, protože vstanu dřív. Chjo. Už bych se mohla poučit, že když si něco podobného slibuji, že to stejně nikdy nedodržím. Už by ale byl nejvyšší čas sbalit si, jinak odjedou beze mě.
Za chvíli už pobíhám po celém bytě, sháním nejdříve kroksnu, potom spacák a s nadávkami volám na oblečení. Ještě, že jsou rodiče v práci. Když už mám tři, výše zmíněné, veledůležité věci, pokračuji v balení nezbytné kosmetiky a základních věcí z lékárničky, jako jsou obinadlo a prášky proti bolesti. Všichni se mi smějou, že se sebou tahám takový zbytečnosti, ale již nejednou se mi vyplatilo, mít je. A když už vše shromáždím na jednu hromadu, začíná fáze číslo dva - nacpat vše do zavazadla. Při této fázi, padne nejedno ulevující slovo, ale po několika minutovém zápase mám vše připraveno na dvoudenní pobyt v přírodě. Ještě musím připravit sebe.
Za rekordních třicet minut jsem oblečená i namalovaná. A akorát mi zvoní mobil, z jehož repráku se ozývá kamarádka s tím, že bychom už konečně mohli jet a ať sebou hodím. Rychle popadnu báglík, zamknu byt a letím ze schodů před panelák. Na parkovišti si nemůžu nevšimnout červené fabie zahalené v cigaretovém kouři. Docela úsměvný obrázek. Nikdo z naší party nekouří, ale jakmile je jakákoliv akce, všichni máme cigaretu v puse. Se všemi se přivítám pusou na tvář a potom se již snažíme v pěti naskládat do auta. Není to nijak pohodlné, ale sranda během cesty stojí za to.
"Tak jsme konečně tady. Snad na nás zbylo nějaké místo poblíž rybníka," zahlásí kamarádka, jakmile zaparkujeme auto v kempu.
Areál je malý, ale neskutečně romantický. Na jedné straně stojí podium, před ním prostor pro fanoušky, kolem stánky a na druhé straně celého prostranství je kemp s místy pro auta. A to vše je odděleno rybníkem. Vážně romantické. Na fantazírování ale nezbývá čas. Musíme si postavit stany, abychom měli aspoň kde spát. Pánská část naší výpravy se ujala tohoto úkolu. Ovšem, nevypadalo to velmi nadějně. Po dlouhé chvíli jsem navrhla, abychom si zatím postavily náš stan samy. Můj návrh se setkal se souhlasem, ale před prací je potřeba se osvěžit.
"Tak zatím dojdi pro pití a já začnu sama a potom mi pomůžeš," navrhla jsem.
Kolegyně byla očividně ráda, že se může jít projít a obhlédnout pánskou účast.
"Nepotřebujete pomoct?" ozvalo se najednou kousek ode mě, zatímco jsem hledala kolíky na připevnění podlahy.
"To by bylo milé," odvětila jsem a ani jsem nepřemýšlela, kdo je mým zachráncem.
A musím říci, že nevypadal úplně nejhůř. Mohlo mu být kolem čtyřiceti let, vlasy měl spletené do dredů a ty nejkrásnější čokoládové oči, jaké jsem kdy viděla. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, ještě tu nejsme ani půl hodiny a já už myslím na to, jak asi líbá.
"Hotovo,"
"Děkuji. A smím znát vaše jméno, pane?" optala jsem se žertovným hlasem.
"Martin. A ty jsi?" vrátil mi otázku s úsměvem.
"Veronika, ale pro přátele Veru," natáhla jsem k němu ruku.
Opatrně mi ji stisknul, jakoby se bál, že mi ublíží. Chvíli jsme se oba na sebe koukali, ruce navzájem sevřené a usmívali se.
"Hotovo, už jsme to postavili. Nechcete s tím vaším pomoct?" volali kamarádi a přerušili tu krásnou chvíli.
"Asi tě volá přítel,"
"To není můj přítel, nikoho nemám," odvětila jsem spěšně a zapřela tu nádheru doma,"Teda, to, já chtěla…,"
"Smím tedy pozvat Verunku na něco?" zeptal se s určitou nejistotou v hlase.
"Ráda,"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám moje povídka?

Ano 58.3% (49)
Možná 20.2% (17)
Ne 21.4% (18)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama