Duben 2014

Ďáblovy námluvy

28. dubna 2014 v 13:50 různé věci
Právě jsem narazila na úžasnou skupinu a ještě lepší písničku Ďáblovy námluvy od skupiny Asonance, snad zpříjemní den stejně jako mně:))


Není prostě úžasná?

Návrat k MDŽ

13. dubna 2014 v 1:20 různé věci
MDŽ je sice už za námi, ale jedna taková připomínka z youtube.com se mi vloudila do nálada :D


Můj život II - 5

11. dubna 2014 v 7:51 Můj život
Se škodolibým výrazem na tváři jsem se drkotala tramvají na smluvené místo s mým zatím stále ještě přítelem. Páni, já jsem tak zlá. Ale co, zrovna teď bych potřebovala nový start do života a možná tohle nebude špatná volba, přesvědčovala jsem se.

Když jsem konečně vylezla z toho příšerného přepravního prostředku, který navíc voněl exluzivním aroma alá bezdomovec, čekal mě můj miláček s otevřenou náručí a nabídkou večeře v mé oblíbené čínské restauraci. Začínal jsem trochu pociťovat hryzání svědomí. Já mu chci říct něco ne moc hezkého, ba přímo až ohavného a ještě s radostí a on mě bere do restaurace.

Tak jsme nakonec seděli u stolu pro čtyři, vcelku zbytečně, pochutnávali jsme si na zdejších specialitách a já se už už nadechovala, že spustím ohledně svých plánů, zapípal mi telefon.

"Kdopak ti píše?"

"Jak to mám vědět?" ohradila jsem se možná až moc ostře, ale v duchu jsem již tušila, který dotyčný to je a pohled mě v tom ujistil. Martin.

"Jen kamarád, nic důležitého, vlastně jsem ti chtěla něco říct,"

"Už jsi se rozhodla, kam půjdeš?"

"Ano a asi se ti to nebude moc líbit, chtěla bych zkusit Pardubice,"

Čekala jsem nějakou reakci, třeba i rozčílení, ale jako obvykle se nestalo vůbec nic. Vlastně na to ani nic neřekl, žádný mimický pohyb ve tváři nic. Totální regmatismus. Hrůza. V podobných situacích jsem se už ani sobě nedivila, že vše je, jak je a zároveň není. Nejraději bych ho jedním kliknutím odeslala zpět. Ale vzhledem k faktu, že jsem podvědomě tušila, že tohle není vtah pro mě, ale šla jsem do toho, cítila jsem prostě odpovědnost a určitou povinnost, zůstat, což bylo vážně dost svazující, zvláště pro duši jako já.
Jsem zlá? Možná, ale tak nějak ani nevím, jak ke všemu vždy dochází, vím, že nedělám hezké věci, ale třeba už prostě ani jiné neumím. Vlastně jak někdo řekl, je to se mnou jednoduché, jakmile necítím to, co potřebuji, lásku a něhu, snažím se ji hledat ze všech sil, kde se jen dá.

"Tak to jsem ráda," vypadlo z něho po chvíli.

"Ráda?" zeptala jsem se nevěřícně, přičemž mi málem zaskočil kousek kuřete v medu.

Zírala jsem na něj a říkala si, jestli náhodou nesním. Ne, to nemůže pravda, pořád se rozčiluje, když ve vtipu navrhnu, že se odstěhuji a najednou tohle. Fajn, máš to mít, I kdybych tam měla jít jenom kvůli tobě, půjdu.

"A kdy máš příjmačky?"

"Za týden," usmála jsem se.

"Už?"


Ne, už žádná odpověď, pokývnutí hlavou stačí. Nechce se mi už dál plýtvat slovy na někoho, kdo si je v podstatě ani nezaslouží. Navíc, už za týden bych mohla tak nějak vědět, jestli si mám balit kufry a těšit se na nový start nebo se utápět v žalu…

Toastová politika

2. dubna 2014 v 19:15 Já+mé proslovy
Toastová politika - poněkud zvláštní nápad na článek a název, ale jak jsem se k tomuto tématu dostala? Vlastně velmi jednoduše, začalo to dnešního rána...

Konečně mám volno, čas se pořádně v klidu nasnídat a co se najednou nestane. Jdu si udělat toast, jeden plátek chleba, šunka, sýr a hotovo. Do druhé části toastovače dávám chleba, šunku, sýr a....nic. Jedno velké nic. Prázdný sáček od chleba se až potutelně povaluje na kuchyňské lince a podezřívám ho, že se mi snad směje. Haha, tady to máš, chtělas mě sníst a tady je má odplata. A nehodlá se ztišit. Ušklíbnu se na něj a okolnostmi donucená zůstávám u polovičního toastíku.

Odpoledne jdu do obchodu doplnit zásoby jídla a v košíku mi nesmí chybět chleba na mé oblíbené ranní jídlo. V klidu ho přidám do košíku, zaplatím, hodím do tašky a odnesu domů, kde vytahuji nákup a ukládám ho do lednice a na ostatní patřičná místa. A v tom mi přijde do ruky sáček s chlebíkem. Ze zvědavosti si přepočítám plátky v sáčku, ale ať počítám jak počítám, pořád mi vychází číslo 11. To není fér, na toasty je potřeba přece vždy sudý počet plátků. Nebo je to malým balením? Možná. O něco později se mi do ruky dostává velký balíček a kupodivu, opět liché číslo přesahující dvacítku, ale žádných 22 či 24. Suverénních 21 plátků. A to už začínám trošku zuřit.

Jak je možné, že do toastovéh chleba, určeného primárně k přípravě toastů může být liché číslo? Vždyť je to nesmysl, nejde přeci dělat 10 toastíků + jeden zbývající plátek. Ten si mám namazat máslem nebo co? Nebo že by strategie obchodníků, aby si lidé kvůli párovému počtu kupovali po dvou sáčcích?